Život za „totáče“

Rozhlasová hra studentky Amálie Elbel otevírá citlivé téma života lidí s postižením za socialismu. Prostřednictvím fiktivního dialogu dvou postav – je inspirován skutečnými vzpomínkami pamětníků – připomíná, že hluboce zakořeněné předsudky mohou přetrvávat dodnes.

Vrcholoví sportovci měli veřejnosti ukazovat popularitu socialistického režimu a pro zahraničí byli měřítkem prestiže. Bez špičkových výsledků to ovšem nešlo. A k těm měly pomáhat i zakázané podpůrné látky, jejichž podávání „si vzal na starosti“ stát.

Přes hory a lesy, na lodi, vlakem, letadlem v houfu západních turistů, anebo spořádaně přes rakouský konzulát. Jugoslávie v době normalizace představovala pootevřené dveře na Západ a za svobodou vedly desítky různých cest.

Odešli za komunismu ilegálně za hranice. Jejich blízcí zůstali tady a netrpěli jen ztrátou části rodiny. Státní bezpečnost je u nás pak sledovala, pohrávala si s jejich city a vysílala je za dětmi na „přemlouvací návštěvy“.

Jiřího Lábuse si před Prvním májem 1989 předvolala Státní bezpečnost. Obávala se, že s Oldřichem Kaiserem naruší průběh předem zrežírovaných oslav nějakým vtípkem. V komunistických oslavách Svátku práce prostor pro spontaneitu a humor nebyl...

Rozvodovost v době normalizace stoupala a komunisté chtěli situaci vyřešit zřízením sítě manželských poraden. Zcela nezáměrně tak dali vzniknout ostrůvkům relativní svobody, kde našla práci a útočiště řada disidentů.

Tuzemský export… Tuzex. Měl prostřednictvím „bonů“ odčerpávat od lidí valuty, které si vydělali v zahraničí. Obchody Tuzex otevřené před 65 lety byly rájem luxusu ze Západu, a zároveň otevřeným přiznáním, že v socialismu určité zboží na domácím trhu vůbec není.

Za socialismu jsme slovo „nedostatek“ neznali. Místo toho se mluvilo o „úzkém profilu.“ V mnohahodinových frontách se střídaly celé rodiny, zatímco prodavači ze zeleniny, masny a lahůdek si své zboží navzájem čile vyměňovali.

Za komunistického režimu antisemitismus nabyl nejzuřivější podoby v monstrprocesech padesátých let, ale tím jeho projevy zdaleka neskončily. Až do roku 1989 se o židovské tradici oficiálně mlčelo a ty, kteří se k ní hlásili, sledovala Státní bezpečnost.

Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.

Za prvních dvanáct let komunistické totality se počet dětí v dětských domovech zvýšil patnáctinásobně. Odebrání dítěte byl nejen nejčastější nástroj, jímž stát řešil jakékoliv problémy v rodinách, ale také mocná hrozba pro rodiny politických odpůrců.

V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.

Výraz „buržoazní pavěda“ k nám doputoval ze Sovětského svazu, jde o přesný překlad ruského „buržuaznaja lženauka“. Označoval vědní obory, které se marxistům-leninistům z různých důvodů nehodily do krámu.

Komunistům se nikdy zcela nepovedlo vymýtit z mysli lidí duchovní poselství Vánoc. Ale pokud jde o Velikonoce, byli úspěšnější. Pro mnoho lidí se jejich smysl zredukoval na pomlázky, nabarvená vajíčka a panáka něčeho ostřejšího.

„Úplně nejhorší, historicky ve všem,“ řekl o Karlovarském kraji bývalý premiér Babiš. Místní se k jeho výroku často ironicky hlásí. Právě tady se ale koncem 80. let zrodilo výrazné recesistické hnutí, které zpestřovalo šedé časy normalizace.

Filozofy, historiky, kněží nebo vyhozené překladatele jste v ulicích mohli potkat jako myče oken a výloh. Kýbl, stěrka a hadr se za normalizace staly nečekanými symboly svobody.

Mašinérie Mezinárodních táborů míru a takzvaných pionýrských aktivů se chystala na další sezónu. Netušila, že bude tou úplně poslední. Pro nejaktivnější pionýry byl ve hře jako každoročně i pobyt v proslulém sovětském dětském táboře Artěk.

Zájmy dělnické třídy jako celku byly pro komunistický režim „posvátné“. Ale zájmy jednotlivých dělníků mu na srdci tolik neležely. Odbory, které se jich měly zastávat, se proměnily v ryze formální a bezzubou organizaci.