Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Ženy v zemích sovětského bloku dosáhly plné emancipace a skutečného zrovnoprávnění, tato představa má mezi mýty o vládě komunistů zvláštní postavení. Neoživují ji totiž čeští populističtí politici, ale spíše západní influenceři, kteří často (jako například v tomto videu) připomínají „feministické“ myšlenky Vladimíra Iljiče Lenina. Nový bolševický režim, řečeno jeho slovy, „neponechal kámen na kameni z oněch ničemných zákonů o nerovnoprávnosti ženy“, nicméně ženu stále „deptá, rdousí, otupuje a ponižuje hospodařením v malé domácnosti, připoutává ji ke kuchyni a k dětskému pokoji, plýtvá její tvůrčí silou na práci barbarsky neproduktivní“ – to všechno podle něj v budoucnu napraví vláda proletariátu.
Na příklad zemí východního bloku ukazuje i antropoložka Kristen Ghodsee, profesorka východoevropských studií na univerzitě v Pensylvánii, v knize Proč mají ženy za socialismu lepší sex. Ženy v socialismu podle ní měly větší kontrolu nad svým osudem, nebyly tak závislé na mužích, nebyly vnímány jako sexuální objekty a díky tomu byly i spokojenější se svým sexuálním životem (porovnává například obyvatelky bývalé NDR s jejich vrstevnicemi ze Západního Německa).
Totalitní komunistický režim v Československu od svého počátku skutečně deklaroval nastolení rovnosti mužů a žen. Ale jako v mnoha jiných oblastech se i v tomto případě velkohubá slovní prohlášení v realitě naplňovala trochu hůř.
Lídryně předválečného feminismu skončily na popravištích
Ženské emancipační hnutí v Československu žilo od počátku první republiky. Je nutné zmínit, že nově vzniklý československý stát ústavně zakotvil aktivní a pasivní volební právo žen již v roce 1920. (Např. Švýcarsko uzákonilo volební právo žen až v roce 1971.) Aktivistka Františka Plamínková založila Ženskou národní radu, která usilovala o naplňování ženských práv. Působila až do roku 1942, kdy Plamínkovou popravili nacisté a Rada byla rozpuštěna. Milada Horáková, další ze zakládajících členek ŽNR, na její činnost navázala roku 1945 jako zakladatelka a předsedkyně Rady československých žen. Milada Horáková se sama považovala za feministku a tento termín byl pro ni definován především odpovědností vůči celé společnosti.
Takto popsala roku 1940 svou vizi feministky v anketě časopisu Ženská národní rada. „Jejím největším úsilím jest snaha, aby všem ženám ve všech druzích jejich životního postavení, ať v rodině, ať v práci domácí či výdělečné, ať v životě veřejném, dostalo se stejného lidského důstojenství, jakého požívá muž, a ocenění a zhodnocení její činnosti podle osobní schopnosti a zásluhy.“
Jedním z prvních kroků komunistického totalitního režimu po převzetí moci v únoru 1948 však byla likvidace občanské společnosti. Nejrůznější spolky a hnutí se musely začlenit do státem kontrolovaných struktur nebo byly rozpuštěny. To se týkalo i Rady československých žen a celého ženského hnutí. Sama Milada Horáková byla zatčena a odsouzena k smrti.
V březnu 1950, tři měsíce před popravou Milady Horákové, vznikl Československý svaz žen, organizace podřízená komunisty ovládané Národní frontě. Svaz měl napříště být jediným hlasem žen v československé společnosti.
Emancipace nařízená shora
„Padly již definitivně staré hráze a rovnost mužů a žen přestala být prázdným slovem, jak tomu bylo za kapitalismu. Ženám jsou v lidové demokracii otevřeny všechny dveře. Zdůrazňuji, všechny,“ prohlásil Klement Gottwald v projevu roku 1951.
Zrovnoprávnění žen skutečně pro komunisty bylo jednou z priorit. Mělo ovšem být prováděno výhradně „shora“ bez účasti aktivistek nebo spontánních hnutí.
