Je jen málo lidí – nejen v Česku, ale troufám si říci i v celé Evropě – kteří by dokázali vyjmenovat posledních deset předsednických zemí Evropské unie. A třeba dalších šest, které v příštích třech letech Evropskou unii povedou. Předsednictví se střídá po velmi krátké době půl roku a i tak vyjde při dnešních počtech těch šest měsíců v čele Evropské unie na danou zemi jednou za třináct a půl roku. To je měřeno životem lidským dvakrát za generaci a třikrát, čtyřikrát za dospělý produktivní život průměrného jedince.
Silní ministři, klíčoví diplomaté
Evropská unie od Lisabonské smlouvy z prosince 2009, která byla jakousi náhradní variantou referenda o ve Francii zamítnutné evropskéu ústavě, postavení předsednické země výrazně oslabila. Je tu úřad „evropského prezidenta“, tedy stálého předsedy Evropské rady, který se svým sekretariátem dělá většinu toho, co dříve dělal premiér nebo prezident předsedající země. Tento stálý předseda Evropské rady, dnes je jím belgický expremiér Charles Michel, vede summity šéfů států a vlád 27 zemí EU. A hlava předsedající země je v dnešní konstelaci tím nejmlčenlivějším u stolu, protože šéfuje unii – a jejím úkolem není prosazovat postoj své země, ale přispět co nejvíce k tomu, aby se státy EU dokázaly shodnout.
Větší roli hrají v dnešní konstelaci jednotliví ministři, protože ti naopak svým rezortním radám skutečně šéfují a pod jejich vedením se přijímají skutečně celoevropská „zákonná“ rozhodnutí. Byť je tu ještě dohadování s Evropským parlamentem. Česko ale předsedalo Unii v době půlročního vrcholu ruské agrese proti Ukrajině a v klíčové době energetické krize, kdy byl Evropský parlament v některých otázkách – energetikou počínaje – vynecháván. Takže role českých rezortních ministrů, především ministra průmyslu a hospodářství Jozefa Síkely, byla o něco málo větší než v případě předsednictví v normálních časech.
Klíčovou roli hrálo Česko během předsednictví na diplomatické a expertní úrovni, kdy dotahovalo schvalování důležitých směrnic z ekologického programu Fit for 55 v trialozích mezi státy, Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Nebo při přijímání hned několika balíků sankcí proti Rusku či ve složitých a nových otázkách finančních sankcí proti státům nedodržujícím nezávislost soudů a demokratická pravidla vlády. V tomto půlroce šlo hlavně o Polsko a především Maďarsko.
Velký, ale příliš neformální pražský summit
Tento poměrně dlouhý úvod byl nutný k tomu, abychom si uvědomili, co předsednictví nikoli EU, jak se tvrdí, ale jen Evropské rady skutečně může ovlivnit, a co naopak vlastně neovlivňuje. Vedle jasně nastavených kritérií se však nekladou překážky iniciativě samotné předsednické země něco uspořádat, něco zdůraznit či něco trochu potlačit. Musí to ale daná země chtít, musí na to mít a musí o účasti na své „akci“ přesvědčit všechny ostatní země i instituce Evropské unie.
Typickou akcí tohoto druhu byl za prvního českého předsednictví zakládající summit Východního partnerství v květnu 2009. Byl to začátek pokusu o připoutání postsovětských zemí včetně Ukrajiny k Evropské unii. S nápadem sice přišli Švédové a Poláci, ale summit nakonec pořádal tehdejší český premiér Mirek Topolánek, pro kterého to byla po pádu vlády uprostřed předsednictví politická derniéra.
Během druhého českého předsednictví se v Praze konal zakládající summit Evropského politického společenství, které bylo zase původně nápadem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Tomu se na konci předsednictví Francie, které českému předcházelo, podařilo prosadit zahájení rozhovorů o vstupu do Unie s Ukrajinou a s Moldávií. Tím Macron vzal vítr z plachet Česku, které to původně mělo jako hlavní bod svého předsednictví. Ale zase mohlo uspořádat na Pražském Hradě velkolepý první summit premiérů a prezidentů 44 zemí Evropy, bylo to zřejmě nejvíc leadrů, kolik se kdy v Česku sešlo.
