Kuba

„Nad ránem se při nehodě potopila loď plná podvratných živlů,“ ohlásil 13. července 1994 kubánský rozhlas. Jenže všechno bylo jinak. Remorkér totiž přikázal tvrdým zásahem potopit sám Fidel Castro. Ve vlnách našlo smrt 41 ze 72 pasažérů.

V roce 1961 se Spojené státy pokusily o vylodění v kubánské Zátoce sviní. Cílem byl začátek rozkladu komunistického režimu. V konečných důsledcích akce ovšem vedla ke Karibské krizi. „Proč nám tehdy nikdo nepřišel na pomoc?“ ptali se pak dobrovolníci.

„Žít v komunismu i kapitalismu je úplně stejně k ničemu. V obou systémech tě nakopnou do zadku, ale v komunismu tomu musíš ještě zatleskat,“ cituje překladatelka Anežka Charvátová kubánského autora Reinalda Arenase, který ukončil svůj život přesně před 33 lety.

Známe krásnou píseň Guantanamera. Za sedmero lesy, ostnatým drátem a minovým polem ale na jihovýchodním pobřeží Kuby najdete také vojenskou základnu... K místu krásných žen a k oné základně do trojice patří i třetí, drastické: Kombinovaná věznice Guantánamo.

„V pěti letech jsme museli začít říkat, že ‚budeme jako Che‘,“ vzpomíná kubánská spisovatelka a básnířka Ileana Álvarez González. „Ale já nechtěla být nikým jiným, já chtěla být Ileana, tak proč mě nutili hlásat, že budu jako Che?“

Pouhých 145 kilometrů Floridského průlivu dělí Kubu od nejjižnějšího cípu kontinentální části USA. Key West byl a je každodenním svědkem zoufalé snahy tisíců Kubánců dostat se ze země a v exilu začít nový život. Své zážitky vyprávěli Paměti národa.

Na Kubě se vypráví vtip. „Proč mají Kubánci o jeden článek ukazováčku míň? – No, přece z toho, jak pořád klepou do stolu, že ‚tenhle rok to padne‘.“ Tento nestandardně tragikomický úvod budiž pozváním ke čtení o dalším smutném výročí.

Zvláštní období. Dvě slova, která v devadesátých letech změnila život naprosté většiny obyvatel Kuby. Jak se Kubáncům žilo během desetileté ekonomické krize po rozpadu Sovětského svazu?

Latinské Post Bellum znamená „po válce“. V archivu Paměti národa najdete nejčastěji domácí příběhy, které jsou vyprávěny právě „post bellum“. Jenže my se věnujeme i řadě projektů „ve válce“ - in bello... A jedním z nich je Paměť kubánského národa.

Svoboda je to nejcennější. Nemohla opustit vězněného manžela a emigrovat z Kuby. Dlouho pak neviděla děti, prarodiče s nimi totiž odjeli do USA. Ty pak v exilu už nezastihla… Mimořádně statečná žena chce své svědectví předávat dál. Za svobodu zaplatila mnoho.

Sama Kuba je vězením – z ostrova nemůžete jen tak lehce utéct. Jenže dostat na něj tu nejcennější komoditu – informace – je téměř nemožné. V rámci projektu Paměť kubánského národa jsme se věnovali práci nezávislých novinářů na ostrově nesvobody. 

„Vláda sama vyrábí disidenty, stačí totiž být politickým nepřítelem castrismu,“ tvrdí kubánský právník. „Režim pak zajistí, že vás zavrhne celá společnost.“

„Z dětství si Kubu pamatuji jako zemi, která skutečně zářila. Neexistovala v ní zloba podobná té dnešní,“ říká Tomás Núñez Magdariaga, kubánský opoziční aktivista. Homosexuální opoziční aktivista nutno dodat.

„Umění nakazilo kubánskou společnost virem touhy po svobodě,“ nechal se v květnu 2021 slyšet kubánský disident Manuel Cuesta Morúa v rozhovoru pro nezávislé Radio Martí. To však ještě netušil, co přinesou letošní červencové dny.

„Braňte v ulicích revoluci!“ řekl 11. července 2021 v 16 hodin kubánský prezident (a „diktátor u kormidla“) Miguel Díaz-Canel. Zahájil tak otevřený střet mezi zarytými příznivci myšlenek kubánské revoluce a opozicí. A „kontrarevolucionáři“ hned vyšli do ulic.

Na Kubě končí éra bratrů Castrových. Bratr Fidela Castra Raúl předal vedení Kubánské komunistické strany mladší generaci. Přinášíme vzpomínky Kubánců na Fidela Castra z Paměti národa.

Před 60 lety, 17. dubna 1961, dorazilo k břehům Kuby v Zátoce sviní 1400 kubánských exulantů, aby svrhli vládu Fidela Castra. Pedro Roig byl jedním z nich a pro Paměť národa popsal tuto neúspěšnou vojenskou operaci pod tajným vedením CIA.

Luis Manuel Otero Alcántara patřil mezi hlavní tváře protestní hladovky šesti umělců a členů Hnutí San Isidro, kterou usilovali o propuštění politického vězně Denise Solíse a dodržování lidských práv na Kubě. Po deseti dnech hladovky byl spolu s ostatními zatčen.

Zprávy o tom, že Češi vědí o hladovce kubánských disidentů, se dostaly na Kubu. Luis Manuel Otero chytil druhý dech, Maikel na tom byl ráno hodně zle, takže ho jeho žena přemluvila, aby vzdal zákaz tekutin a držel jen hladovku o vodě. Ke stejnému rozhodnutí po sedm