Tento zákon zrušil postavení muže coby hlavy rodiny i některé další nástroje kontroly manželů nad manželkami a v mnohém byl skutečně modernější než obdobné zákony v západních zemích.
Padesátá léta se nesla ve znamení významného nárůstu vzdělanosti žen (zatímco v roce 1950 připadalo na jednu vysokoškolačku šest vysokoškoláků, v roce 1970 už byl poměr jedna ku dvěma). Přibývalo jeslí a mateřských školek a v kolektivistickém duchu doby se propagovalo osvobození ženy od domácích prací, které měly převzít instituce a služby – například družstvo Osvobozená domácnost, které nabízelo služby prádelen, mandlů a zašívání či přešívání oděvů.
To vše se ovšem dělo s jediným cílem: co nejvíce žen dostat do zaměstnání. Všichni, muži i ženy, měli „budovat republiku“, čímž komunisté mysleli především rozvoj průmyslu, a ten potřeboval velké množství pracovních sil. „Ve společné práci s muži dokazují ženy nejlépe svou rovnoprávnost,“ prohlásil Antonín Zápotocký roku 1949.
Práce žen se stala ideologickým požadavkem a současně i ekonomickou nutností. Nízké mzdy nutily většinu rodin, aby do práce nastoupili oba manželé. Zaměstnanost žen rychle vzrůstala: zatímco před druhou světovou válkou tvořily třetinu všech pracujících, v roce 1955 to už bylo 42,8 procenta a v roce 1970 téměř polovina (47,8 procenta).
Nikdy se mezi nás nedostaneš
Více než počet zaměstnaných žen ovšem o jejich skutečném postavení vypovídá, jakou práci vykonávaly a kolik za ni dostávaly zaplaceno. Ženy pracovaly především na nižších pozicích. Na dosažení vyšších postů mohly pomýšlet jen ve feminizovaných oborech, jako bylo školství, pečovatelství, částečně zdravotnictví. Ve Federálním shromáždění ČSSR roku 1972 sice zasedala čtvrtina poslankyň (oproti parlamentům na Západě to bylo vysoké číslo), ale v Ústředním výboru KSČ, který měl ve státě nejvyšší moc, bylo ze 115 členů jen osm žen.
V povoláních, která nebyla považována za typicky ženská, pak existoval neprůstřelný skleněný strop. Příkladem může být situace, kterou v rozhovoru pro Paměť národa popsala fotografka Hana Hamplová. Na přelomu 60. a 70. let pracovala v Československé televizi jako „ocasník“ – pracovník, který popotahuje kabely kamer, aby se do sebe při pohybu nezapletly. Toužila se ale stát asistentkou kameramana. Když se o tom zmínila kolegům, vysmáli se jí: „Hele, v životě se mezi nás nedostaneš.“ Stále to nechápala, protože nešlo o fyzicky namáhavou práci. Kolegové dodali vysvětlení: „Jakmile by se přišlo na to, že to může dělat i ženská, jsme s prachama v prdeli.“
Průměrný plat ženy v té době dosahoval necelých dvou třetin mužského platu (64 procent), což bylo dáno mimo jiné plošnou diskriminací typicky ženských oborů: ve školství, zdravotnictví, pečovatelství nebo zemědělství byly platy výrazně nižší než v oborech, kde převládali muži.
Za nařízenou „emancipaci“, kterou si ženy nemohly svobodně zvolit, navíc platily i druhou směnou v domácnosti, kterou nikdo nezrušil. Původní představa, že domácí práce převezmou placené kolektivní služby, se nenaplnila a rovná dělba domácích prací byla nesplnitelným snem. Například v roce 1979 ženy průměrně odváděly 25,5 hodin domácích prací týdně, zatímco muži jen 14,5 hodin. Velké množství času ženy také trávily sháněním nedostatkového zboží a čekáním ve frontách na cokoliv.