Jednodenní setkání Evropského politického společenství nepřijalo žádnou deklaraci ani jiný psaný dokument, jen bylo dohodnuto, že příští zasedání se během první poloviny tohoto roku uskuteční v moldavském Kišiněvě.
Kromě toho po pražském summitu „nic nezůstalo“ a právě to někdy bylo předmětem kritiky.
Je čím topit a svítit
Po českém předsednictví zůstal – a to byl to jeho hlavní úkol – dostatek plynu v unijních zásobnících na celou zimu a dohoda na stropu pro ceny plynu, jež má zabránit extrémním cenám energií v Evropě v příštím roce. A také pokračující masivní pomoc jednotné EU pro bojující Ukrajinu. Před předsednictvím mi ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek řekl, že to, zda bude mít EU v zimě čím topit a svítit, bude základním měřítkem, zda jsme ve své předsednické roli uspěli.
V tom jsme uspěli a na devíti mimořádných radách ministrů energetiky, který již zmíněný ministr Síkela svolal, jsme předvedli jak diplomatický um, tak cílevědomost. V klíčových momentech pomohl i premiér Petr Fiala, který především Německo posunul tam, kde ho nakonec všichni chtěli mít. A to těsně před Vánoci umožnilo přijatelnou dohodu o zastropování cen plynu, solidaritě a zrychlení výstavby plovoucích terminálů na plyn.
Nečekaně daleko se za českého předsednictví podařilo posunout „zelenou agendu“, což se setkalo s uštěpačnou kritikou některých českých komentátorů. Ti často předvedli mizernou znalost evropských záležitostí, když nedokázali rozlišit, ve které fázi lze z pozice členské země přijímanou legislativu ovlivnit zásadně, a ve které už jen minimálně. Takže třeba v oblasti emisních povolenek pro domácnosti a dopravu Česko jako předsednická země dojednávalo už jen závěrečný trialog. A muselo se tedy držet pozice členského státu EU přijaté za předchozí vlády Andreje Babiše. A nijak zásadně už nic změnit nemohlo.
Doma jsme předsednictví neprodali
A tady jsme se dostali k největšímu problému předsednictví. Pro Česko se podařilo obrovským nasazením diplomatů, úředníků a některých ministrů vydobýt obdiv a uznání v Evropské unii. Doma v Česku podle průzkumu, který publikoval Český rozhlas, však předsednictví od občanů dostalo v průměru trojku. Tak špatně dopadlo u českých občanů proto, že domácí část vláda prokaučovala. Nedokázala výjimečného půl roku, který se bude opakovat nejdříve za víc než třináct let, využít k tomu, aby posunula dosud velmi negativní pohled Čechů na Evropskou unii. Pohled, který je navíc plný dezinformací, předsudků a nepochopení toho, jak Evropská unie vůbec funguje a co Česku přináší.
Domácí úkol prostě Česko vypustilo. Akce se konaly kromě Litomyšle jen v Praze, tendr na mediální podporu předsednictví byl z úsporných důvodů zrušen, stálých českých zpravodajů bylo v Bruselu jen pár a ministři toho z probírané agendy Čechům moc nevysvětlili.
A jak se ve škole stává, neodevzdání domácího úkolu má vliv i na celkovou známku. Ta je přesto o hodně lepší než minule, kdy dokonce uprostřed předsednictví padla vláda a kdy si Unie zapamatovala slogan „Evropě to osladíme“. Teď jsme skutečně odvedli v Bruselu velmi dobrý, občas i výborný výkon. Příště, pokud se EU do té doby příliš nerozšíří, někdy kolem roku 2037, to můžeme zkusit zvládnout skvěle v Bruselu i doma.
S vypracováváním domácího úkolu může kabinet Petra Fialy evropsky začít už nyní. Protože po minulých desetiletích „euroignorace“ je v Česku rozhodně co dohánět.
Autor je evropským editorem Deníku.
