„Neber drogy. Když je bereš, aspoň si je nepíchej.“ Ivan Douda nabídl pomoc místo represe

Spoluzakladatel neziskové organizace Drop In Ivan Douda zásadně ovlivnil českou drogovou politiku. „Spolu s Jiřím Preslem po revoluci prosazoval odklon od represe k pomoci klientům,“ říká jeho kolegyně z neziskové sféry Martina Richterová Těmínová, ředitelka SANANIMu, který od roku 1990 pomáhá lidem ohroženým drogami i jejich blízkým.

Konkrétně má na mysli přístup „snižování škod“ (harm reduction), který se snaží omezit negativní dopady užívání drog u lidí, kteří s ním nejsou schopni nebo ochotni přestat. Ivan Douda prosazoval takzvanou substituční léčbu, náhradu nelegální drogy (nejčastěji opiátů, jako je heroin) farmaceuticky kontrolovanou látkou (metadon, Subutex, Suboxone) a výměnu použitých injekčních stříkaček. „Zpočátku to byl velký boj,“ popisuje Martina Richterová Těmínová. „Znamenalo to přijmout, že je důležité učit lidi užívat drogy bezpečně. A že cesta, kdy jenom řekneme: ‚Nesmíte drogy užívat,‘ nikam nevede.“

Ivana Doudu ale chválí nejen kolegyně z neziskové oblasti. Váží si ho také muž, který je z principu na druhé, represivní straně barikády. „Považuji ho za člověka, který má díky věku a zkušenostem velký nadhled,“ říká Jakub Frydrych, ředitel policejní Národní protidrogové centrály. „Má lví podíl na tom, že u nás převážila v protidrogové politice medicínská orientace. To znamená, že drogy vnímáme jako zdravotnický problém a cílíme na snížení rizik u jejich uživatelů.“

Na rozdíl od většiny zemí Evropy je u nás podle Jakuba Frydrycha užívání drog vnímáno jako věc osobní volby nebo životního stylu: „Jinde vám stát dá obvykle najevo, že to, co děláte, není jen vaše osobní věc. Nedostanete řidičský ani zbrojní průkaz nebo vám ho vezmou, nemůžete pracovat ve státní správě.“

Medicínský přístup, prosazený Ivanem Doudou, má ale podle ředitele protidrogové centrály jasné benefity. „Máme relativně nízkou úmrtnost uživatelů a malou promořenost přenosnými nemocemi, jako je žloutenka nebo HIV,“ říká Jakub Frydrych. „Substituce je pro intenzivní uživatele určitě na místě a její prosazení je možné Ivanu Doudovi jistě připsat.“

Franto, dej jim to

Ivan Douda se narodil v domě v centru Hradce Králové, na Velkém náměstí. Historická budova s několika byty a obchody v přízemí patřila babičce Františce Doudové. Otec František tady měl v přízemí obchod, drogerii.

Idyla zámožné středostavovské rodiny, která měla kromě činžáku na náměstí a obchodu i vilu za Hradcem Králové, skončila po komunistickém puči v roce 1948. Ivanu Doudovi tehdy bylo pět let. „Otec se jako živnostník na malém městě stal persona non grata. Velmi intenzivně jsem to prožíval,“ vzpomíná Ivan Douda. V jejich bytě se začali scházet další živnostníci a zpočátku se sázeli, jestli režim vydrží jen „do švestek“, nebo až do Vánoc.

„Postupně prořídli. Část z nich seděla, protože na ně bolševik něco vymyslel – třeba že nezaplatili daně nebo u nich našli letáky, které jim podstrčili,“ vzpomíná Ivan Douda. „To nás udržovalo v permanentním napětí, co nám najdou, aby otce mohli taky zavřít.“

Nakonec jeho otec svůj obchod komunistickému režimu dobrovolně odevzdal. Ivan Douda vzpomíná, jak ho přišel varovat kamarád, který v té době dělal „nějakého šéfa u StB“: „Franto, dej jim to, jinak tě do čtrnácti dnů přijdou zatknout. A nech se někde zaměstnat jako dělník.“

Ivan Douda, kterému bylo v té době něco přes deset let, vzpomíná, jak se několikrát v noci tajně vkradl do znárodněného obchodu a na památku si odnesl několik lahví se širokým zabroušeným hrdlem, takzvaných prachovnic:

Rodina radikálně zchudla, musela prodat vilu za městem a maminka Amálie musela jít z domácnosti do práce. O dům na náměstí nakonec přišla i babička. „Bolševik byl rafinovaný,“ říká Ivan Douda. „Na domě udělal novou fasádu a po babičce chtěl, aby ji jako majitelka zaplatila. Z osmdesáti korun penze to opravdu nešlo. Tak jim dům taky dala, aby dluh nemusela platit. Zaplaťpánbůh nás tam nechali bydlet a i babička mohla zůstat v bytě o patro níž.“ Po revoluci se rodině dům restitucí vrátil.

