V noci na úterý 4. listopadu 2025 zemřel v Praze ve věku 82 let emeritní pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, dlouholetý člen řádu dominikánů. Za totality byl vězněn za ilegální činnost a po Sametové revoluci se stal jedním z nejvlivnějších představitelů katolické církve v České republice.
Podle rodinné tradice se měl jmenovat po otci – František. Byl pokřtěn na Jaroslava jen díky neústupnosti maminky, přestože dědeček se dal slyšet, že je to jméno vhodné pro darebáka. Většina lidí ho však poznala již pod řádovým jménem Dominik. S velkou hrdostí dovedl vyprávět o svém tátovi, jehož si však kvůli nepřízni doby jako dítě moc neužil... Otec byl příslušníkem vládního vojska a v roce 1944, tedy krátce po narození svého syna, během mise v Itálii uprchl přes Švýcarsko do Anglie. Tam se zapojil do válečných bojů jako zbrojíř RAF a krátce před komunistickým pučem roku 1948 strávil devět měsíců v komunistickém vězení. Dominik Duka se podle tátova vzoru nejprve toužil stát letcem, avšak později díky příkladu osobností mezi kněžími, „kteří se nebáli otevřeně mluvit a byli vždy na straně pronásledovaných“, se rozhodl pro cestu kněžství, čehož nikdy nezalitoval.
Na teologickou fakultu v Litoměřicích byl přijat v roce 1965, a to až na třetí pokus, předtím se vyučil zámečníkem a absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Během studií ho hluboce oslovil životopis dominikánského světce Tomáše Akvinského od G. K. Chestertona a na počátku roku 1968 proto vstoupil pod řeholním jménem Dominik do tehdy ilegálně působícího dominikánského řádu, v jeho čele pak později stál během období takzvané normalizace. S úsměvem později vzpomínal, že když se provalilo, že je řeholníkem, hradecké biskupství mu poslalo účet za pobyt v semináři.
Po kněžském svěcení, které přijal v roce 1970 v soukromé kapli kardinála Trochty, nastoupil službu v západočeském pohraničí, ale už pět let nato mu byl státní souhlas k výkonu duchovní správy odebrán. Na patnáct let se pak stal rýsovačem plzeňské Škodovky. V roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“ a patnáct měsíců vězněn v Plzni–Borech za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, práci v samizdatu a spolupráci se zahraničím. „Do jisté míry jsem patřil do té skupiny lidí, že díky nim být ve vězení byla čest. Bylo to vyznamenání,“ říkal o svém pobytu v Borské věznici, kde si v té době odpykávali trest mimo jiné také Václav Havel, Jiří Dienstbier, Albert Černý a další významné osobnosti. Společnost těchto muklů se mu v mnoha ohledech stala formující: „Celý život jsem tou dobou komunismu a zápasem s komunismem poznamenán. Mé kontakty a přátelství stály na této bázi.“
Po Sametové revoluci Dominik Duka oficiálně stanul v čele české dominikánské provincie a jako předseda Konference vyšších řeholních představených se podílel na obnově řádového života v ČR. „Pro mne to nebyla jen léta euforie, ale také velmi těžkých jednání a někdy i velkých zklamání, a to na obou stranách. Že najednou někteří lidé i uvnitř církve chtěli hledat spravedlnost a odškodnění, a zapomněli, že částečně bychom ublížili a poškodili ty, kteří vůbec nemohli za to, co se dělo v 50. letech,“ hodnotil s odstupem let náročné období.
Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa také uvedl, že v roce 1993 odmítl návrh papeže Jana Pavla II., aby se stal prvním plzeňským biskupem, neboť v té době stál v čele obnovující se české dominikánské provincie. S úsměvem líčil, jak ho během návštěvy u sv. otce sekretář Diviš napomenul, že „tohle se papeži nedělá.“ Ale papež jeho situaci chápal a ujistil ho, že se po čase „ozve znovu“. A nezapomněl – v roce 1998 byl Dominik Duka jmenován biskupem královéhradeckým a od roku 2010 zastával po dvanáct let úřad arcibiskupa pražského.
Podle svých slov se během působení v arcibiskupském úřadu snažil zaujímat vůči vládám loajální a podporující postoj, odpovídající svobodné církvi ve svobodné demokratické společnosti. „Snažil jsem se postupovat tak, abych nezlomil všechny mosty. Není pravda, že by nedošlo ke konfliktu mezi mnou a prezidentem Klausem a prezidentem Zemanem, protože demokracie není možná bez svobody a svoboda bez tolerance.“ Své úzké vztahy s vlivnými politiky obhajoval také slovy Václava Havla:
Pro své konzervativní postoje se pravidelně dostával do konfliktů s liberálně orientovanou veřejností a v této věci byl opravdu nekompromisní: „Já nemohu spolupracovat se ‚zeleným údělem‘. Já nemohu spolupracovat s těmi, kteří tady chtějí zavádět X pohlaví, protože to jsou pavědecké úlety.“
Byl bytostně přesvědčen, že současný mainstream směřuje k likvidaci církve jako instituce a chce ji nahradit neziskovou ideovou sektou.
Vyprávění o svém životě zakončil slovy: „Nelituji ničeho, jen toho, že ne vždy jsem byl dostatečně statečný a pravdivý. Mohu také přiznat, že nejsem neomylný – u některých kroků jsem se mýlil, to nepopírám, ale vždy jsem se snažil nelhat. Konrád Adenauer, když se ho ptali, zda musel v politice lhát, odpověděl: ‚Ne, ale často jsem musel mlčet.‘ To je i má odpověď.“
S odchodem kardinála Dominika Duky odešla významná osobnost. Bylo možné s ním v mnohém nesouhlasit a polemizovat, ale vždy stálo za to naslouchat jeho slovům a přemýšlet o nich.