Zkrátka a dobře žena měla v práci emancipovaně dřít stejně jako muž, ale doma na ni nadále čekaly všechny povinnosti buržoazní manželky. Leninova vize se jaksi nenaplnila.
Proč byste se rozváděla, když vás manžel nebije
Zatímco padesátá léta se nesla ve znamení adorování žen-údernic a budovatelek, v šedesátých letech začal být tento koncept zpochybňován. Odborníci již měli k dispozici data o dopadu kolektivní péče na děti, zejména v jejich raném věku, a varovali před umisťováním kojenců na celý den do jeslí. Porodnost začala povážlivě klesat: zatímco ještě v roce 1956 činila v průměru tři děti na jednu ženu, o deset let později to bylo už „jen“ 2,3 dítěte a v Čechách dokonce 2,01 dítěte.
Stát na to reagoval mimo jiné prodlužováním mateřské dovolené, v roce 1968 na 26 týdnů, v sedmdesátých letech k tomu pak přibyla pokračovací mateřská dovolená do dvou let věku dítěte, a v roce 1980 dokonce do tří let. Zejména v době normalizace se rodina, domov a případně chata či chalupa staly soukromým útočištěm svobody. Domácnost byla hlavním prostorem seberealizace, což vedlo i k určitému návratu k „tradičním“ hodnotám. Lidé vstupovali do manželství velmi mladí: v roce 1975 činil průměrný věk nevěst 20,2 roku a ženichů 23,2 roku.
Současně ale také stoupala rozvodovost – v roce 1970 se v Čechách rozpadalo jedno manželství ze čtyř (zatímco na Slovensku jen jedno z deseti). Stát na to reagoval zřízením sítě manželských poraden, ovšem dobový přístup psychologů a terapeutů byl často dosti sexistický. Psychoterapeutka Kateřina Irmanovová v rozhovoru pro Paměť národa cituje radu, kterou svým klientkám dával její starší kolega Miroslav Plzák: „Proč byste se rozváděla, když vám manžel dává peníze a nebije vás.“
Domácí násilí nebylo žádnou výjimkou ve všech patrech společnosti a svědčí o tom i slova publicisty a filozofa Miroslava Vodrážky, který se v sedmdesátých letech pohyboval v prostředí undergroundu a už v té době se formovaly jeho feministické postoje: „Vadily mi hospodské kecy mých vrstevníků, kteří jako by si často předčasně nazuli fotrovské bačkory. Vadilo mi, že někteří z nich se ke svým partnerkám chovali násilně.“
Interrupce a „báby z národního výboru“
Stát chtěl mít kontrolu nad všemi oblastmi života svých občanů a k tomu patřila i kontrola ženských těl v době těhotenství. V roce 1957 sice byly legalizovány interrupce i z jiných než zdravotních důvodů, současně ale stát zřídil interrupční komise, které posuzovaly oprávněnost jednotlivých žádostí o potrat. Prvních pět let v nich zasedali pouze lékaři, od roku 1962 se v nich však začaly objevovat také „zástupci lidu“, většinou ženy z národních nebo uličních výborů, které měly na žadatelky „výchovně působit“. Přestože tyto komise naprostou většinu žádostí o potrat nakonec schválily (91,9 % žádostí v roce 1965, 94,8 % žádostí v roce 1982), mnoho žen, které nechtěně otěhotněly, mělo ze setkání s komisí a zejména s onou „bábou z národního výboru“ takovou hrůzu, že před ni vůbec nešly a od zamýšlené interrupce raději upustily.
Přesto počet potratů stále narůstal – i kvůli časté nedostupnosti antikoncepce. V roce 1989, dva roky poté, co byly interrupční komise zrušeny, u nás na každých sto narozených dětí připadalo 86 interrupcí.