Ivan Douda se domnívá, že ho živnostenská historie jeho rodiny zformovala: „V dospělosti, už jako psycholog, jsem to nazval tak, že mám v sobě ‚živno-ego‘. Takovou tu šetrnost, myšlení na zadní kolečka a na budoucnost lidí, kteří se z chudoby vypracovali do střední třídy.“

Když po revoluci doprovázel Ivan Douda první dámu Olgu Havlovou na Tchaj-wan (coby člen správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové), konvenovala mu prý kvůli jeho živno-egu slova tamního ministra. „Říkal něco o penězích a já se vytahoval bonmotem: peníze se dělají hard nebo smart, tvrdě nebo elegantně,“ vypráví. „Odpověděl mi: ‚Tvrdě je to daleko jistější.‘“

Tenhle zadek chci

Jako syn živnostníka mohl Ivan Douda na gymnázium zapomenout. Vystudoval stavební průmyslovku se specializací „technická zařízení budov“. Ačkoli ho to táhlo humanitním směrem, měl blízko ke královéhradeckým divadelníkům a od dětství hodně četl, pragmaticky se přihlásil na strojní fakultu ČVUT.

„Brzy jsem pochopil, že to není úplně pro mě. Všichni, i ti v uvozovkách blbější než já, byli technicky zdatnější, viděli ty řezy kuželů. Já jsem to prostě nechápal,“ říká. Krátce po začátku prvního semestru se proto na školu „vykašlal“. „Dva, tři měsíce jsem se potuloval po Praze a pak jsem doma oznámil, že už tam nejdu, protože jsem tam nejblbější.“

Ještě na podzim se šel nahlásit na vojenskou správu a začátkem roku narukoval. Jako politicky nespolehlivého ho zařadili k vojenským stavbám. Na vojně se také spřátelil s pražským muzikantem Josefem Kučerou, kterému později po emigraci v Západním Berlíně přezdívali „The Sensational Saxophone Joe“ (pro jeho schopnost hrát s hudebníky mnoha žánrů).

„Jednou nám na politickém školení mužstva promítali film o výslechu nějakého protistátního zločince. A tenhle můj kámoš Josef Kučera říká: ‚Ježíšmarjá, to je můj otec,‘“ vzpomíná Ivan Douda. Jeho otec Vojtěch Kučera totiž v roce 1948 emigroval a stal se z něj agent chodec. O šest let později ho zatkli a odsoudili na pětadvacet let.

Brzy po vojně se Ivan Douda oženil, s první ženou Martou má syna Tomáše. Vypráví, že poprvé ji viděl na balkóně divadelního sálu v Hradci Králové. „Byla předkloněná přes zábradlí a mně se líbil její zadek. Říkal jsem si, tenhle zadek chci,“ směje se Ivan Douda a dodává: „Už nemusím dělat kariéru a hlídat pověst, tak se můžu takzvaně odkrýt. Tomu se říká spouštěcí podnět, stejně tak to může být tvářička, intelekt anebo, pozor, vůně.“

A hned se mu vybavuje, že pro „už nevím kterou“ televizi „organizoval pořad, ve kterém se kluci se zavázanýma očima pročuchávali k ženě“, kterou by si podle vůně vybrali. Šlo o populárně naučnou a psychologickou minisérii České televize Zvíře v nás z roku 2001, která měla divákům osvětlit, proč se v klíčových situacích (jako je právě výběr partnera) chováme spíše jako zvířata vedená instinkty než jako rozumní lidé. Ivan Douda působil jako hlavní průvodce, psycholog a komentátor pokusů.

O rok později se Ivan Douda stal našeptávačem moderátorky Zuzany Slavíkové v soutěži TV Nova Nejslabší! Máte padáka! V zákulisí pro ni vymýšlel pověstné drsné urážky, jízlivé poznámky a psychologické provokace, kterými pak ve studiu deptala soutěžící. Cílem bylo dostat je pod tlak a vyprovokovat u nich reálné emoce, stres nebo stud.

