„Ničeho jsem nikdy ani na vteřinu nezalitoval,“ říkal básník Milan Ohnisko
„Jak zahustit na poézii / fakt že za dvacet třicet padesát let / já plamen proměním se v popel?“ napsal Milan Ohnisko v básni z roku 1995. Jeho verše se ani po letech neproměnily v popel navzdory tomu, že 3. září přišla nečekaná zpráva o smrti jejich autora.
Břidlicové tabulky i proškrtaný slabikář. Jak pamětníci vzpomínají na 1. září?
První den školy zůstává v paměti jako den plný těšení se, zvědavosti i obav. Ve vzpomínkách pamětníků do něj však často zasahují i dramatické zvraty doby. Připomínají zmizení židovských spolužáků, portrét Stalina na stěně nebo nápis Pravda vítězí na školní tabuli.
„Zírali a mlčeli. Snad ani nerozuměli rusky.“ Srpen 1968 očima rozhlasové elévky
Jana Šmídová, rozená Weinerová, pracovala roku 1968 jako brigádnice v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Měla přístup ke zprávám západních agentur. Sovětská okupace pro ni přesto znamenala šok: „Jen pomalu nám docházelo, že budeme žít v temné době.“
Svléknout a odevzdat věci! Hraběcí rodinu při útěku zachránilo střídání pohraničníků
Být aristokratem v Československu roku 1948, když se čerstvě chopili moci komunisté, znamenalo mít na čele namalovaný terč. Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein vzpomíná, jak s matkou a sourozenci prchal ze země ve vagónu s dobytkem.
Otce jim zavraždil falešný „agent KGB“. Jeho lži oklamaly stovky lidí
Pavel Vinter a Jitka Šnircová se v době dospívání stali nepřímými svědky vraždy svého otce. Trauma z této události těžce poznamenalo jejich další život i rodinné vztahy. Pravděpodobný pachatel ale unikl trestu.
„Kdyby tak mě to letadlo vzalo s sebou,“ snila malá Dagmar. Letecký sen se jí splnil
Její tatínek byl pilotem, ona sama později pracovala v aerolinkách. Mnoho klíčových okamžiků jejího života ji propojilo s letectvím a létáním. Letos 22. dubna pětadevadesátiletá Dagmar Hamšíková vyrazila na svou nejdelší, poslední cestu – tentokrát bez letenky.
„Svazačky nás nutily tančit,“ vzpomíná řeholník na internaci roku 1950
V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistická moc organizovala pod názvem Akce K přepadení dvou set klášterů a církevních internátních škol po celém Československu. Řeholníci, novicové a studenti skončili v internaci a byli vystaveni tlaku, aby se zřekli své víry.
„Nebyla jsem ‚exot‘, byla jsem oběť. Ten název mě zraňuje,“ říká Helena Kleinová
Nová kniha Barbory Šťastné zachycuje osudy příslušníků různých menšin v československé i české historii. Jedné z pamětnic se však necitlivě dotkl její název – Exoti: Povídky o jinakosti podle skutečných příběhů Paměti národa.
Údernice, druhá směna a potratové komise. Emancipace žen za socialismu
„Ve společné práci s muži dokazují ženy nejlépe svou rovnoprávnost,“ prohlásil v roce 1949 Antonín Zápotocký. Komunistický režim hlásal osvobození žen, ve skutečnosti ženy měly hlavně pracovat a rodit.
„Slepá, chudák, tak mladá a slepá...“ slýchala, když vyšla ven s bílou holí
Emilie Kozubíková se nenarodila jako nevidomá. O zrak přicházela pozvolna a v době dospívání žila na pomezí světů vidících a nevidomých. A později jako předsedkyně organizace nevidomých dělala vše pro to, aby lidé se zrakovým handicapem nezůstávali v izolaci.
„Socialistické Československo bylo průmyslovou velmocí.“ Jenže jenom na papíře
Československo před rokem 1989 bylo prosperující a soběstačnou zemí s mohutným průmyslem – toto tvrzení patří k nejrozšířenějším dezinformačním mýtům. Znárodněný průmysl byl totiž spoután centrálním státním řízením, šlo o naoko prosperující Potěmkinovu vesnici.
Všichni měli práci. Často ale jinou a jinde, než sami chtěli
Politici KSČM ve svých veřejných vyjádřeních často obhajují dobu před rokem 1989 s argumentem, že v Československu byla práce pro všechny. Režim však zaměstnání využíval hlavně jako jeden z nejsilnějších nástrojů manipulace a vynucování poslušnosti.
Chodbami zní koleda. „Zavřete rypáky!“ křičí bachaři. Za chvíli zní jen tiše…
Vánoční stromeček z peří obarveného zeleným inkoustem, tajné půlnoční mše, perníčky z drobečků chleba. Za mřížemi československých věznic jsou Vánoce, uvnitř je tajně slaví politické vězenkyně a vězni.
Děda Mráz ve Stalinově Rusku i stromeček v Terezíně: jak se slavily Vánoce v totalitách?
Proč viděla malá Galina ozdobený stromeček až v pěti letech? Kam se pro strom vypravily děti z Terezína? A proč se v některých rodinách musela oslava Vánoc prostě odložit?
„Zavřete rypáky,“ křičeli bachaři, když vězňové zpívali koledu
Perníčky z drobečků chleba, tajné půlnoční mše nebo vánoční stromeček vyrobený z posbíraného peří, obarveného nazeleno - i tak vypadaly Vánoce politických vězňů a vězenkyň v padesátých letech.
Zamilovali se do sebe na válečné frontě. To nejhorší je ale čekalo doma
Bedřich Kopold a jeho pozdější žena Jiřina Švermová se poznali jako příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Společně prošli ohněm války, v poválečném Československu ale zažili perzekuci ze strany vlastních lidí.
„To byla paráda!“ Jak se slavil 28. říjen v Užhorodu roku 1937
28. října 1937 se v celém Československu slavilo devatenácté výročí vzniku republiky. Výjimkou nebyl ani mnohonárodnostní Užhorod na Podkarpatské Rusi. Lidovou slavnost však poznamenal i smutek nad koncem Masarykovy éry.
„Chtěla jsem bydlet v paneláku a mít normální rodiče,“ říká Beatrice Landovská
Do devíti let vyrůstala v bohémské rodině známého herce. Pak přišel zlom – z jejího otce se stal pronásledovaný disident. V době normalizace, kdy se ze všeho nejvíc cenila konformita, ona vždycky a všude vyčnívala.
Jak se dospívalo, když vám znakový jazyk zakázali?
Děti ve školách pro neslyšící v minulosti nesměly používat znakový jazyk. Učily se odezírat a vyslovovat slova, kterým často nerozuměly. Kvůli tomu jim pak mnohdy unikaly souvislosti dění v okolním světě.
Došlo mi, že tohle dítě nikdy nebude mít šanci dostat jinou známku než pětku
Ivana Málková se za katedru poprvé postavila roku 1983 a brzy pochopila, že učitelské povolání je jí souzeno. Čekal ji ale střet s mašinérií normalizačního školství: známkování, autoritativní přístup a všudypřítomná ideologie.
