Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Na podzim 1971 stály představené kongregace Školských sester svatého Františka před zásadní otázkou: Jak umožnit novickám pokračování řeholního života? Díky politickému uvolnění v roce 1968 směla kongregace po letech přijmout nové členky – po sovětské okupaci Československa však tuhý komunistický režim obnovil zákaz.
V cetechovickém klášteře přitom již žily mladé ženy, které zahájily řeholní přípravu a přijaly hábit. Měly teď klášter opustit a vrátit se k civilnímu životu. Jejich reakce byla většinou odmítavá. „Řekly jsme: My domů nejdeme. My se prostě nechceme vrátit,“ vybavuje si po letech sestra Zdislava Nosková, tehdy dvacetiletá.
Jak ale zůstat, když stát přítomnost novicek v klášteře zakazoval? V napjaté situaci odpověděly představené sestrám: „Modlete se, my najdeme cestu.“ Řešení se objevilo o Vánocích a přišlo z nečekané strany. Řeholnice požádal o pomoc jeden z pražských domovů důchodců, který se ocitl ve vážné krizi.
Původní „útulný domov pro osamělé ženy“ v Šolínově ulici v Dejvicích, vybudovaný na přelomu dvacátých a třicátých let, změnili komunisté v roce 1951 na běžný ústav pro staré a nemohoucí a přivedli jej do tristního stavu. Příchod řádových sester prosadila nově jmenovaná vedoucí Eva Pořtová, která nápravu poměrů v domově dostala jako stranický úkol. Zdislava s úsměvem vzpomíná na její památný výrok: „Tohle dají dohromady jenom sestry.“
Rozkradený domov, nazí lidé na postelích
S „požehnáním“ správy ústavů hlavního města Prahy a pod podmínkou, že se vzdají řeholního šatu, nastoupily v únoru 1972 do dejvického ústavu františkánky. Svůj „klášter“ si vytvořily v nebytových prostorách v podkroví, kam se původně ukládaly pozůstalosti po zemřelých. Zřídily si tam provizorní kapli, společně se modlily a stolovaly, na mše docházely do okolních kostelů.
Domov důchodců se dostal do katastrofální situace. Zařízení bylo zčásti rozkradeno a personál včetně předchozího vedení vyšetřovala policie. V paměti sestry Zdislavy však nejvíc utkvěl stav obyvatel: „Já si doteď pamatuju, jak ti lidé leželi nazí na postelích…“ Zcela nedostatečnou hygienu a zdravotní péči popsala také sestra Milada Kopecká, která do domova nastoupila jako staniční sestra.
Součástí komunity byly také starší řeholnice, které před státními úřady předstíraly, že kongregaci opustily. Tento „zastírací manévr“ jim umožnil odejít z klášterů, obléknout civilní oděv a nastoupit do domova jako nové zaměstnankyně. „Už v padesátých letech byly zbaveny možnosti učit, ale zůstávaly pořád v klášterech. Do civilního prostředí tedy vešly až kvůli nám, pěti holkám,“ připomíná Zdislava.
Uprostřed ústavu sociální péče, který zřizovaly a na nějž dohlížely komunistické státní orgány, tak vznikl tajný klášter, v němž mohly mladé sestry františkánky uprostřed svého řeholního společenství dokončit noviciát a současně sloužit nejpotřebnějším. Komunitu časem tvořilo jedenáct sester, z nichž deset pracovalo jako ošetřovatelky a jedna jako účetní.
Při nástupu sestry převzaly péči o chod zařízení s přibližně 320 obyvateli, přičemž jen oddělení pro ležící a umírající mělo kolem osmdesáti lůžek. Vedle ošetřování měly na starosti úklid, praní prádla a další fyzicky náročné práce. Brzy začaly pro klienty domova pořádat pravidelná cvičení, zpívání a společenské večery. Zejména starší řeholnice přitom využívaly své pedagogické vzdělání: vedly sbor, hrály na harmoniku a zapojovaly obyvatele do společných činností.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Tajné společenství v „Šolínce“
Sestra Milada Kopecká vzpomínala, že náhlá proměna ústavu neunikla pozornosti okolí, které ji komentovalo slovy: „Vy jste z toho udělaly sanatorium.“
„Chodily jsme pokoj od pokoje, přály k Vánocům. Byly jsme s těmi lidmi u stolů, u večeře. Prostě ten domov fungoval jako rodina,“ přibližuje tehdejší atmosféru sestra Zdislava a dodává, že za čtyři roky se z „Šolínky“ stal nejlepší ústav v Praze.
Život skrytého kláštera se rozrostl o aktivity, které s péčí o přestárlé přímo nesouvisely. Z nedalekých vysokoškolských kolejí například přicházeli okusit „zakázané ovoce“ studenti, pro které sestry pořádaly biblické hodiny, duchovní programy i filmová promítání.
Zdislava líčí, že „obytné prostory sester se měnily v promítací sál, v němž návštěvníci sedávali i na skříních“. Aby časté návštěvy nebudily podezření, měl každý student přiděleno jméno některého z obyvatel domova a hlásil na vrátnici, že za ním přichází na návštěvu. Jiní se k sestrám dostávali postranními vchody, přes sklepy a kotelnu.
V domově důchodců se setkávali členové tajně působících řeholních společenství, stal se také místem přijetí pro kněze, kteří přišli o státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Na setkání hnutí Fokoláre přijížděl František Radkovský, biblické hodiny vedl kapucínský kněz Jiří Paďour, tehdejším povoláním topič v nedaleké kotelně. Oba se v porevolučním čase stali biskupy.
Klientům domova přicházel poskytnout duchovní službu tajně vysvěcený salesián Jaroslav Horník, pravidelným návštěvníkem byl také Tomáš Halík.
Paragraf 178 neboli „mařena“
S přibývajícími aktivitami narůstal dohled a nebezpečí pro komunitu i návštěvníky. Sestrám byly opakovaně odebírány klíče od postranního vchodu, vstup hlídala kamera, zájem Státní bezpečnosti sílil. V komunistickém Československu byla náboženská činnost bez státního povolení stíhána podle paragrafu 178 trestního zákona, známého jako „mařena“ neboli maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Sazba byla až dva roky vězení nebo peněžitý trest.
Když se ve druhé polovině sedmdesátých let změnilo vedení domova, sestry se rozhodly, že ústav „řízeně“ opustí. Většina z nich našla nový domov v ilegálních františkánských komunitách, v tzv. „domečcích“, které vznikaly po celé republice a ve skrytosti působily až do sametové revoluce. Sestra Milada zůstala až do roku 1989.
Příběh domova důchodců v pražské Šolínově ulici je v mnoha ohledech absurdní. Komunistický státní aparát přivedl domov do úděsného stavu, načež na jeho záchranu povolal kongregaci, kterou se snažil zničit. Sestry musely svou příslušnost k řádu a svou víru tajit, aby se neprotivily oficiální ideologii, přitom právě z víry vycházelo to, co domovu vrátily: láska k bližnímu, péče a řád.
Zdroje:
Zdislava Františka Nosková (*1951)
Milada Anna Kopecká (*1932–†︎2025)