Vystuduji s prstem v nose

„Ještě jsem se necítil na to, abych se usadil,“ vysvětluje Ivan Douda, proč mu manželské soužití dlouho nevydrželo. Často odjížděl za kamarády a kulturou do Prahy, dnes vzpomíná především na scénické Večery jen tak Ivana Vyskočila. Pak se do Prahy přestěhoval a naopak za manželkou a synem do Hradce Králové dojížděl, nakonec se rozvedl.

Vzpomíná, že tehdy vedl „bouřlivý život, pařili jsme, navazovali krátkodobé známosti, neradi jsme se vázali“. Tehdy bydlel na Strahovském nádvoří na pražských Hradčanech u svého zmíněného kamaráda Josefa Kučery. A také začal pracovat jako instalatér pro Obvodní podnik bytového hospodářství Prahy 6, protože byl jeho bydlišti nejblíž.

Pokus závodního výboru KSČ natlačit ho do strany odbyl lehkomyslně a upřímně:

K přijímačkám na psychologii Ivana Doudu vyprovokovala jedna z jeho známostí, dívka, která studovala psychologii. „Kritizovala mě: ‚To, co říkáš, je chytré, ale takové jako ne dost vzdělané,‘“ vypráví. „Tak jsem se vytahoval jako frajer, že takovou psychologii já vystuduji s prstem v nose. Když už jsem to řekl, tak jsem to musel dotáhnout.“ A opravdu se přihlásil jako zájemce o studium psychologie na Karlově univerzitě.

Aby zvýšil své šance na přijetí k dálkovému studiu, uchýlil se k podvodu. Obtiskl do přihlášky razítko ROH (Revolučního odborového hnutí), které u jeho zaměstnavatele leželo na stole, a napsal si k němu doporučení odborářů. Dodnes si není jist, zda za přijetí na psychologii vděčí svému rozhledu, razítku ROH, „soudružské tlačence armádního bolševika“ – otce dívky, s níž v té době chodil – či sympatiím, které mu jako „mladému, pohlednému a inteligentnímu“ muži projevovala jedna ze zkoušejících.

Bratře, dej mi facku

Budoucí profesní kariéru Ivana Doudy zásadně ovlivnila trojice Skála–Urban–Rubeš, která v roce 1967 založila výcvikový systém SUR (podle počátečních písmen jejich příjmení). Dodnes jím procházejí tisíce českých psychoterapeutů.

Psychologa a psychoterapeuta Eduarda Urbana potkal Ivan Douda už na fakultě. „Říkali jsme mu zasraný obsedant,“ vzpomíná Ivan Douda na vysokoškolského učitele. „Byl takový pintlich, ale naučil nás toho opravdu hodně.“ Právě Eduard Urban vydal v roce 1973 první českou publikaci o drogových závislostech pojednávaných z klinického, psychologického i sociálního úhlu s prostým názvem Toxikomanie. V dobových recenzích byla mimo jiné chválena za „boření mýtů“. Podle Ivana Doudy bylo vydání knihy umožněné tím, že „se uvolnil ideologický prostor“ a režim připustil, že „i v socialistické společnosti jsou drogy“.

Specialistu na léčbu alkoholismu Josefa Skálu a psychiatra a psychoterapeuta Jaromíra Rubeše začal potkávat později, když nastoupil na protialkoholické oddělení vedle kostela sv. Apolináře. Bylo to pobytové a režimové zařízení, které v roce 1948 založil psychiatr Josef Skála.

„Spojil režim s dalšími přístupy, pacienti si psali deníky, měli skupinové terapie a individuální poradenství, zpívali, chodili běhat,“ vzpomíná na Skálovo nasazení Ivan Douda. „Mám od něj desku s věnováním, kterou alkoholici natočili, když tam byl hospitalizován šéf nahrávacího studia v Praze.“ Říká, že je nádherné slyšet alkoholiky, jak zpívají texty, které jim Josef Skála napsal k populárním melodiím, například: „Zdálo se mi, zdálo se mi o pivě, o pivě, bratře, dej mi facku, bratře, dej mi facku nebo dvě, nebo dvě.“

Vítám tě u nás v drogerii

Ivan Douda dělal u Apolináře psychologa na takzvané „světnici mladých“. Souběžně si začal doplňovat vzdělání ve zmíněném výcviku SUR, jehož základní částí je sebepoznání, zkoumání vlastních vzorců chování, emocí nebo historie a bílých míst vlastního života. Následně prošel také pětiletým výcvikem psychoanalýzy.

