Vřesová studánka: horský úkryt, kde Věra Čáslavská trénovala na olympiádu

Na hřebeni Hrubého Jeseníku stojí ve výšce kolem 1 300 metrů kamenný přístřešek se studánkou, podle pověstí se zázračnou léčivou vodou. Je to místo nejen s krásným výhledem, ale také se silným příběhem.

K odlehlým horským chatám, kam turisté míří pěšky nebo na lyžích, patří v Hrubém Jeseníku Švýcárna. Až do roku 1981 k nim patřila i horská chata na Vřesové studánce.

Na hřebeni Jeseníků

Už od druhé poloviny 17. století stála u Vřesové studánky kaple, k níž mířili poutníci. V roce 1846 vznikl nový, větší svatostánek a po poškození během živelné pohromy byl v letech 1926–1927 postaven nový kostelík. Ten ale sloužil jen do 10. května 1946; po zásahu bleskem vyhořel.

Dnes jsou zde patrné pouze základy, na nichž byl v roce 1993 vztyčen litinový kříž. V místě původního kostelíka stojí od roku 2017 oltářní kámen, který je dílem akademického sochaře Otmara Olivy a kameníka Petra Nováka, a několikrát ročně zde probíhají mše.

Kolem roku 1820 vznikla u kaple útulna, která později sloužila i jako hostinec. Poté, co vyhořela, vznikl v roce 1893 nový hostinec (německy Heidebrünnel), který měl restaurační místnost, pět pokojů a mohl poskytnout i nouzové ubytování na seníku.

S nástupem komunistického režimu chatu převzal státní podnik Restaurace a jídelny Jeseník, pod který spadala i v době, kdy se v ní ukrývala Věra Čáslavská.

Úkryt v horách

V srpnu 1968 měl ženský gymnastický reprezentační tým soustředění v šumperské sportovní hale. Blížila se totiž olympiáda v Mexiku. V noci z 20. na 21. srpna 1968 ale do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zvrátila obrodný proces a politické uvolnění v zemi. Šumperk obsadili polští vojáci. Hned ráno se na prostranství před hotelem Grand na protest shromáždil dav lidí.

„Zastavovali přijíždějící tanky. Přijdu k prvnímu tanku, z něhož vylezl velitel a ptal se, co děláme, a vysvětloval, že jsou na cvičení. Volali mu vysílačkou – a najednou mu tekly slzy. Povídal: ‚Zmizte, já mám rozkaz do vás střílet.‘ To bylo šílené,“ vzpomínal pro Paměť národa Zdeněk Zerzáň (1937–2023), který se zúčastnil i následných protiokupačních demonstrací v Šumperku.

Mezi demonstrujícím davem se pohybovala i Věra Čáslavská, trojnásobná olympijská vítězka v gymnastice, ale také signatářka manifestu Dva tisíce slov.

„V rozhlase hlásili, že kdo podepsal Dva tisíce slov, a o mně se to vědělo, že by se neměl zdržovat na známých místech, aby ho Rusové nezatkli,“ vzpomínala pro Paměť národa Věra Čáslavská (1942–2016). Několik lidí ze Šumperka se proto rozhodlo, že Věru Čáslavskou na čas ukryjí.

„Volal mi Krmela, správce tělovýchovného zařízení, že dostal avízo z OV KSČ, že Věra Čáslavská je v ohrožení, že ji hledá KGB,“ vyprávěl Zdeněk Zerzáň, tehdejší náčelník Horské služby a správce horské chaty na Vřesové studánce, který se s Věrou Čáslavskou znal a nabídl pomoc. „Šel jsem za trenérkou gymnastek Jaroslavou Matlochovou a povídám jí, že mám volný byt na Vřesovce, tak ji tam vezmu.“

Místo kladiny kmen stromu

Poté, co Zdeněk Zerzáň ukryl Věru Čáslavskou na Vřesové studánce, ho trenérka gymnastek Jaroslava Matlochová požádala o pomoc. Chtěla, aby jugoslávskou gymnastku, která trénovala s československou reprezentací, odvezl do Vídně.

„Projížděli jsme kolem tanků a přijeli do Mikulova na hranici. Brána byla otevřená a celníci ukazovali, ať jedeme. Tak jsem ji dovezl až na letiště, a když jedu zpátky, tak si ti celníci klepali na hlavu, proč se vracím. Nataša Slepica se ta gymnastka jmenovala.“

I na Vřesové studánce Věra Čáslavská pokračovala v přípravě na olympiádu. „Trénovala. Třeba přivezli koks a ona ho sama složila do sklepa. Samozřejmě neměla nářadí,“ dodal Zdeněk Zerzáň.

