Dělníci zlínského samizdatu

Příběhy lidí, kteří se aktivně vzepřeli komunistickému režimu, často mají společné jmenovatele – rány a vězení. O cestě zlínských disidentů, chartistů a „dělníků samizdatu“ vyprávěli pro Paměť národa Jaromír Němec (1935–2023) a Bohumil „Bob“ Obdržálek (* 1947). 

Od filmu do vězení

První z nich je aktérem úvodní akční scény. Stala se v roce 1985 a nešlo o první zatčení – Jaromíra Němce režim uvěznil již počátkem sedmdesátých let.

Bylo to v době, kdy měl za sebou slibně rozjetou kariéru – na začátku dekády nastoupil jako zvukový technik do legendárního Filmového studia Gottwaldov, s nímž se pojí například jméno vizuálního mága Karla Zemana či mezinárodně oceňované spoluzakladatelky českého animovaného filmu Hermíny Týrlové. Jaromír Němec tu prožil plných jedenáct let. Když pak v roce 1971 na jeho dveře zabušila Státní bezpečnost, pracoval jako mistr dabingu v brněnské televizi: 

„Obvinili mě z pobuřování, dostal se mi totiž do rukou přepis Hovorů s Janem Masarykem a já jsem to několikrát přepsal na psacím stroji…“

„V jedenasedmdesátém roce v září mě zatkli, někdo zazvonil u dveří mého bytu, tři pánové: ‚Půjdete s námi! Domovní prohlídka!‘ Byl jsem odsouzen za pobuřování, paragraf 100, odseděl jsem si jeden a půl roku – jedenáct měsíců ve vazbě a potom ve vězení na Borech.“

Otce oslovoval: „Iljiči“ 

Rok 1971 byl osudným i pro Bohumila „Boba“ Obdržálka, který stejně jako Jaromír Němec skončil za mřížemi. Šlo o „pouhou“ špičku ledovce, před níž došlo ke sledu několika zásadních událostí. Bobův otec patřil k přesvědčeným komunistům – během druhé světové války jej povolali k nuceným pracem do Kaliningradu (tehdy Königsberg), kam v roce 1945 přineslo svobodu sovětské vojsko. „Stal se z něj rusofil. Oddaný rusofil,“ vzpomíná Bob Obdržálek na svého otce, který se po válce vrátil domů v sovětské uniformě a kterého jeho syn začal postupně místo „tati“ oslovovat „Iljiči“. Když Bobovi bylo jednadvacet let, vstoupili Sověti do Československa podruhé – psal se srpen 1968. 

Tanky, slzák a vodní děla

„Ty tanky, to bylo nekonečné! My jsme kličkovali na motorce mezi nimi a to byla nekonečná řada tanků, ani jsme to nepočítali – celá ulice,“ vzpomíná autor dodnes dochovaných jedinečných snímků, kdy spolu s dalšími kamarády vyrazil s fotoaparátem do okupovaného Gottwaldova (dnes Zlín). 

Lidé se tehdy semkli s nesmírnou intenzitou – měli společného nepřítele. To ale do roka skončilo. V srpnu 1969 se konaly masivní demonstrace, jež měly neblahé výročí připomenout. Bob stál v první řadě s československou vlajkou v ruce. Přijeli těžkooděnci: „Rozprášili nás hned na začátku…“

Ozbrojenci použili také slzný plyn. „Dostal jsem zblízka do obličeje a to je konec. To na pár vteřin ztuhneš, není šance. A už ke mně běželi,“ přibližuje pamětník, který hned po demonstraci odjel na několik dní trampovat. Doma pak po návratu zjistil, že ho tam hledala Státní bezpečnost. 

Gestapáci, dacani a vyvrhelové

Bob Obdržálek očekával výslech, ale vyvinulo se to jinak. Po příchodu na policejní služebnu na něj několik příslušníků skočilo a nasadili mu želízka. Obvinili jej z výtržnictví, ke kterému postupně přibylo i napadení veřejného činitele. V konečném rozsudku vyneseném až v roce 1971 stojí: „Urážel příslušníky VB výroky ,vy gestapáci, dacani, vyvrhelové dnešní společnosti,‘ čímž se dopustil tr. činu útoku na veřejného činitele. […]“

Bob si potom odseděl sedm měsíců v Kuřimi.  