MDŽ, svátek vykořisťování a levného alkoholu
Ironií je, že navzdory zdůrazňované rovnoprávnosti žen se režim ve svých projevech – politických i uměleckých – nikdy neoprostil od velmi schematické, tradiční, zcela neemancipované představy ženství a popisoval ženu jako „pilíř rodiny“, „dárkyni života“, „vychovatelku dětí v uvědomělé občany“.
Tyto fráze přicházely ke slovu každý rok 8. března při oslavách Mezinárodního dne žen. Ten se slavil především v rámci pracovních kolektivů a oslavy často mívaly podobu škrobené přehlídky s projevy funkcionářů a recitacemi pionýrů, která se v pozdějších hodinách zvrhla v alkoholový večírek. Pro zaměstnankyně ale MDŽ mohl znamenat také tlak na ještě větší pracovní výkon. Například roku 1951 ženy v Československu „na oslavu svého svátku“ odpracovaly dva a půl milionu brigádnických hodin. Často zdarma. Dělnice, nahlas oslavované, byly ve skutečnosti na MDŽ ještě více využívané jako levná pracovní síla. A tam, kde akcelerace výroby nebyla možná, třeba v Československé televizi, byly zaměstnankyně na MDŽ pro změnu vykořisťovány finančně: třeba v roce 1973 přispěly jedním procentem ze svého platu na fond solidarity „hrdinným vietnamským ženám“.
Na oslavách MDŽ se často podílely místní organizace Československého svazu žen, který byl, jak již bylo řečeno, jednou z „převodových pák“ komunistické strany. Funkcionářkou ČSSŽ byla v šedesátých letech i pamětnice Olga Bojarová. Ze svazu ji však vyloučili krátce po srpnu 1968, když v soukromém rozhovoru s členkou sovětské delegace vyjádřila nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Napíšu ti dobrý posudek. Ale odejdi co nejdřív, protože jestli tady zůstaneš ještě dva tři měsíce, už ti nezbude, než mýt autobusy,“ řekla jí tehdy nadřízená.
Možná, že něco takového existuje, ale…
V rozhovoru pro Paměť národa natočeném roku 2014 se Olga Bojarová nicméně vymezuje proti současnému feminismu: „Ve společnosti přece muži mají jiné úlohy, ženy mají jiné úlohy… Svaz žen bojoval hlavně za to, aby byly ženy slušně placené, a šlo také o dostupnou zdravotní péči, protože předtím to bylo hrozně drahé a komplikované. Že by se Svaz žen silně politicky angažoval, to vůbec ne.“
Svým způsobem je to příznačné. Myšlenky druhé vlny feminismu, který se na Západě od 60. let snažil řešit nerovnosti na pracovním trhu a v rodině, témata domácího násilí či ženské sexuality, byly v Československu v době normalizace takřka neznámé. Nerezonovaly dokonce ani v disentu, který měl do jisté míry kontakt se západními intelektuálními proudy. Je to patrné například z rozhovoru, který vedl Miroslav Vodrážka se signatářkou Charty 77 Petruškou Šustrovou pro časopis Paměť a dějiny. Na obecnou otázku, zda existuje diskriminace žen, Petruška Šustrová odpovídá: „Možná, že takové věci skutečně existují, ale musím říct, že mezi mými přítelkyněmi a přáteli jsem takové věci prostě neviděla a nikdy nepocítila.“ A dále v rozhovoru vysvětluje:
Pocit, že diskriminace žen „možná existuje“, ale je to něco, co se mě osobně netýká, byl i po roce 1989 v české společnosti rozšířený stejně jako názor, že západní feminismus je cosi zpovykaného a směšného. I proto získal takovou popularitu třeba parodický výraz „sexuální harašení“, který do češtiny zavedl Josef Škvorecký, když si utahoval z anglického sexual harassment.
Feminismus měl u nás ještě dlouho po pádu totality ztíženou pozici mimo jiné i proto, že komunistickému režimu se podařilo i své oběti přesvědčit, že pod jeho vládou ženy dosáhly rovnoprávnosti.
