Když vzpomíná na své dětství, tak se neubrání srovnání se současnými dětmi. Připadají mu nemotorné a rozmazlené. „Vždyť ani neumějí vylézt na strom! To my jsme dokázali rozkývat břízu tak, že jsme pak skákali z jedné na druhou. A běhali jsme venku bosky. To bylo krásné dětství,“ říká, přestože mluví o době druhé světové války. Kolem něj se tehdy odehrávaly události, které jako malý kluk vidět neměl.
Vyrůstal v Tršicích na Olomoucku, v obci, která byla v centru pozornosti gestapa, protože její obyvatelé byli zapojeni do odboje a v okolí se skrývali partyzáni. Jednou v noci do domu Čapkových přišli němečtí vojáci. Byli opilí, vyhnali děti z postelí a usnuli v nich.
„Ráno byl kravál. Táta, starší bratr a já jsme se museli postavit ke zdi. Jeden voják na nás mířil samopalem. Matka uměla německy, tak se s nimi bavila. Taky ji chtěli postavit ke zdi, ale ona se nenechala a začala na ně ostře mluvit. Řekli, že se ztratila pistole. Tak se hledalo. Když už nevěděli, kde mají hledat dál, matka vzala štokrle a stoupla na kredenc. Tam byla akorát přezka od opasku a pistole na něm visela za tou skříní. Byla náhoda, že matka přezku zahlédla.. Vojáci něco zabrbrali a šli. Bylo to nepříjemné, nevěděli jsme, co bude dál,“ vybavuje si.
Věděl, že vojáky není radno podceňovat. Předtím byl totiž svědkem popravy tří kluků z okolí, kteří se přidali k partyzánům.
Následky masakru v Zákřově
Silně vnímal tragédii, která se odehrála v nedaleké obci Zákřov. V dubnu roku 1945 ji obklíčil kozácký prapor, což byli rusky mluvící vojáci, kteří se přidali k německé armádě kvůli příslibu privilegií a také kvůli odporu vůči komunistické politice Sovětského svazu. Měli za úkol zlikvidovat partyzány, na které je upozornili konfidenti. Pak došlo ke střelbě a k požáru.
Když obyvatelé Tršic viděli oheň, vydali se do Zákřova na pomoc, jenže kozáci pozatýkali i je. Mezi lidmi z Tršic byl Bedřich Hodulík, otec dívky, se kterou se Rostislav Čapek přátelil. Následovaly výslechy zatčených, mučení. Byl mezi nimi hostinský, který měl s kozáky dobré vztahy. Chodili k němu do hospody, tak ho nechali jít a řekli, že může s sebou vzít tři ze zatčených – vybral si lidi z Tršic.
„A to byli právě od nás pan Michlík, Pepek Tihelků, Čechák a Bedřich Hodulík. Ostatní muže zatčené v Zákřově odvedli kozáci spolu s gestapáky k lesní boudě, tam jednoho po druhém střelili do zad, zavřeli těla do boudy a tu zapálili,“ vypráví Rostislav Čapek.
Masakr devatenácti mužů vyšel najevo až po osvobození, kdy byly nalezeny ostatky zavražděných. A začalo se účtovat. Lidé z Tršic a Zákřova se ptali, proč právě Bedřicha Hodulíka kozáci i gestapáci nechali jít, proč ho také nezavraždili. Měli podezření, že byl konfidentem. Mluvilo se o tom, že lidé, kteří nebyli zastřeleni, nevyvázli jen tak náhodou.
Začalo vyšetřování a Bedřich Hodulík byl vzat do vazby. Rostislav Čapek celé dění pozorně sledoval, jejich rodiny se totiž znaly. A stal se svědkem události, na základě které je přesvědčen, že za zatčením Bedřicha Hodulíka stáli členové nacionalistického hnutí Vlajka. Ti sympatizovali s nacisty a po válce se potřebovali zbavit lidí, kteří to o nich věděli. Rostislav vzpomíná:
„On řekl lidem, kteří byli ve Vlajce, že vyměnili Vlajku za rudé hvězdy, až se jim klopy ohýbají. Skutečně, oni měli ty klopy takové měkké a měli takové velké hvězdy, takže jim vždycky ta hvězda padala. A dva z těch lidí na něho zanevřeli hrozným způsobem.“
Věděl, kde se členové Vlajky scházeli. A jednou s kamarádem tajně vyslechli, o čem mluvili. „Radili se, jak se zachovat. Říkali, že když budou držet při sobě, když se budou navzájem krýt, může za ně Hodulík dostat provaz. A my jsme právě vyslechli tyhle jejich řeči. Měli skutečně velké obavy, že ‚vlajkaření‘ bude odhaleno.“
Přiženil se do rodiny vězně
V Hodulíkův neprospěch vypovídali i další lidé. Rostislav Čapek to těžce nesl, protože se s jeho dcerou čím dál více sbližoval.
„Když začal soud, který řešil tragédii v Zákřově, našli se svědkové, kteří lhali. Já ty lidi znal. Vím, že to spískali členové Vlajky. Byl jsem u soudu, a když jsem poslouchal, co tam ti svědkové vypovídali, bylo to něco hrozného. S některými jsem pak osobně z očí do očí mluvil a málem jsem se z toho pozvracel“ říká Rostislav a trvá na tom, že šlo o vyřizování účtů, jehož cílem bylo zbavit se nepohodlného svědka.
