Pamětníci

Rozlehlé horské louky s občasnými remízky, v nichž se skrývají zbytky zdiva. U lesa stojí dům, který působí jako zjevení: někdejší „vejminek“ rodiny Franze Schlegela, poslední ze čtyřiceti stavení zaniklé osady Hraničky. Před válkou tu bydlelo skoro dvě stě lidí.

Ráno 21. srpna 1968 dorazily sovětské tanky také před kunovický LET. Vojáci obsadili i letiště. Výroba pokračovala, ale poměry v podniku se po okupaci postupně změnily.

Nadšení, furiantské vtipkování, ovšem i strach a slzy. Mobilizaci v Československu v září 1938 provázelo mnoho emocí, jejichž společným jmenovatelem bylo odhodlání bránit vlast proti tlaku nacistického Německa. Vzepětí národní sounáležitosti ale trvalo jen krátce.

Když se 29. srpna 1944 nad Ostravou rozezněly sirény, mnozí obyvatelé už jim nevěnovali pozornost. Bombardéry nad městem zevšedněly. Tentokrát však jejich smrtící náklad patřil Ostravě. Během několika minut zanechal nálet zkázu a mezi civilisty nejméně 409 mrtvých.

Za války rodina Ludmily Krystyníkové pomáhala partyzánům a před střelbou se ukrývala ve sklepě. Ani konec války jim však nepřinesl klid. Komunisté Bartoškovým vzali statek, otce uvěznili a Ludmile uzavřeli cestu k dalšímu studiu.

Začínal jako instalatér. Na psychologii se přihlásil z hecu, aby své přítelkyni dokázal, že ji vystuduje „s prstem v nose“. Po revoluci pomáhal prosadit substituční léčbu. „Kritizovali nás, že jsme vlastně distributoři drog,“ vzpomíná Ivan Douda.

Kazatel Cyril Burget odmítl svědčit proti jinému duchovnímu a komunisté ho poslali na sedm let do vězení. Dcera Věra ho ve Valdicích sotva poznala. Po jeho smrti se rodina směla rozloučit jen u zapečetěné rakve a sedmdesát let netušila, kde skončily jeho ostatky.

Kolektivizace na Ostravsku se často dotkla i dělníků, kteří vlastnili malá hospodářství. Manželky a děti těch, kteří byli uvězněni jako kulaci a sabotéři, pak mnohdy čelily vystěhování a živoření v cizím regionu bez podpory svých blízkých.

„Jak zahustit na poézii / fakt že za dvacet třicet padesát let / já plamen proměním se v popel?“ napsal Milan Ohnisko v básni z roku 1995. Jeho verše se ani po letech neproměnily v popel navzdory tomu, že 3. září přišla nečekaná zpráva o smrti jejich autora.

Slova z nalezeného milostného památníčku přežila válku i více než osm desetiletí. Víme, komu byla určena. Dodnes však neznáme jméno dívky, která je psala. Pátrání po autorce začíná ve válečných Holicích, odpověď ale možná leží úplně jinde.

Čeněk Havel uprchl z nacistického vězení, odmítl prozradit své spolupracovníky a skončil na popravišti. Jeho třináctiletá dcera v sobě po válce objevila něco, za co se celý život styděla.

První den školy zůstává v paměti jako den plný těšení se, zvědavosti i obav. Ve vzpomínkách pamětníků do něj však často zasahují i dramatické zvraty doby. Připomínají zmizení židovských spolužáků, portrét Stalina na stěně nebo nápis Pravda vítězí na školní tabuli.

Čtrnáctiletá Elefteria Vlachopulu utekla během řecké občanské války z rodné vesnice do Jugoslávie. Myslela si, že se za čtrnáct dní vrátí. Místo toho našla nový domov v Československu a s matkou se znovu setkala až po třinácti letech.

Lidé ve smíšených česko-německých manželstvích čelili za války silnému tlaku. Nacisté považovali sňatky Němců se Slovany za narušení rasové čistoty a německé partnery nutili k rozvodu.

Jana Šmídová, rozená Weinerová, pracovala roku 1968 jako brigádnice v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Měla přístup ke zprávám západních agentur. Sovětská okupace pro ni přesto znamenala šok: „Jen pomalu nám docházelo, že budeme žít v temné době.“

Židovská dívka z Volyně Mindla Švarcová přežila holocaust díky manželům Bohatým, kteří se jí ujali po útěku z ghetta a čtyři roky jí ukrývali ve svém domě. V roce 2015 jim bylo in memoriam uděleno ocenění Spravedlivý mezi národy.

Být aristokratem v Československu roku 1948, když se čerstvě chopili moci komunisté, znamenalo mít na čele namalovaný terč. Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein vzpomíná, jak s matkou a sourozenci prchal ze země ve vagónu s dobytkem.

„Státní bezpečnost je zbytečná a škodlivá,“ řekl estébákům frontman skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala v roce 1984. Snažili se ho naverbovat, aby donášel na své spolužáky. Odvetou byl vyhazov z pedagogické fakulty, protože „neskýtá záruky vhodného působení.“

V roce 1987 vyrazil Petr Volf na horní Jenisej. Na voru Matylda měl natáčet dobrodružnou výpravu na Sibiř. Místo toho zachytil bídu, alkoholismus a beznaděj místních. Točil až do dne, kdy si jej předvolala KGB. Doma záběry málem skončily v trezoru.