Prohlásili je za „vesnické boháče“. Jejich ženy a děti odvezli stovky kilometrů od domova

Miroslava Galásková nikdy nezapomněla na den, kdy ji s maminkou a mladším bratrem vystěhovali ze statku v Jistebníku nad Odrou: 

Její otec, sedlák Josef Mikuš, byl krátce předtím odsouzen na tři roky vězení za údajnou sabotáž. Nemilost komunistických funkcionářů dopadla také na jeho manželku Boženu a jejich děti. „Vzhledem k tomu, že váš pobyt v Jistebníku nad Odrou, jakožto rodinného příslušníka provinilého vesnického boháče, ohrožuje veřejný pořádek, klid a bezpečnost, vyslovil vám Okresní národní výbor, referát pro vnitřní věci v Bílovci, zákaz pobytu v obvodu Okresního národního výboru v Bílovci,“ píše se v rozsudku. 

Kdyby nebylo ostatních lidí přihlížejících vystěhování, kteří darovali skromný obnos, zůstala by rodina zcela bez prostředků.

Boženu Mikušovou s dětmi Miroslavou a Josefem odvezli na nákladním autě na druhý konec republiky, až k Mostu, do malé obce Koporeč. Cesta trvala celou noc a zvelebené hospodářství v Jistebníku museli vyměnit za ubytování ve zdevastovaném statku. 

Maminka hned na druhý den nastoupila na třísměnný provoz do kravína a sedmiletá Mirka se musela postarat sama o sebe a někdy i o svého dvouletého bratra. 

Dělníci se do družstev nehrnuli

Ač má tehdejší Ostravský kraj přídomek průmyslového srdce republiky, jeho velká část byla v minulém století zemědělská. V kraji žilo mnoho dělníků, kteří zároveň vlastnili malé zemědělské usedlosti, a režim je proto považoval za přirozené spojence při zavádění JZD. Realita však byla jiná. Právě kovorolníci se často stavěli proti kolektivizaci. Někteří z nich dokonce navzdory tomu, že byli členy KSČ. 

Mnozí z nich byli prohlášeni za takzvané vesnické boháče, kteří byli zatýkáni a souzeni za údajné neplnění přehnaně navyšovaných dodávek i další „prohřešky“. Jejich manželky se musely potýkat s nedobrovolným přesídlením do mnohdy vzdáleného neznámého prostředí, kde čelily bídě i předsudkům, odtrženy od svých mužů i širších rodin. 

Ve stopách odsunutých Němců

Předkové Miroslavy Galáskové byli po generace sedláky. Dědeček přišel do Staré Vsi nad Ondřejnicí na počátku 20. století z Nového Hrozenkova. Nejdřív sloužil jako čeledín, posléze si opatřil koně a vydělával si prodejem mléka, takže v roce 1926 si již mohl koupit vlastní statek.

Jeden z jeho čtyř synů, Josef Mikuš, šel v jeho stopách. V červnu 1945 se svou manželkou Boženou získal grunt po vysidlovaných Němcích v Jistebníku na Novojičínsku. V té době tam ještě pobývala původní majitelka Adelheid Berger se svou dcerou a jejími dětmi. Přestože soužití obě rodiny stavělo do nezáviděníhodné situace, Božena a Adelheid si podle vzpomínek Miroslavy Galáskové navzájem vypomáhaly: 

Mikušovi začali chátrající statek postupně zvelebovat. To ještě netušili, že je za pár let potká podobný osud jako původní německé majitele. 

„Podrývá autoritu...“

Sotva se jim začalo dařit, v Jistebníku se objevily první náznaky kolektivizace. Nejdříve vzniklo strojní družstvo, v němž soukromí zemědělci sdíleli zemědělskou techniku. Josef Mikuš se na naléhání sousedů stal jeho předsedou. Už roku 1949 pak došlo k založení jednotného zemědělského družstva, do něhož členové strojního družstva, včetně Josefa Mikuše, automaticky přešli. 

Zkušený zemědělec ale rychle odhalil neefektivitu a neprofesionalitu celého systému. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Josef Mikuš odmítl společné setí řepky a v říjnu 1951 z družstva vystoupil. 

Bylo zřejmé, že se tím pro funkcionáře stane trnem v oku. U ostatních zemědělců v Jistebníku platil Josef Mikuš za autoritu a jeho počínání ohrožovalo hladký průběh socializace vesnice. Na jeho hlavu se postupně snášela různá obvinění, například ze zatajení půdy a nedodržení plánovaného stavu dobytka. Fakt, že krávy musely být utraceny po těžkém porodu, úřady nepovažovaly za relevantní.  

