Adam Drda

Symbol devětašedesátého: armáda, která nebojovala proti okupantům, zato „zakročila“ proti vlastnímu národu.

Srpen 1969 byl v Brně neobyčejně krutý. Při demonstracích tam Veřejná bezpečnost, Lidové milice a Československá lidová armáda zabili nebo vážně zranili několik lidí. Komunistická strana chtěla Sovětskému svazu ukázat, že situaci má opět pevně v rukou.

Před pětapadesáti lety československá státní moc brutálně potlačila protesty proti okupaci. V Praze byli zastřeleni tři lidé.

Co víme o rodinném táboře v Osvětimi-Březince? Na to díky výpovědím pamětníků odpovídají Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu „Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus“.

Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.

V šesti letech měl ze dne na den sestřičku, byly jí dva měsíce... Rodiče malé Zity Löwenbeinové se v posledních zimních válečných měsících skrývali v lese, věděli, že holčička tam nepřežije. Našli řešení. Ti „cizí“ získali izraelský titul Spravedlivý mezi národy.

Dana Němcová, vždy usměvavá a laskavá, působila na své okolí až provokativně – jakoby se neustále z něčeho radovala. Štěstí prožívala díky velké rodině a stovkám kamarádů, které v životě poznala. Říkala, že to její štěstí na dobré lidi bylo „za všechny prachy“.

Jedenáct trestů smrti a tři doživotí. Pečlivě zinscenovaný proces začal před 70 lety 20. listopadu 1952. Při srovnání s podobnými procesy v komunistických zemích zde padl nejvyšší počet absolutních trestů.

Dne 24. listopadu roku 1941 odjel z Prahy do pevnostního města Terezín první židovský transport, který vezl 342 mužů. Tvořili tzv. Aufbaukommando a měli za úkol začít připravovat nové evropské ghetto v protektorátu Čechy a Morava na brzký příjezd tisíců lidí.

V neděli 21. listopadu v 17:40 vysílá ČT 2 v premiéře pátý díl nové dokumentární série Paměti národa a České televize. Věnovali jsme ji obětem šoa z českých zemí - a především posledním žijícím svědkům.

V noci ze 14. na 15. prosince roku 1951 se skupina muklů ze šachty číslo 14 uranového dolu u Horního Slavkova pokusilo o útěk. Tehdejší události mapuje rozhlasový dokument Adama Drdy.

Jednoho srpnového dne roku 1965 se na vlnách Jaderského moře houpal nafukovací člun a v něm pět lidí: pětašedesátiletá Marie Fischlová, její dcera Helena Kosková s manželem Ivem a jejich čtyřletá holčička Eva.

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné.

Vojáci britské armády dorazili do koncentračního tábora Bergen-Belsen 15. dubna 1945. Na místě našli asi šedesát tisíc zbědovaných vězňů a třináct tisíc mrtvých. V následujících týdnech zemřelo - navzdory obětavé pomoci - téměř patnáct tisíc již osvobozených lidí.

Před 76 lety, 7. dubna 1944, uprchli z vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau dva slovenští Židé: Alfred Wetzler a Rudolf Vrba, který se tehdy jmenoval Walter Rosenberg. Poté podali zprávu o nacistickém vraždění, která patří k základním dokumentům holocaustu.

Student Heinz Prossnitz vyvinul obrovské úsilí, aby pomohl lidem deportovaným do Lodže, Terezína, Osvětimi-Birkenau. S přáteli jim poslal tisíce kilogramů potravin. Myslel na druhé, i když byl sám v ohrožení – zemřel osmnáctiletý v plynové komoře.

V lednu 1945 zůstala desetiletá Věra sama v bytě na pražském Břevnově. Její otec byl v nacistickém vězení, maminka v terezínském ghettu, příbuzní po smrti nebo v exilu. Věra musela obstát v životě, který byl mnohem těžší než naše dnešní potíže.

Před šestasedmdesáti lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zahubila nacistická likvidační mašinérie v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau 3792 obyvatel tzv. terezínského rodinného tábora, úředním označením BIIb.

Památce Vladimíra Hradce, člena protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Zemřel 20. února ve věku 88 let. Časté výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „obyčejní vrazi“, označoval za absurdní: skuteční vrazi byli podle něj komunisté.