Život za „totáče“

Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

Odešli za komunismu ilegálně za hranice. Jejich blízcí zůstali tady a netrpěli jen ztrátou části rodiny. Státní bezpečnost je u nás pak sledovala, pohrávala si s jejich city a vysílala je za dětmi na „přemlouvací návštěvy“.

Jiřího Lábuse si před Prvním májem 1989 předvolala Státní bezpečnost. Obávala se, že s Oldřichem Kaiserem naruší průběh předem zrežírovaných oslav nějakým vtípkem. V komunistických oslavách Svátku práce prostor pro spontaneitu a humor nebyl...

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

Tuzemský export… Tuzex. Měl prostřednictvím „bonů“ odčerpávat od lidí valuty, které si vydělali v zahraničí. Obchody Tuzex otevřené před 65 lety byly rájem luxusu ze Západu, a zároveň otevřeným přiznáním, že v socialismu určité zboží na domácím trhu vůbec není.

Za socialismu jsme slovo „nedostatek“ neznali. Místo toho se mluvilo o „úzkém profilu.“ V mnohahodinových frontách se střídaly celé rodiny, zatímco prodavači ze zeleniny, masny a lahůdek si své zboží navzájem čile vyměňovali.

Za komunistického režimu antisemitismus nabyl nejzuřivější podoby v monstrprocesech padesátých let, ale tím jeho projevy zdaleka neskončily. Až do roku 1989 se o židovské tradici oficiálně mlčelo a ty, kteří se k ní hlásili, sledovala Státní bezpečnost.

Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.

V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.

Výraz „buržoazní pavěda“ k nám doputoval ze Sovětského svazu, jde o přesný překlad ruského „buržuaznaja lženauka“. Označoval vědní obory, které se marxistům-leninistům z různých důvodů nehodily do krámu.

Komunistům se nikdy zcela nepovedlo vymýtit z mysli lidí duchovní poselství Vánoc. Ale pokud jde o Velikonoce, byli úspěšnější. Pro mnoho lidí se jejich smysl zredukoval na pomlázky, nabarvená vajíčka a panáka něčeho ostřejšího.

„Úplně nejhorší, historicky ve všem,“ řekl o Karlovarském kraji bývalý premiér Babiš. Místní se k jeho výroku často ironicky hlásí. Právě tady se ale koncem 80. let zrodilo výrazné recesistické hnutí, které zpestřovalo šedé časy normalizace.

Filozofy, historiky, kněží nebo vyhozené překladatele jste v ulicích mohli potkat jako myče oken a výloh. Kýbl, stěrka a hadr se za normalizace staly nečekanými symboly svobody.

Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.

Josif Stalin a Klement Gottwald zemřeli jen devět dní po sobě. Jejich úmrtí před sedmdesáti lety vyvolalo spektrum reakcí napříč celou československou společností. Emoce ale mnohdy ostře kontrastovaly s pompézností nařízeného státního smutku.

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování si vnitřní svobody jim ale za tyhle problémy stálo.

Oslovení „soudružko“ či „soudruhu“ slýchali od dětí mnohokrát denně, věšeli Aurory na nástěnky a kličkovali při psaní posudků na žáky posledních ročníků… Jaké tlaky učitelé základních a středních škol za normalizace zažívali?

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory...