„Měl jsem široký životní záběr a škálu, jak ve výběru žen, od spodiny z ulice až po významné ženy, tak i v pití alkoholu. Pil jsem všechno, co teklo, od limonády po gruzíňák a zubrovku. Ale cítil jsem játra, tak si říkám, hochu, to ne! Jsem rád, že jsem pití nechal a pil jsem jenom pivo,“ vypráví Jiří Vydra v rozhovoru s Petrem Zemánkem pro Paměť národa. Podle jeho slov mu mnozí akademičtí umělci záviděli jeho „školu života“:
Sochy ukryté ve stromech
Narodil se roku 1938 v rodině spřízněné s hereckým rodem Vydrů a vyrůstal ve Svaté nedaleko obce Lány. Právě k lánskému zámku coby sídlu československých prezidentů se váže jedna z jeho prvních historek. Podle svých slov roku 1946 jako osmiletý hoch pronikl přímo do zámku, kde se setkal s prezidentem Benešem: „Běžel jsem nahoru do prvního poschodí. Tam se najednou otevřely dveře a v nich stál Edvard Beneš. Ptal se mě: ,Synku, co si přeješ?’ Řekl jsem, že bych se rád podíval, kde zemřel prezident Masaryk. Beneš couvl, otevřel dveře a řekl svému sekretáři: ,To je šikovný kluk, zajímá se, kde zemřel tatíček. Tak ho tam zaveď.’“
Možná je ten příběh pravdivý, anebo možná ho nemusíme brát úplně doslova – stejně jako historku, vztahující se ke konci války, kdy do Svaté přijeli vlasovci a sám generál Vlasov ho prý svezl na svém bílém koni.
Jisté je, že už v dětském věku si vytvořil silný vztah ke dřevu jako materiálu pro výtvarné umění. „U našich vrat byly dvě obrovské lípy, na ty jsem rád lezl, protože v červnu a v červenci krásně voněly. Vzpomínám si, že z těch vrat vyšel můj strýc Václav Vydra a říkal, synku, proč tam šplháš?“ vypráví Jiří Vydra a pokračuje:
Z rodného statku na toulky
Nástup komunistů k moci prožívalo širší příbuzenstvo Vydrových velmi rozporuplně. Dva Jiřího strýcové emigrovali - jeden údajně ukradl letadlo a uletěl do Vídně, další s pekařským autem rozrazil závoru na hraničním přechodu, ujel do Německa a skončil až v Kanadě. Matčin bratr Bohouš ale naopak působil u pohraniční stráže.
Když do Svaté dorazila kolektivizace, Jiří jako dospívající hoch prožíval rozorání mezí velmi emotivně: „Nikdy jsem to neschválil, byla to krádež. Bylo to vybudovaný několika generacemi. Plakali jsme, protože jsme tam dřív chodili po těch mezích a pozorovali, jak přilétají čmeláci.“
Krušné chvíle zažíval Jiří Vydra také v konfliktech se svým otcem. Toužil jít studovat umění, tatínek ale považoval umělce za „kejklíře“ a rozhodl, že Jiří se musí vyučit řemeslu. Vyučil se tedy zámečníkem a posléze pracoval na dráze, ve velmi mladém věku se stal strojvůdcem. Práce strojvůdce mu ale nevyhovovala, cítil se svázaný, chyběla mu svoboda. V šestadvaceti letech od železnice odešel a pracoval ve výrobě vysokotlakých kotlů v ČKD Dukla Karlín. Posléze se vydal do Mariánských Lázní a Litoměřic, začínal ochutnávat tulácký život.
Tváří v tvář samopalům i vodním dělům
Jednadvacátý srpen 1968 zastihl Jiřího Vydru doma ve Svaté, kdy ho maminka nad ránem probudila: „Jsou tady Rusové!“ Vysokočil z postele: „Vyrazím za strejdou do Kanady!“
Nakonec ale místo do Kanady přicestoval jen do Prahy, kde se v dolní části Václavského náměstí připojil k hloučku lidí, diskutujících se sovětskými vojáky. „Viděl jsem, že jsou ospalí, unavení, ale pořád drželi prsty na spoušti samopalu. Měl jsem i strach, nějaký pošuk to mohl v každém okamžiku spustit.“
Celý den chodil po Praze a sledoval dění, nadcházející noc pak prý strávil u Myslbekových soch na Václavském náměstí. V následujících dnech se dozvěděl o stávce horníků v příbramských uranových dolech pod heslem Ani gram uranu sovětským okupantům. Napadlo ho, že se nechá v dolech zaměstnat, aby mohl být přímo u toho. Až do jara následujícího roku potom tedy pracoval v uranových dolech. Zažil zde nebezpečnou nehodu, kdy málem přišel o život, a poté se rozhodl z dolů odejít. „Potkal jsem tam Ivana Ječmena, takovýhou šoumena. Nechtělo se mu dělat, odkládal vojnu,“ říká Jiří Vydra a pokračuje:
On sám už v té době byl zdatný kreslíř a portrétista, což mu umožňovalo snadný příležitostný výdělek. Společně s Ivanem Ječmenem se toulali po republice po celý rok 1969. Jednadvacátého srpna 1969 se vydali do Prahy, kde se chtěli zúčastnit protestů proti okupaci. Lidé na Václavském náměstí podle něj házeli kameny a dlažební kostky na auta, čehož se také zúčastnili. Zásahové jednotky však proti nim nastoupily s vodními děly: „Stál jsem u pasáže Koruna. Najednou jsem nadletěl, jak mě zvedl tlak té vody, bylo to nějakých šest atmosfér. V tom se v jednom domě otevřely dveře a někdo mě vtáhl dovnitř,“ popisuje situaci.
