Život za „totáče“

Československo před rokem 1989 bylo prosperující a soběstačnou zemí s mohutným průmyslem – toto tvrzení patří k nejrozšířenějším dezinformačním mýtům. Znárodněný průmysl byl totiž spoután centrálním státním řízením, šlo o naoko prosperující Potěmkinovu vesnici.

Politici KSČM ve svých veřejných vyjádřeních často obhajují dobu před rokem 1989 s argumentem, že v Československu byla práce pro všechny. Režim však zaměstnání využíval hlavně jako jeden z nejsilnějších nástrojů manipulace a vynucování poslušnosti.

Když jedni čekali na další díl Nemocnice na kraji města, druzí si balili celtu a spacák – a utíkali na víkend za svobodou do lesů. Příběhy Olomoučanů Ivany Jeništové a Mirka Marusjaka vás zavedou tam, kde nebe je vysoké a modré, a kde neplatí pravidla ideologie.

Děti ve školách pro neslyšící v minulosti nesměly používat znakový jazyk. Učily se odezírat a vyslovovat slova, kterým často nerozuměly. Kvůli tomu jim pak mnohdy unikaly souvislosti dění v okolním světě.

Rozhlasová hra studentky Amálie Elbel otevírá citlivé téma života lidí s postižením za socialismu. Prostřednictvím fiktivního dialogu dvou postav – je inspirován skutečnými vzpomínkami pamětníků – připomíná, že hluboce zakořeněné předsudky mohou přetrvávat dodnes.

Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

Odešli za komunismu ilegálně za hranice. Jejich blízcí zůstali tady a netrpěli jen ztrátou části rodiny. Státní bezpečnost je u nás pak sledovala, pohrávala si s jejich city a vysílala je za dětmi na „přemlouvací návštěvy“.

Jiřího Lábuse si před Prvním májem 1989 předvolala Státní bezpečnost. Obávala se, že s Oldřichem Kaiserem naruší průběh předem zrežírovaných oslav nějakým vtípkem. V komunistických oslavách Svátku práce prostor pro spontaneitu a humor nebyl...

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

Tuzemský export… Tuzex. Měl prostřednictvím „bonů“ odčerpávat od lidí valuty, které si vydělali v zahraničí. Obchody Tuzex otevřené před 65 lety byly rájem luxusu ze Západu, a zároveň otevřeným přiznáním, že v socialismu určité zboží na domácím trhu vůbec není.

Za socialismu jsme slovo „nedostatek“ neznali. Místo toho se mluvilo o „úzkém profilu.“ V mnohahodinových frontách se střídaly celé rodiny, zatímco prodavači ze zeleniny, masny a lahůdek si své zboží navzájem čile vyměňovali.

Za komunistického režimu antisemitismus nabyl nejzuřivější podoby v monstrprocesech padesátých let, ale tím jeho projevy zdaleka neskončily. Až do roku 1989 se o židovské tradici oficiálně mlčelo a ty, kteří se k ní hlásili, sledovala Státní bezpečnost.

Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.

Za prvních dvanáct let komunistické totality se počet dětí v dětských domovech zvýšil patnáctinásobně. Odebrání dítěte byl nejen nejčastější nástroj, jímž stát řešil jakékoliv problémy v rodinách, ale také mocná hrozba pro rodiny politických odpůrců.

V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.

Výraz „buržoazní pavěda“ k nám doputoval ze Sovětského svazu, jde o přesný překlad ruského „buržuaznaja lženauka“. Označoval vědní obory, které se marxistům-leninistům z různých důvodů nehodily do krámu.

Komunistům se nikdy zcela nepovedlo vymýtit z mysli lidí duchovní poselství Vánoc. Ale pokud jde o Velikonoce, byli úspěšnější. Pro mnoho lidí se jejich smysl zredukoval na pomlázky, nabarvená vajíčka a panáka něčeho ostřejšího.