Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Seznámení jejích rodičů ve dvacátých letech minulého století připomínalo příběhy z dobových dívčích románů. Český stíhací pilot Josef Hamšík, velitel letecké roty v Chebu, se při návštěvě nedalekých Mariánských Lázní zamiloval do patnáctileté německé dívky Elfride Hartmann. Její tatínek ale dívčino vzplanutí neschvaloval a nechal ji zavřít do kláštera. Josef se nenechal odradit a kroužil nad areálem kláštera ve služebním letounu.
Dočasné odloučení mladé lidi neodradilo. Elfride se v následujících letech nejen naučila česky, ale pod Josefovým vedením složila i pilotní zkoušky a po Boženě Laglerové či Anežce Formánkové se stala další československou pilotkou.
Brzy nato se za Josefa provdala, začala používat české křestní jméno Eliška a roku 1931 se jim narodila dcera Dagmar. Josefa s jeho perutí přeložili do Prahy a Eliška s Dagmar přesídlily za ním; rodina bydlela v důstojnickém bytě u kbelského letiště.
„To už mi svítalo, o co jde.“
V době německé okupace roku 1939 chodila Dagmar do druhé třídy. Z důstojnického bytu se museli urychleně vystěhovat, útočitě našli u spřátelené židovské rodiny v Nuslích. Josef Hamšík naoko pracoval jako realitní makléř, ve skutečnosti byl činný v organizaci, která zprostředkovala odchody českých pilotů do zahraničí. Dagmar Hamšíková konstatuje:
Tenkrát ještě nevěděla o tatínkově odbojové činnosti, netušila, že se také pokusil odejít za hranice a po neúspěchu se stáhl do ilegality. Zatkli ho při tajné návštěvě rodiny v březnu 1940: „To už mi svítalo, o co jde. To mi bylo jasný, že tatínka nemám, protože ho Němci uvěznili.“
A časem bylo ještě hůř, protože matčiny přátele, u kterých bydleli, deportovali do Terezína a Eliška s Dagmar opět musely hledat nový domov. Malá Dagmar byla jakožto dcera ženy německé národnosti předvolána k lékaři, specialistovi na rasy, který jí změřil hlavu, vyhodnotil barvu očí a vlasů a rozhodl, že od nynějška musí chodit do německé školy.
Když sledovala přelety amerických letadel nad Prahou, snila o tom, že i ona zmizí někam pryč:
Poslední setkání s tatínkem
Dagmar společně s maminkou několikrát navštívil otce v německém vězení. Nejvíce jí utkvěla poslední návštěva v Berlíně začátkem roku 1943. Šlo o tajné setkání, které zorganizoval jeden dozorce a účastnilo se ho asi deset vězňů. Eliška Hamšíková všem přivezla jídlo ve velkých termoskách. Jedenáctiletá Dagmar, která si plně neuvědomovala vážnost situace, rozprávěla s vězni: „Mluvilo se o tom, jestli je člověk na cele sám, nebo s někým. A já jsem ve svém útlém věku projevila názor, že je lepší být s někým – můžete si hrát a všecko možný spolu dělat.“
Tehdy ještě netušila, že tahle návštěva je poslední:
Z Berlína dostaly ušmudlanou urnu, na niž někdo tužkou napsal otcovo příjmení.
Chodila za války s nalakovanými nehty!
V květnu 1945 bylo Dagmar čtrnáct, ale konec války jim kýženou úlevu nepřinesl. Zatímco doposud byla jejich rodina pronásledovaná kvůli protinacistickému odboji, nyní se na její matku sesypala obvinění a udání kvůli jejímu německému původu: „Že prý za války chodila s nalakovanými nehty nebo že bere vdovskou penzi, ačkoli žije s někým jiným,“ vyjmenovává Dagmar Hamšíková.
Eliška musela prosit své známé, kterým za války pomáhala, aby jí písemně vyjádřili podporu. Díky štosu děkovných dopisů pak získala osvědčení za účast na národním boji za osvobození a tudíž nemusela odejít do odsunu.
Po roce 1948 ale dospívající Dagmar začala narážet na nové těžko pochopitelné překážky. V roce 1951 se na střední škole v Libni dozvěděla, že nebude připuštěna k maturitě:
Začala pracovat jako laborantka v Tuberkulózním ústavu a později, v pětadvaceti letech, si našla zaměstnání u bookingu v Českých aeroliniích. Alespoň symbolicky tak navázala na leteckou vášeň svých rodičů. V ČSA pracoval jako technik i její budoucí manžel Ladislav Husárek, kterého poznala, když si večerně dodělávala maturitu v Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici.
Sto třicet šest míst do Kanady – denně
Letadlo však mělo do jejího života osudově zasáhnout ještě jednou. Tentokrát skutečně šlo o let za svobodou.
Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se Dagmar a Ladislav shodli na tom, že v okupované zemi už zůstávat nechtějí. S odchodem spěchali, protože se obávali uzavření hranic. Ladislav vyrazil napřed v rodinné škodovce, Dagmar ještě tři dny čekala na vyřízení pasu, a poté odletěla do Vídně.
Tam se manželé znovu shledali a Dagmar začala opět pracovat v aerolinkách, tentokrát kanadských.
„Takže jsem denně dělala seznam 136 lidí plus deset navíc, kdyby se někdo nedostavil. Ani jedno sedadlo nezůstalo prázdné,“ pokračuje Dagmar. A nakonec se v letadle našlo místo i pro ni a pro jejího muže.
V Kanadě prožili pětačtyřcet let. V roce 2014, kdy Dagmar bylo třiaosmdesát let, se rozhodli pro návrat do Čech. Tentokrát cestovali lidí, do nového domova si přivezli nábytek, obrazy i vzpomínky na dětství v rodině Josefa a Elišky Hamšíkových. Dagmar celý život uchovávala tatínkovy dopisy z německého vězení. V jednom z nich, s datem 25. července 1942, jí napsal tyto verše: „Dagmar, dítě mé jediné, Bohem nám dané, snad ještě nechápeš dob těchto tíži, slunce proč zašlo nám, oči proč kalné, vlasti mé deptané ke kříži vzhlíží.“