Živel bez razítka v občance
Jiří Vydra s Ivanem Ječmenem pokračovali v toulkách, občas vypomáhali při sklizni a samozřejmě jim permanentně hrozilo obvinění z příživnictví, protože neměli v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Jednou byli zatčeni a převezeni na rakovnickou policejní stanici. Propustili je díky tomu, že Jiří Vydra se prokázal úsporami - stále ještě měl u sebe 1200 korun, které dostal jako odškodné za pracovní úraz v uranových dolech. Občas se dostali do opilecké rvačky, někdy přespávali na seníku, jindy u příležitostných milenek.
Ivan Ječmen později musel nastoupit na vojnu a Jiří Vydra se vydal do Jizerských hor, kde pracoval jako sezonní pracovník v horských hotelech. Celkem vystřídal na třicet různých zaměstnání, jeden čas dokonce kopal hroby na Olšanských hřbitovech. Když vzpomíná na toto období, konstatuje:
Když byl v nouzi, namaloval a prodal nějaký obraz. Jednou na ubytovně usnul s hořící cigaretou a podpálil celou budovu, jindy musel prchat z policejní služebny. Jeho svobodymilovná povaha se zákonitě dostávala do střetu s normalizačním režimem. „Pak přišlo zas období, kdy jsem neměl v občance žádné razítko,“ vypráví. „To po mně bylo vyhlášeno pátrání, říkali to v televizi vždycky ve zprávách. Když jsem seděl v hospodě a zrovna to vysílali, musel jsem jít na záchod. Ale nikdy mě nikdo nepoznal.“
Nakonec však přece jen skončil před soudem. „Dali mi osmnáct měsíců, že jsem antisocialistickej živel. To se nastřádalo hlavně na Svatý, hlavně strejda Ducháček na mě žaloval.“ Po odvolání mu ale trest zkrátili na devět měsíců. Část z nich si už odpykal ve vyšetřovací vazbě, zbývajících pět měsíců strávil ve věznici ve Vinařicích. „Já tam byl jako doma. Mně nic nechybělo, najíst mi tam dali. Byli tam zajímaví lidi, naslouchal jsem jim, to by byla kniha o nich.“ Propustili ho s podmínkou dvouletého ochranného dohledu. „Prej, abyste se netoulal a nepřestal dělat. Pětiletka musí běžet. Já jsem jim řekl: ,Já to nevytrhnu, se mnou nepočítejte.’“
Bez alkoholu se hlava pročistí
Po propuštění z vězení nastoupil Jiří Vydra do práce v králodvorských železárnách. Jeho nadřízený jménem Hošek mu nabídl, jestli by nechtěl podstoupit protialkoholní léčbu v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Pro Jiřího Vydru to do jisté míry znamenalo životní zlom: „Je pravda, že jsem se osvobodil. Když tři měsíce nepijete, hlava se pročistí. V těch Dobřanech jsem začal malovat. Primářka Škopková mi šla na ruku. Přinesl jsem si tam stojan, sochařskou hlínu a měl jsem modelky zadarmo. Holky chtěly, abych je maloval, svlíkaly se bez problémů. Hezký holky to byly, ale psychicky vyšinutý.“
Po absolvování protialkoholní léčby se Jiří Vydra začal intenzivně věnovat tvorbě. Navštěvoval lidovou konzervatoř, později jezdil do Prahy do ateliéru Miroslava Pangráce. Dálkově vystudoval sochařství a malířství na AVU. Jeho tvorba si postupně získávala uznání a podařilo se mu zorganizovat řadu výstav.
Jedna z nich se konala roku 1996 na zámku v Březnici, kde se Jiří Vydra seznámil se svou manželkou Hanou. Ta ho přivedla k víře, Jiří Vydra se po jejím boku stal členem církve svědků Jehovových. Tím definitivně opustil alkohol i tuláckou nezodpovědnost.
Krátce po svatbě je ale potkala tragická nehoda: 6. srpna 1998 se Hana vážně zranila, když spolu jeli na kole po silnici na Křivoklátsku, a o šest dní později v nemocnici zemřela.
Jiří Vydra od té doby pravidelně spolupracuje s oddělením dětské onkologie nemocnice v Motole, kde pořádá velmi oblíbené výtvarné seance s dětskými pacienty. Vystavuje v Česku i v zahraničí. „Moje krédo je povznášet lidi, dát svou tvorbu do služeb všech. Větší štěstí je v dávání a vydávání se. Je to náročný, ale krásný.“