Začal také jako dobrovolník docházet do „domečku“, ambulantního střediska drogových závislostí vedle slavného Skálova protialkoholního oddělení. Založil ho Jaromír Rubeš v roce 1974 a jako první se zaměřil na uživatele jiných drog než alkoholu. Ivan Douda vzpomíná, že podle dalšího Skálova textu „přicházejí, přicházejí alkoholici, práškaři, přicházejí, tak život taškaří“ se jim říkalo práškaři.

Oproti tehdejšímu tvrdému, vojenskému režimu Josefa Skály měl Rubešův „domeček“ lidštější přístup. Jednou z metod, kterou Jaromír Rubeš zavedl po vzoru amerického psychiatra rumunského původu Jacoba Levyho Morena, bylo psychodrama. Účastníci přehrávali své vnitřní konflikty a životní traumata, aby dosáhli terapeutického uvolnění.

Když Jaromír Rubeš odešel do důchodu, převzal vedení „domečku“ psychiatr Jiří Presl. Právě zdejší tým – Ivan Douda, Ilona Preslová a Petr Popov – stál v roce 1991 u zrodu známé Nadace Drop In, která v Česku zavedla nový přístup k lidem užívajícím drogy: harm reduction.

Ivan Douda vzpomíná, že když do „domečku“ přišel poprvé, přivítal ho Jaromír Rubeš slovy: „Vítám tě u nás v drogerii.“ Velmi ho to potěšilo:

Faust vařil braun, Freud pervitin

Klienti přicházeli do „domečku“ často z nařízení soudu nebo na základě rozhodnutí národního výboru. Ivan Douda popisuje, že v Česku byly před revolucí „dvě velké drogy“, braun a pervitin. Braun měl tlumivé a uvolňující účinky, byl to hlavní užívaný opiát, k jeho „vaření“ se využíval kodein (lék proti kašli a na tlumení bolesti) a na zdejším černém trhu nahrazoval heroin. Pervitin byl naopak silná stimulační droga, s podobnými účinky jako kokain či „speed“ a „vařil“ se z léků, které obsahovaly efedrin.

Ivan Douda znal předrevoluční drogovou scénu poměrně dobře. Patřilo k ní vykrádání lékáren, kradení lékařských předpisů nebo uplácení lékařů a „zlaté české ručičky“, které dokázaly z dostupných surovin drogu vyrobit.

Přeborníkem na vaření braunu byl Faust, vystudovaný farmaceut a lékárník, který k výrobě drogy přistupoval velmi svědomitě a technicky precizně. Ivan Douda ale přiznává, že ho neměl moc rád. Především proto, že byl udavač. Popisuje: „Chodilo to tak, že někdo dal k dispozici byt, někdo dodal ‚chemky‘, někdo ‚vercajk‘. Faust braun uvařil, vzal si svoji dávku a odešel. Do bytu pak vtrhla policie a všechny sebrala, protože je Faust prásknul.“

Legendární postavou pražského drogového podsvětí 70. a 80. let byl Freud. Nedostudovaný geolog a chemická kapacita Freud objevil neuvěřitelně jednoduchou metodu, jak vyrobit pervitin z volně dostupného efedrinu (extrahoval se z běžných léků na kašel jako Solutan). O jeho chemických denících prý tehdejší lékaři říkali, že byl ve výzkumu psychoaktivních látek dvacet let před nimi.

Některé drogy Ivan Douda také sám vyzkoušel. S halucinogenním a psychotropním LSD, které zásadně mění vnímání, myšlení, náladu i prožívání reality, se setkal ještě na fakultě. Byla to součást výuky: „Měli jsme praktická cvičení s LSD, abychom věděli a procítili, co je to psychóza, co je halucinace. Samozřejmě to probíhalo pod dozorem. Ale bylo to úžasné, to by si už dneska nikdo netroufl.“

Heroin vyzkoušel na návštěvě u známého psychiatra v Londýně, který vedl projekt zaměřený na převádění toxikomanů z injekční aplikace heroinu na jeho méně nebezpečné kouření. „Napíchal ho do cigaret Marlboro, které pak fasovali na předpis,“ říká Ivan Douda. „Takže jsem si z takové cigarety párkrát potáhl.“ Zkusil i pervitin, ale bál se, aby si neublížil, protože byl ilegálně vyrobený. „Takže myslím, že jsem měl jen kousek té tablety,“ říká. „A nic moc to nebylo, mělo to asi takový efekt jako dvě silná kafe.“