Nakonec ho obžalovali z trestného činu sabotáže a odsoudili na tři roky nepodmíněně. I ze svědectví, která zazněla před soudem, je zřejmé, že funkcionářům vadilo především jeho postavení neformálního mluvčího nespokojených sedláků. Předseda JZD Klement Golka, zaměstnáním úředník Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, například uvedl: 

Matka i sestra Josefa Mikuše sepsaly každá zvlášť žádost o milost, adresovanou prezidentu Antonínovi Zápotockému. Sestra Anežka Petroncová, sama členka KSČ, se ve své žádosti pozastavuje zejména nad osudem své švagrové Boženy Mikušové: „Rozsudek o vystěhování vůči ní je nelidský. Je to dcera dělníka, která od dětství sloužila a za kapitalismu neměla na světě žádný med. Od dětství sloužila a za osm let, kdy žije s mým bratrem, neměla žádnou služku. Také podpora a účast, jaké se jí dostalo od spoluobčanů, nesvědčila o tom, že stěhují kulačku,“ uvádí Anežka Petroncová a pokračuje:  

„Švagrová byla zvyklá nemít nic a být odkázána jen na výdělek svých rukou. Také teď v Koporči pracuje na státním statku jako poklízečka dobytka a živí sebe a své děti. Přestože je tělesně velmi slabá a dědictví tuberkulózy, kterou trpí její otec, hrozí i jí, nechce být odkázána na podporu kohokoliv.“

„Ještě ti dáme šanci...“

Obvinění padající na hlavy „kulaků“ se často opakovala, často šlo o zatajování osevních ploch, poškozování žacích strojů a mlátiček nebo nedodržování osevního plánu. Jedním z nástrojů, kterými stát na samostatně hospodařící zemědělce tlačil, byly povinné dodávky. Zemědělci museli státu odevzdávat stanovené množství obilí, brambor, mléka, vajec či masa. Jejich neplnění pak mohlo být záminkou k dalším represím.

Právě za domnělé nesplnění dodávek byla perzekvovaná rodina Jaroslava Velkého z Bašky. Aby mohli jeho otce obvinit z jejich neplnění, přijeli v noci na statek a vyrabovali sýpku. „Nezůstalo zrní na zasetí,“ vzpomíná jeho syn Otakar Velký. Pomoc nakonec přišla od sousedních sedláků, kteří rodině v noci přivezli několik pytlů vlastní produkce, aby měli čím nakrmit zvířata.

Kolektivizační tlak vyvrcholil nařízením o vystěhování rodiny do pohraničí na Osoblažsko. 

Rodina si směla vzít jen deset až patnáct kilogramů věcí na osobu. Babička uvařila hrnec hrachové polévky a všichni čekali na nákladní auto. Když vůz ani odpoledne nepřijížděl, vydal se otec na národní výbor. Předsedu objevil v místní restauraci a v rozčilení ho chytil pod krkem. „‚Slavo, my jsme si to ještě rozmysleli, ještě ti dáme šanci,‘ řekl mu tehdy předseda,“ vypráví Otakar Velký. Otec se tedy vrátil domů, uřízl v lese stromek a rodina mohla oslavit Vánoce. Funkcionáři se ale nevzdali a rodinu se pokusili oslabit jinak. Jaroslava povolali na čtrnáctiměsíční mimořádné vojenské cvičení. 

Hůře dopadla rodina Františka Vantucha z Nové Bělé, kterého komunisté zatkli říjnu 1951. Na soud čekal v zajišťovací vazbě a jeho žena, Marie Vantuchová zůstala na čtyřiadvacetihektarové hospodářství sama. Po sedlákově odsouzení se musela do několika hodin i s dcerami vystěhovat do Březovic v okrese Chrudim. Na jejího muže navíc dopadl i peněžitý trest ve výši stotisíc korun. Protože pochopitelně nebylo, z čeho tuto částku zaplatit, musel si odsedět další půlroku a propuštění se dočkal na přelomu let 1953 a 1954. 

Hořké návraty

Všechny rodiny se nakonec vrátily do míst, odkud byly vyhnány – ale už bez možnosti pokračovat v hospodaření na svých statcích. Rodina Františka Vantucha se mohla vrátit do Nové Bělé v šedesátých letech. Dědečkovi pamětníka nebyl přiznán důchod, proto pracoval až do svých dvaasedmdesáti let. 

Ani Jaroslav Velký po návratu z vojenského cvičení tlak režimu neustál. Stodoly a chlévy jim zabavilo nově vznikající JZD. Pochopil, že vzdorovat už nemá smysl, a do družstva vstoupil. Matka začala pracovat jako dojička a rodina si pro přežití směla ponechat jen malou záhumenku a jednu krávu. Jeho syn Otakar k tomu dodává: 

Josef Mikuš se po propuštění v roce 1956 přestěhoval za rodinou do Koporeče, kde získal práci kočího. Nedostatek kvalifikovaných zemědělců v jeho rodném kraji zapříčinil, že o dva roky později předseda národního výboru ve Staré Vsi nad Ondřejnicí Mikušovým nabídl, aby se vrátili na statek, který kdysi patřil Josefovým rodičům. Oba manželé dostali práci v JZD. Božena Mikušová v kravíně a Josef Mikuš u koní. Dálkově vystudoval vysokou školu ekonomického směru a dostal v JZD práci jako účetní, posléze jako agronom. 

Za bezhlavou snahou o kolektivizaci zemědělství však zůstala zdevastovaná hospodářství i pošramocené osudy několika generací jejich majitelů.