Normalizace

Srpen 1969 byl v Brně neobyčejně krutý. Při demonstracích tam Veřejná bezpečnost, Lidové milice a Československá lidová armáda zabili nebo vážně zranili několik lidí. Komunistická strana chtěla Sovětskému svazu ukázat, že situaci má opět pevně v rukou.

Mašín, Balabán, Morávek. K odbojové skupině Obrana národa ale patřili i méně známí lidé a také ti zaplatili mučením či smrtí. Byl to i Otto Janík, otec folklorní tanečnice Věry Heidlerové. Ona v poválečné republice pak prožívala chvíle klidné. A taky méně klidné…

Pavel Zajíček šokoval normalizační režim svou nihilistickou a provokativní poezií, která ho dostala na piedestal československého undergroundu a také do vězení. Zemřel po dlouhodobé nemoci 5. března 2024.

V sobotu 3. září roku 1988 poprvé po devatenácti letech a třech měsících na veřejnosti promluvil spisovatel a disident Václav Havel. Stalo se tak na folkovém festivalu s názvem Písní za mír v Lipnici nad Sázavou.

Učitelka Eva Kotková po roce 1968 neustoupila. Trvala na svém kritickém postoji vůči režimu, a proto jí o šest let později zakázali profesi vykonávat. Dozvěděla se to od tajemníka, který na tzv. vysočanském sjezdu seděl vedle ní.

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

Před 55 lety 27. června roku 1968 vyšel v tehdejších Literárních listech i dalších periodikách manifest Dva tisíce slov. Stálo v něm: „Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc.“ Tato naděje však po pár týdnech vzala za své…

Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.

Tomáš Kábrt v roce 1988 narušil v Sokolově Svátek práce provokativním protestem, který stranické funkcionáře zastihl naprosto nepřipravené.

V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.

Rozsáhlý proces na začátku sedmdesátých let poslal Annu Tesařovou-Koutnou na dva roky do vězení. Její děti musely žít po dlouhé měsíce bez matky stejně jako ona sama, když vyrůstala.

Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.

Oslovení „soudružko“ či „soudruhu“ slýchali od dětí mnohokrát denně, věšeli Aurory na nástěnky a kličkovali při psaní posudků na žáky posledních ročníků… Jaké tlaky učitelé základních a středních škol za normalizace zažívali?

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory...

Východní spiritualita, psychosomatika, vegetariánství... Politické oteplení 60. let přineslo i do Československa lehký závan kultury hippies. Populární jóga se směla provozovat i za normalizace – jako zdravotní cvičení. Její duchovní rozměr se ale potlačoval.

Ve druhé části rozhovoru s historikem Zdeňkem Doskočilem o Alexandru Dubčekovi se budeme věnovat osudovým rokům 1968 a 1969 a také porevolučnímu epilogu působení bývalého prvního tajemníka strany po roce 1989.

„Dubček jako funkcionář nebyl naivní a ovládal umění intrik a taktizování, jinak by se nedostal do čela KSČ,“ říká historik Zdeněk Doskočil. Jaký ale byl jeho život a politická dráha před rokem 1968? A jaké souboje vedl s Gustávem Husákem už v šedesátých letech?

Punkové hnutí v normalizačním Československu ze začátku nebylo žádným cílevědomým „bojem“ proti režimu a už vůbec ne politickou opozicí. Režim si z pankáčů ale nepřátele vyrobil.

Jaká byla role advokátů v době, kdy právní řád platil jenom naoko? Právníci mluví o proměnách systému od padesátých let až do doby normalizace. Jejich vzpomínky zaznamenala Paměť národa.