Komentáře

Střední Evropa je prostorem národních pamětí, které dnes znovu vstupují do geopolitické hry. Jak Rusko využívá historické narativy v hybridní válce a proč právě paměť tohoto regionu představuje zranitelné místo současné Evropy?

Liberecký lídr Motoristů Adam Kocián (53) se v předvolebním životopise chlubí, že se narodil do „silně disidentské rodiny“ a měl kvůli tomu problémy s komunistickým režimem. Je to lež.

Černý trh v Česku i jinde v Evropě po skončení války na Ukrajině prakticky s jistotou zaplaví nejen ruční palné zbraně, ale i ty velmi sofistikované, jako jsou protiletadlové a protitankové střely.

Přepisování historie ze strany Sovětského svazu i současného Ruska pocítilo Česko opakovaně. Cílem jsou především dvě historické události: mnichovská dohoda v roce 1938 a invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, jejíž 55. výročí jsme si letos připomněli.

Podle aktuálního průzkumu by se dnes do obrany naší země bylo ochotno zapojit 39 % občanů. Před 85 lety v noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána mnichovská dohoda, přes milion vojáků tehdy bylo připraveno Československo bránit.

Jméno „Posselt“ i „sudetští Němci“ fungují v Česku i tolik let po vyhnání německého obyvatelstva jako červený hadr. Tedy pro tu část společnosti, která antipatie či rovnou nenávist k sudetským Němcům stále bere jako pevnou součást tuzemského života i politiky.

POZNÁMKA. 9. května se před pražskou ruskou ambasádou v Bubenči, v dnešní ulici Ukrajinských hrdinů, tvořívala fronta hostů. Nechyběl exprezident Klaus či úřadující Zeman, pár expremiérů, (ex)poslanci, komunisté či zasloužilí umělci jako Vondráčková.

V médiích můžete najít polemiky, či dokonce tvrdá nařčení, že Ukrajinu ovládají neonacistická hnutí. Prapor pluku AZOV pak je „nacistickou svastikou“, na sociálních sítích se „experti“ vyjadřují k Stepanu Banderovi. Jak ve skutečnosti Ukrajinci vnímají své symboly?

Marshallův plán přijal americký kongres 3. dubna 1948, chtěl s jeho pomocí začít pomáhat poválečné Evropě. Když se mluví o první fázi tzv. studené války mezi Východem a Západem, často se zmiňuje právě přijetí, či nepřijetí tohoto plánu jednotlivými zeměmi.

29. března 2004 se tři pobaltské země staly plnoprávnými členy NATO. Můžeme jen spekulovat: pokud by se tak nestalo, mohl je v únoru 2022 čekat stejný osud jako Ukrajinu?

Před 40 lety 23. března 1983 vyhlásil americký prezident Ronald Reagan program Strategické obranné iniciativy nazývané také „Hvězdné války“. Jednalo se o pokus o obranu proti balistickým raketám založený i na satelitních a vesmírných technologiích.

Na české ambasádě v Berlíně proběhla vzpomínka na Felixe Kolmera, přeživšího Osvětimi a člověka, který se v devadesátých letech neúnavně zasazoval o přiznání odškodného obětem nacismu.

Vztahy našich dvou sousedních zemí dnes opět procházejí neklidným obdobím. Před časem jsme přinesli komentář k tématu polských požadavků na reparace vůči Německu. K otázce se vracíme článkem polského historika Stanisława Żerka.

Jdu s kůží na trh. Ale musím, protože příběhy lidí, kteří se nám v Paměti národa dávají, mi darovali klíč. Učí mne, jak – jen pro sebe – hodnotit lidi. A vybírám podle něj i ty, kteří by mne měli zastupovat – v práci, u notáře nebo i na Hradě.

Výčet Slováků, kteří více či méně vládli Čechům, není zrovna krátký – Milan Hodža, Viliam Široký, Jozef Lenárt, Alexander Dubček, Gustáv Husák, Andrej Babiš. A pokud bychom trochu rozvolnili pravidla výběru, našli bychom jich ještě o něco více.

V komunistické éře rozhodovala o hlavě státu strana. Za první republiky byl jasnou volbou Masaryk, po sametové revoluci zas Havel. Československo do roku 1992 zažilo jen málo dramatických prezidentských soubojů. Ten nejnapínavější přišel v roce 1935.

Při zkoušení žák uspěl, odnesl si trojku. Neodevzdal totiž domácí úkol… Diplomaté a politici odvedli během skončeného předsednictví EU dobrou práci. Vláda ale zapomněla na úkoly, které bylo třeba vypracovat doma mezi euroskeptickým a nevědomým českým obyvatelstvem.

Andrej Babiš, slovenský politik balkánského typu, který má šanci stát se po třiceti letech české samostatnosti prezidentem, ztělesněňuje nenaplněné naděje České republiky. Státu, který vznikl oddělením od Slovenska, a které nás ale v podobě Babiše stejně dožene.

Málokdo si v Česku uvědomuje, že to pozitivní a příkladné, co se v současnosti ve vztazích mezi Poláky a Ukrajinci odehrává, lze označit za malý zázrak. Zvláště s ohledem na to, v jakém stavu byly polsko-ukrajinské vztahy těsně před začátkem ruské agrese.