Slib spoluvězňům

Jaromír Němec vyšel z vězení na svobodu v roce 1973. Na paměti měl slib, kterým se s dalšími spoluvězni, jmenujme například disidenty Petra Uhla či Jaroslava Šabatu, zavázali, že budou po propuštění pracovat proti komunistickému režimu – získávat lidi podobného smýšlení a angažovat se v politickém dění stůj, co stůj. Čtyři roky nato Jaromír podepsal Chartu 77. Mnoho jeho soukmenovců režim postupně vyštval z republiky, ale ti, kteří zůstali, měli plné ruce práce. Jaromír Němec navázal spolupráci s aktivisty a disidenty, jako byli například chartista Stanislav Devátý či bojovník za náboženskou svobodu Augustin Navrátil z Lutopecen. Jeho rukama tak postupně prošlo mnoho samizdatových materiálů – Infoch, Informace o církvi, texty Václava Havla, Svědectví Pavla Tigrida či Pelikánovy Listy. Vedle toho organizoval pašování zakázané literatury do Československa.

„Knihy jsme ofocovali, každou stránku, a pak se udělalo třeba dvacet kusů, ale to bylo málo, tak se to ještě rozepisovalo na psacím stroji. Pak už byly blány a pak jsme získali cyklostyly a to už bylo třeba dvě stě nebo tři sta kusů! To už se jen točilo klikou a všechno bylo rychlejší. Odtud se materiály vozily do Prahy, já jsem to vzal v tašce Aničce Šabatové a oni měli za úkol je v Praze kolportovat.“

Město Gottwaldov se díky lidem, jako byl Jaromír Němec, stalo významným centrem samizdatu. Boj proti režimu skončil až v momentě, kdy do velkých dějin Československa v listopadu 1989 zasáhla sametová revoluce. 

Ruce od tisku, ruce od krve

Dělníkem samizdatu se postupně stal i Bob Obdržálek. Režim tehdy netušil, že když ho v Praze na Pankráci zaměstná ve vězeňské knihařské dílně, dá mu tím do ruky mocnou zbraň – dovednost vázat a tisknout. Ve spolupráci s Jaromírem Němcem, Stanislavem Devátým a dalšími disidenty pak Bobovýma rukama a jeho psacím strojem prošel třeba v normalizaci velmi žádaný Orwellův román 1984: 

Tvrdých potyček s režimem pak Bob, jinak i talentovaný boxer, který v roce 1965 vybojoval titul mistra Československa, absolvoval hned několik. Mnohdy při tom tekla krev – ale ne jeho. V roce 1973 šel se svou nastávající manželkou Irenou vyvenčit psa a na ulici je legitimoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Občanské průkazy ležely doma v šuplíku. Co teď? Kdo pro ně zajde? Skončí všichni na služebně? 

K situaci se nachomýtli další dva lidé – neoznačení příslušníci Pomocné stráže VB. Jeden z nich Irenu udeřil: „Dost silně! A ona spadla na zem. Příslušník hned zalehl vedle ní – levý hák, bác! Trefil jsem ho pěkně, takže byl hned tuhý.“ Přestože stál proti přesile, měl Bob Obdržálek jednoznačně navrch. Než přijely posily… Šestadvacetiletý boxer si potom odseděl dalších jedenáct měsíců – za napadení veřejného činitele. 

Dobrý komunista neexistuje

Další kriminál jen Boba utvrdil v jeho přesvědčení: „Neexistuje dobrý komunista,“ dodává k tomu. Půda v Gottwaldově začala být postupně pořádně horká. Bob Obdržálek stejně jako Jaromír Němec podepsal Chartu 77. Výslech střídal výslech. 

To nakonec poradil Obdržálkovi advokát Němeček. V listopadu 1984 se mladí manželé ocitli ve svobodném Rakousku, odkud se postupně dostali do USA, kde se jim i přes těžké začátky podařilo postavit se na vlastní nohy. 

Jaromír Němec v Československu zůstal. Sametová revoluce přinesla mnoho změn, a Jaromír ne se všemi souhlasil – přesto zastával názor, že demokracie je navzdory řadě úskalí jediný možný společenský systém. Lidé mají být schopni přesvědčovat ostatní o svých názorech pouze v takovém prostředí, nikoli vnuceným násilím.