V roce 1952 dostal Bedřich Hodulík doživotí a Rostislav se proto rozhodl s jeho dcerou se oženit. „Nechtěl jsem ji nechat v takové situaci,“ říká a vzpomíná, že se na Hodulíkovu ženu a dceru místní lidé dívali s nedůvěrou. Musely se vystěhovat z domu do jednopokojového bytu a lidé na ně často slovně útočili.
„Říkali, že je dcerou člověka, který spolupracoval s Němci. Rozhodl jsem se, že ji tím nenechám vláčet a vezmu si ji za ženu. Šel jsem jejího tátu požádat o požehnání do věznice. Přivedli ho v papučích, nohy měl nateklé, ruce v klepetech. Požehnání nám dal v těch klepetech. Později mi vyprávěl, že byl v papučích, protože po výprasku nemohl chodit. Řezali ho přes chodidla pendrekem.“
Může být pohraničníkem?
Nebylo snadné mít za ženu dceru vězně odsouzeného za kolaboraci. Rostislav krátce po svatbě musel nastoupit na povinnou vojenskou službu a byl přidělen k pohraniční stráži do Aše. Když absolvoval základní výcvik, nadřízení zjistili, koho má za manželku. „Chtěli mě pak přidělit k Pomocným technickým praporům, ale nakonec mi dali pokoj,“ říká.
Zařazení k Pohraniční stráži se ale nakonec ukázalo snad jako ještě horší než PTP. Stal se totiž kulometčíkem a byl přidělen k 5. brigádě Pohraniční stráže Cheb, konkrétně k rotě, která hlídala hranici s Německem. Byla padesátá léta a to znamenalo, že měl zasahovat proti lidem, kteří se snažili uprchnout ze země před komunistickou zvůlí.
„Tehdy se začaly stavět trojstěnné drátěné zátarasy. Ty pozabíjely tisíce a tisíce zajíců. Zabily stovky srn a nabíhali do nich jeleni. Vozily se korby plné mrtvých zvířat, byli tam jezevci a všechno možné. Bylo to něco hrozného. Vybíjeli jsme kvůli drátěným zátarasům všechny živé tvory, kteří tam byli,“ vzpomíná.
Rostislav měl štěstí, že jeho rota hlídala oblast, kterou nevedla trasa často využívaná k převádění lidí a k útěkům, přesto na službu nevzpomíná rád: „Jednu dobu jsem tam vodil naše zvláštní přidělence. Přecházeli do Německa a měli za úkol likvidovat tam naše lidi. To byli takoví pistolníci, vůbec se mi nelíbili, divná sebranka. Pořád si hráli s bouchačkami. Já jsem je třeba o půlnoci nebo ve dvě ráno převáděl až k čáře a tam přijelo auto, nasedli a někam je odváželi.“
Konflikt se sovětskými okupanty
Po návratu z vojny Rostislav pracoval v tiskárnách v Olomouci. Vstoupil do KSČ. Tvrdí, že to udělal proto, aby rodině ulehčil život, protože jim lidé stále dávali různými způsoby najevo, že patří do rodiny vězně. „Já tam byl, aby děcka a manželku lidi tak nevláčeli, abych je kryl,“ tvrdí.
Tchán Bedřich Hodulík byl v roce 1962 propuštěn na amnestii. Po letech dřiny v uranových dolech v Jáchymově se snažil své jméno očistit. Žádal obnovu procesu, ale nikdy k ní nedošlo. Obyvatelé Tršic byli nadále přesvědčeni, že je kolaborant, takže se z vesnice raději odstěhoval.
Rostislav se snažil žít poklidným životem, což se mu do srpna roku 1968, tedy do invaze vojsk Varšavské smlouvy, dařilo. S invazí ale chtěl vyjádřit nesouhlas, a proto demonstrativně zahodil členskou legitimaci KSČ, a následně byl proto ze strany vyloučen.
A měl i další problém. Sovětští vojáci požádali pracovníky tiskáren, aby jim vytiskli propustky. „Od desíti hodin byl zákaz vycházení a oni chtěli, ať jim vytiskneme propustky a další tiskopisy. My to Rusákům odmítli udělat. Tak nás sebrali,“ říká Rostislav. Odvezli ho na velitelství v Olomouci. Vzpomíná, že tam na něj nějaký důstojník křičel a vyhrožoval mu, nakonec ho ale propustil.
Rostislav Čapek celý život pátral po tom, co vlastně stálo za uvězněním jeho tchána. Mnohokrát s ním o události mluvil a schraňoval jeho různé písemnosti. Po roce 1989 usiloval o obnovení procesu a očištění tchánova jména, ale bezvýsledně, protože jeho spis nebyl nalezen. Dodnes není úloha Bedřicha Hodulíka v událostech u Zákřova zcela jasná.
Přestože si snahou stát za Bedřichem Hodulíkem a sňatkem s jeho dcerou poněkud zkomplikoval život, říká, že to bylo dobré rozhodnutí. Manželé Čapkovi totiž spolu nakonec prožili jednašedesát pěkných let.
„Měli jsme dvě děti, byli jsme šťastní, i když se ta otázka Zákřova různými řečmi a narážkami pořád vracela,“ podotýká a považuje za důležité následující: „Lidé by měli uvažovat svým selským rozumem, být rozumní a nepodléhat náladám, které vždycky najednou vzniknou. Neměli by se chovat jako stádo.“
