„Šli jsme po pražcích v naprosté tmě, jen s rozsvícenými baterkami. Najednou jsme v dálce zahlédli světlo lokomotivy a v panice jsme klopýtali do nejbližšího úkrytu ve zdi tunelu. Dlouho se nic nedělo, nebylo nic slyšet. Až najednou se kolem nás s rachotem prořítil vlak. A tak to bylo každých dvacet minut. Už jsme si říkali, že tunel má jen jeden konec, žádná druhá strana neexistuje. Najednou jsme na zdi tunelu uviděli namalovanou hraniční čáru. Byli jsme v Rakousku!“ Tak popsal Jan Kulísek na svém webu útěk do emigrace tunelem Karavanky. Téměř osmikilometrový železniční tunel byl jen jedním z mnoha způsobů, jímž se čeští turisté dostávali z Jugoslávie na Západ.
Sto let cest na Jadran
Po celou dobu normalizace představovala Jugoslávie prosluněnou trhlinu v železné oponě, protože narozdíl od ostatních socialistických zemí nebyla její západní hranice obehnána ostnatými dráty. Tradice cestování do Jugoslávie však má u nás mnohem starší kořeny: bohatí Češi jezdili na pobřeží Jadranu už od 19. století a za první republiky se stalo oblíbenou destinací i pro lidi ze středních vrstev. Jenže po komunistickém převratu roku 1948 a roztržce Tita se Stalinem se cesty na Jadran Čechoslovákům uzavřely. Situace se změnila teprve v polovině šedesátých let, kdy vstoupila v platnost dohoda o bezvízovém styku s Jugoslávií. A tehdy také zamířili na jih první dobrodruzi, kteří ve skutečnosti chtěli na Západ. Jedním z nich byl i Jaromír Kubias:
„O tom, jak utéct, jsem špekuloval už od deseti let.“
Snil například o tom, že na gumovém člunu přepádluje z Polska do Švédska. Jeho plány dostaly reálnější obrysy, když jeho rodiče získali výjezdní doložku do Jugoslávie. On s nimi však oficiálně jet nemohl, a tak se rozhodl, že přeplave Dunaj do Maďarska a přistoupí do auta rodičů za hranicemi.
„Nedokážu pochopit jejich statečnost,“ říká. „Kdyby za mnou přišel můj syn a požádal mě, abych mu pomohl v trestné činnosti, při které ho mohou zabít nebo zavřít na patnáct let, řekl bych mu, že se zbláznil. Ale láska mých rodičů byla neuvěřitelná, oni mi v tom opravdu pomohli.“
Po riskantním překonání řeky ho rodiče vyzvedli v maďarských polích. Ukrytého v autě ho převezli z Maďarska do Jugoslávie přes poměrně laxní pohraniční kontrolu. Tam už potom snadno přešel zelenou hranici blízko Terstu.
Vlak plný Čechů
Masovější rozměry dostala československá emigrace přes Jugoslávii v létě 1968, kdy se na Jadran vypravil i tehdy třiadvacetiletý František Kroutil. S přáteli měl původně namířeno do Bulharska, ale po 21. srpnu 1968 skončili v utečeneckém táboře v Ilidži, který se tu otevřel pro Čechoslováky.
Mladí lidé se tu setkali s velkou podporou a solidaritou. Se zastávkou na rakouském konzulátu v Záhřebu se pak vydali vlakem do Vídně:
„Hodinu před příjezdem vlaku se přesunujeme na nástupiště, kde se srocují ohromné davy Čechů. Každou chvíli přijede nějaký vlak a lidé se do něho vrhají a zase vylézají,“
zapsal si František do svého deníku. „Zmatek roste, protože už je dávno po době, kdy vlak měl vyjet směr Vídeň. Konečně je tady, zastavuje a v mžiku je narvaný k prasknutí. Lidé uléhají na uličkách, každý jen touží, aby už jel.“
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