Chtěla domů něco vzkázat

Asi po čtrnácti dnech se Věra Čáslavská vrátila k reprezentaci, s níž následně odcestovala na olympijské hry v Mexiku. Z her přivezla zlato z víceboje, přeskoku, bradel a prostných a stříbro z kladiny a soutěže družstev. Stala se tak nejúspěšnější ženou mexických her.

Známé je také její gesto ze slavnostního ceremoniálu, když při sovětské hymně odvrátila a sklonila hlavu, aby tak vyjádřila svůj protest proti okupaci.

Olympijské hry v Mexiku se zapsaly do historie i politickými protesty několika závodníků. Američtí běžci Tommie Smith a John Carlos, kteří v závodě na 200 metrů získali zlato a bronz, zvedli na stupních vítězů zaťaté pěsti v černých rukavicích. Protestovali tak proti diskriminaci černochů v USA. Za tento protest byli oba závodníci vyloučeni z amerického týmu.

„I já jsem chtěla domů něco vzkázat. Mohla jsem udělat ‚V – victory‘, ale to bych asi přišla o medaili. Říkala jsem si, že Československo ji potřebuje,“ vyprávěla Věra Čáslavská.

Návrat do reality

Statečný postoj Zdeňka Zerzáně měl následky. Během normalizačních prověrek ho vyloučili z KSČ. Zůstal ale náčelníkem Horské služby, což připisoval místopředsedovi ústředního výboru ČSTV Miroslavu Hlaváčkovi, který nad ním držel ochrannou ruku. Odvolali ho ale z funkce předsedy české Horské služby, do níž byl krátce předtím v tajné volbě zvolen, a musel odstoupit z místa viceprezidenta Československé horské služby.

Lidé Věru Čáslavskou milovali, když porazila sovětské závodnice na olympijských hrách v Mexiku krátce po srpnové okupaci v roce 1968. Obdivovali ji za tichý protest na těchto hrách, který projevila na stupních vítězů.

V době nastupující normalizace čelila slavná sportovkyně tlaku, aby se svých postojů z roku 1968 zřekla. Neudělala to, a tak ji čekala léta v ústraní. Slavná a národem milovaná sportovkyně se cítila zoufalá, opuštěná a zapomenutá.

Poslední správce

Po Zdeňku Zerzáňovi se na horské chatě u Vřesové studánky vystřídalo několik správců. Tím úplně posledním byl Miroslav Javořík, který chatu spolu se svou manželkou převzal v roce 1979. Chata byla podle něj tehdy udržovaná, ale spartánsky vybavená: bez běžného elektrického připojení, se svíčkami a jednoválcovým agregátem značky Slavia. Ten spouštěl hlavně při čerpání vody. V mlze jeho motor sloužil turistům také jako orientační bod.

Zásoby museli navážet přes léto, protože v zimě se k chatě nedalo dojet. Vařili z konzerv, manželka připravovala čaj, kávu, guláš či segedín a dělala čerstvé knedlíky. Miroslav Javořík topil, uklízel, obstarával vodu a zajišťoval provoz.

V zimě před víkendy sjížděl na běžkách na Červenohorské sedlo, odkud vynášel prádlo, potraviny i plynové bomby. Pomáhali mu pravidelní návštěvníci hor. „Kdybych spadl, tak bych se nezvedl,“ vzpomínal pro Paměť národa na náklad, který nosil na zádech.

Chata měla oficiálně dvanáct lůžek, ale v nečase neodmítali další lidi. Turisté spali na zemi, na chodbě i ve spacácích. Vyhnat někoho do vichru a zimy podle Miroslava Javoříka nepřipadalo v úvahu. Horská služba navíc o víkendech uzavírala hřebeny, aby nikdo nezůstal v závějích nebo nezmizel mimo cesty.

V září 1981 dostal pokyn chatu uzavřít. Rozhodnutí přitom považoval za nepochopitelné: provoz podle něj za dva roky nebyl ztrátový, přesto jej podnik označil za nerentabilní.

Objekt pak zůstal několik let zavřený, postupně chátral, byl vykradený a poničený. V roce 1988 byla horská chata kvůli špatnému technickému stavu stržena.

Zánik chaty Miroslava Javoříka mrzí dodnes. Stejně jako ztráta dvou kronik Vřesové studánky, které měl uložené v garáži v Jeseníku a které zničila povodeň v roce 1997.