Dodnes má někde na zahradě LSD a krabičku pervitinu, který se během války vyráběl v Německu. „Dali mi to k nějakým narozeninám,“ říká Ivan Douda. „Ale dostal jsem hlášku, že se u mě chystá domovní prohlídka, tak jsem to úzkostně někam zakopal a zapomněl jsem kam.“

Policie na něj tlačila, aby na klienty donášel. Odmítl:

Kdo je ten zajímavý mladý psycholog?

Díky další kolegyni od Apolináře Jitce Vodňanské, která měla blízký vztah s Václavem Havlem, se Ivan Douda dostal mezi disidenty. „Scházeli jsme se na seminářích, příležitostně jsem je seznamoval s nějakými věcmi z mého oboru,“ vypráví Ivan Douda. Vybavuje si, že jednou měl přednášku o knize Prvotní výkřik (Primal Scream) amerického psychologa Arthura Janova, tvůrce metody primární terapie (spočívá v návratu k pocitům bolesti potlačeným v dětství).

„Bylo to takové trochu emotivně a umělecky zaměřené, Václava Havla to velmi oslovilo. Mně se to taky líbilo, protože psychologové mají problém, aby se s klienty nebavili jen logickým, racionálním způsobem,“ říká Ivan Douda. Později mu Jitka Vodňanská řekla, že Václav Havel se ptal: „Kdo je ten zajímavý mladý psycholog?“ Po revoluci se Ivan Douda stal členem správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové.

Doktora Presla málem zavřeli

Krátce po revoluci založil Ivan Douda spolu s Jiřím Preslem Středisko prevence a léčby drogových závislostí Drop In, původně nadaci. Spolu s neziskovou organizací SANANIM šlo o první dvě nestátní organizace, které v této oblasti začaly působit.

„Doktora Presla chtěli zavřít, když k nám poprvé přivezl metadon,“ vzpomíná Ivan Douda na počátky substituční léčby v Česku. Jiří Presl dovezl látku v roce 1992 ze Švýcarska a v rámci pilotního a experimentálního programu ji začal podávat vybrané skupině pacientů závislých na heroinu. „Zavádělo se to takovým dobrodružným způsobem,“ říká o léčbě metadonem ředitel policejní Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych. „Začalo se to praktikovat dřív, než to bylo legislativně upravené.“

První metadonový pokus Drop In byl kvůli byrokratickým a společenským tlakům zhruba po roce zastaven. Další, tentokrát ministerstvem zdravotnictví povolený program zahájilo v roce 1997 oddělení pro léčbu závislostí U Apolináře. Síť substitučních programů se rozšířila v roce 2000.

„Byla to velmi bouřlivá doba,“ vzpomíná Ivan Douda. Veřejnost měla podle něj problém přistoupit na jistý paradox:

Přesto se princip harm reduction (snižování škod) povedlo prosadit. „Neber drogy, to je první,“ shrnuje jeho podstatu Ivan Douda. „Když je bereš, tak si to aspoň nepíchej. Když už si to pícháš, tak měj aspoň sterilní stříkačky. Anebo ti dokonce dáme substituční látku, na rozdíl od ilegální drogy budeš mít jistotu, že je čistá, můžeš si ji dávkovat.“

Zároveň může tento přístup některé klienty motivovat směrem k abstinenčnímu režimu. „Musí mít za sebou nějakou zkušenost s tou drogou, co mu to dává, co mu to bere. Takže musí dozrát,“ říká Ivan Douda a dodává: „Když my terapeuti přijdeme v pravý okamžik nebo se k němu spolu s klientem dožijeme, tak se pravděpodobnost abstinence zvyšuje. Ale když se tenhle moment překročí, tak už je to vlastně pomalá sebevražda.“

Ivan Douda má v Drop In stále malý úvazek, je také v etické komisi Rady pro reklamu a v protidrogové komisi pražského magistrátu. „Občas za mnou přijde nějaký klient, který si mě vygoogloval. Většinou jsou to lidi, kteří se nechtějí kompromitovat tím, že mají nějaký problém s alkoholem nebo drogami,“ říká Ivan Douda. „Nabízím jim základní informace a spolupráci mimo evidenci.“