Pamětníci

28. října 1937 se v celém Československu slavilo devatenácté výročí vzniku republiky. Výjimkou nebyl ani mnohonárodnostní Užhorod na Podkarpatské Rusi. Lidovou slavnost však poznamenal i smutek nad koncem Masarykovy éry.

Když v roce 1937 Edvard Beneš navštívil Hanušovice na Šumpersku, byl u toho i tehdy třináctiletý Ignác Žerníček. Mladý Ignác tehdy ještě nemohl vědět, že se zde stane svědkem událostí, které můžeme nazvat hororovými.

Docentka Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk zasvětili život olomoucké univerzitě. Válka, věznění i tlak komunistického režimu je neodradily od akademické práce. Jejich příběh vypráví o oběti, vytrvalosti a věrnosti místu, které se stalo jejich domovem.

Když se odborníci postavili proti stavbě Obří boudy, okresní činitelé je vyslechli, ale rozhodli po svém – vydali pokyn k navezení materiálu. Ten leží podél Jantarové stezky dodnes. Nejen tato příhoda podle Jana Vaňka ilustruje přístup tehdejšího režimu k ekologii.

Děti ve školách pro neslyšící v minulosti nesměly používat znakový jazyk. Učily se odezírat a vyslovovat slova, kterým často nerozuměly. Kvůli tomu jim pak mnohdy unikaly souvislosti dění v okolním světě.

Psychoterapeutka Helena Klímová, žena spisovatele Ivana Klímy, pochází z česko-židovské rodiny, kterou poznamenal holocaust. Jako osmiletá se kvůli němu ocitla bez rodičů a celý život pak přemýšlela, jak podobným katastrofám předcházet i jak léčit jejich důsledky.

Ivana Málková se za katedru poprvé postavila roku 1983 a brzy pochopila, že učitelské povolání je jí souzeno. Čekal ji ale střet s mašinérií normalizačního školství: známkování, autoritativní přístup a všudypřítomná ideologie.

Jan Rabiňák za normalizace prožil několikery prázdniny jako účastník i organizátor salesiánských „chaloupek“. Vypráví o tajných táborech pro děti z křesťanských rodin, které dávaly dětem to, co jinde nemohly prožít.

Jan Rabiňák za normalizace prožil několikery prázdniny jako účastník i organizátor salesiánských „chaloupek“. Vypráví o tajných táborech pro děti z křesťanských rodin, které dávaly dětem to, co jinde nemohly prožít.

Rok 1968 jí změnil profesní i osobní život. Prožívala komplikované vztahy s otcem komunistou, snažila se být maminkou i televizní hvězdou. Před 57 lety seděla ve studiu před namířenými sovětskými samopaly. Její úspěšnou profesní kariéru pak ukončili komunisté.

Budoucí fotografka Hana Hamplová vyrazila 21. srpna 1968 s fotoaparátem do pražských ulic. S nasazením života zachytila dramatické momenty sovětské invaze.

Srpen 1968 prožila Jana Ondřejčková v redakci Československého rozhlasu. Pod namířeným samopalem sovětského vojáka musela odpojovat rozhlasovou techniku.

Rozhlasová hra studentky Amálie Elbel otevírá citlivé téma života lidí s postižením za socialismu. Prostřednictvím fiktivního dialogu dvou postav – je inspirován skutečnými vzpomínkami pamětníků – připomíná, že hluboce zakořeněné předsudky mohou přetrvávat dodnes.

V psychiatrické léčebně Zdeněk Bašný prožil velkou část svého života: byl dítětem primáře, ošetřovatelem, lékařem i ředitelem. Podle jeho slov se v každé širší rodině najde někdo s duševní poruchou: „Často se o tom ale mlčí nebo se stav člověka nazývá jinak.“

Krystina žila v komunistické NDR, přítel Holger emigroval s rodiči do Západního Německa. Místem jejich milostných schůzek se staly Karlovy Vary. Chtěli spolu zůstat už napořád, a Krystina se proto pokusila nelegálně dostat přes československou hranici na Západ.

Životní osudy čtyř našich současníků z východních Čech, které zasáhla dramata 20. století – od druhé světové války po Sametovou revoluci. Podívejte se na čtyři minidokumenty o lidech, jejichž příběhy spojuje odvaha čelit bezpráví.

Před osmdesáti lety lidé slavili konec války. Ale neděly se jen oslavy. V červnu 1945 došlo na Švédských šancích u Přerova ke zbytečnému masakru, jehož oběťmi byly ženy, děti a starci. Provinili se jedinou věcí – mluvili německy. 

Životní osudy čtyř našich současníků z východních Čech, které zasáhla dramata 20. století – od druhé světové války po Sametovou revoluci. Podívejte se na čtyři minidokumenty o lidech, jejichž příběhy spojuje odvaha čelit bezpráví.

Na přelomu let 1941 a 1942 rodiče Marie Raisiglové ukrývali muže, po kterém šlo celé pražské gestapo: Václava Morávka. Jednoho z proslulých Tří králů tehdy devítiletá pamětnice poznala jako „pana učitele Malého“.