Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Paměti národa se ozval bývalý spolužák bratra postřeleného muže. Díky poskytnutým indiciím se jej podařilo najít. Mužem na fotografii je Jaroslav Mareček. Absolvent strojní průmyslové školy a automechanik se 21. srpna 1968 vydal před budovu Národního muzea. Po Václavském náměstí, kam došel kolem deváté hodiny ráno, jely tři tanky a ozývala se střelba. Výfukové plyny štípaly do očí. Jaroslav Mareček v jednu chvíli vzal lešenářskou trubku a strčil ji jednomu z popojíždějících tanků do pásu mezi kola. „Ta trubka najela do těch koleček, tank zastavil a vykoukl z něj voják,“ popisuje Mareček. Jakmile ale tankista spatřil trubku, zalezl dovnitř, motor zařval a odštípnutý kus ohnuté trubky letěl vzduchem.
Ve středu 16. září 2026 od 16 do 19 hodin vás všechny srdečně zveme na Festival Paměti národa ve Valdštejnské zahradě Senátu PČR. Akce je určena široké veřejnosti a není nutné se registrovat. Vystoupí vynikající hudebníci i osobnosti, které nabídnou krátké úvahy o současnosti.
Srdečně vás zveme. Vstup je volný.
Zatímco tank pokračoval dál po Václavském náměstí, Jaroslav Mareček zamířil k budově Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Shora se sunuly asi tři tanky. Lidé na ně házeli vše, co jim přišlo pod ruku. Jaroslava zaujal tank se zvednutým poklopem. Za ním stál patrně důstojník, který na hlavě neměl ani tankistickou kuklu. Lidé po něm házeli kostky, jablka a cokoli dalšího popadli. „Jen tam stál, tekly mu slzy a z čela krev, jak asi dostal šutrem nebo něčím. Tak jsme křičeli na lidi, ať po něm nic neházejí, a skutečně se přestalo házet,“ vzpomíná Mareček, přesvědčený, že tankistu zmohla tragičnost situace spíš než vlastní drobné zranění.
Před rozhlasem stály asi čtyři tanky obložené vojáky. „Lidé se pokoušeli obrátit tramvaj, tak jsem šel také houpat. Kola se zvedala snad metr nad zem, ale nepřevrátilo se to. Do toho palba, bylo to jak někde na frontě,“ přirovnává. Kolem se sunuly další tanky, opět i zvenku obsazené vojáky. Marečkovi utkvěla v paměti žena, která se vyklonila z okna asi v pátém patře budovy rozhlasu a skandovala Dubčekovo jméno. „Voják na jednom z tanků vystřelil dávku jejím směrem, zaprášilo se, opadal obklad fasády pod oknem a mě napadlo, že ji musela dostat. Ale když po chvíli prach opadl, ženská opět spustila ‚Dubček! Dubček!‘,“ směje se Mareček.
Hořící tanky a stavitel zátarasu pod palbou
Před vchodem do rozhlasu stál tank obalený vojáky. Z rozhlasu vyšel neznámý muž s papíry v ruce a lezl na obrněnec. „Viděl jsem, jak důstojník, který seděl na tanku a jemuž ten muž podával papíry, vytáhl pistoli a střelil ho. Chlap se svalil do davu. Byl jsem deset metrů od toho,“ popisuje Mareček okamžik zranění muže, o němž později ještě slyšel v nemocnici. Opodál na Vinohradské třídě lidé tlačili autobus, ten však na zablokování ulice nestačil. Tanky stále projížděly kolem něj. Vtom přijížděl muž s nákladním vozem s cementem. „Najel jim do cesty. To byl borec. Byl vykloněný ze dveří, zatímco oni mu pálili do skel kabiny,“ vzpomíná na odvážného řidiče. Mareček poté vylezl na střechu autobusu. „Byl jsem blázen, skákal jsem po autobusu, zatímco okolo bylo slyšet výstřely a snad i hvízdání kulek,“ líčí okamžik, kdy si uvědomil, že jde o život, a raději seskočil na dlažbu.
„Autobus byl pomuchlaný, cisterna s cementem domlácená. Stály tam dva tanky. Na motoru měly sudy s naftou – byla tam jen mříž a na tom sudy s palivem, to nepochopím,“ směje se Mareček, který byl čerstvě vyučeným automechanikem. „Nějací kluci to prorazili kramlí nebo krumpáčem a zapálili to. Hned to baflo, protože ty motory byly rozžhavené,“ vybavuje si. Tanky zůstávaly zavřené a lidé na ně pořád házeli kostky z rozebraného chodníku. Ve chvíli, kdy už plameny sahaly od motoru až k věži, se otevřely poklopy a vyskákali vojáci svlečení do půl těla.
„Utkvělo mi, jak přiběhli s hasičáky, jeden po druhém otvírali – a nic. Podle mě s nimi myli motory, vždyť to znám,“ vysvětluje. Na tanky, které už téměř celé zachvátily plameny, okupanti následně házeli plachty. „Samozřejmě jsme přiskočili, to jsem taky pomáhal, a zas jsme jim to strhli,“ popisuje zmařené hašení, po němž se vojáci začali vzdalovat. Zanedlouho už v tancích vybuchovaly náboje. Mareček to sledoval z davu na chodníku v Balbínově ulici, kousek nad rohem s Vinohradskou.
Rojnice s kalašnikovy proti civilistům
„Najednou se za mnou ozvala rána, hvízdalo mi v uších. Chytl jsem se za hlavu a za sebou viděl malé, šikmooké muže v přilbách se samopaly s plochými bodáky. Byla jich celá rojnice,“ dodává Mareček. Než se protlačil řadou vojáků, všiml si asi šedesátiletého muže. „Skočil mu po tom samopalu, po chvíli mu ho vytrhl a vrazil mu bajonet do břicha. To jsem viděl!“ Mareček se skupinou asi 15 lidí běžel nahoru Balbínovou ulicí a míjel přitom zcela zaplněné vchody do domů. Nebylo kam se schovat, a tak pokračoval s ostatními dál nahoru.
„Běžel jsem a viděl, jak lidé blízko mě padají. Přede mnou běžela v půlce ulice krásná holka s krátkou sukní, blesklo mi hlavou, že má krásné nohy. To už nás z původních patnácti běželo čtyři, pět lidí. Pořád bylo slyšet rachot, střelbu, a vtom jí cosi odlétlo od nohy a mám za to, že jí z rány vyčnívala kost,“ vybavuje si Mareček okamžik, kdy okupanti střelili do nohy Hedviku Pavelkovou, tehdy dvacetiletou zaměstnankyni nedalekého antikvariátu. Sám začal kličkovat, na roh ulice zbývaly čtyři metry, ale ozvala se další střelba, která už zasáhla i jeho. „Ani mě to nebolelo, prostě mě jen zabrněla noha, která ale byla bezvládná, takže jak jsem na ni dopadl, svalil jsem se na zem,“ ukazuje si na levou nohu. „Ta dívka ležela asi tři metry ode mě a hlasitě křičela. Nad námi doběhli ještě další dva. Ti to stihli za roh.“
Střelba neustávala, kolem Marečka létaly úlomky dlažby, a tak se odkulil ke zdi domu. Tam však dopadaly kusy střešních tašek a omítky z fasád, protože okupanti stříleli i na domy. Mladík se silně krvácejícími nohami se proto odkutálel dál na chodník, kde zahlédl blížící se rojnici roztaženou přes celou ulici, s vojáky v asi metrových rozestupech.
„Byl jsem v šoku, viděl jsem, jak jdou ti skřeti v bagančatech, a napadlo mě, že mě teď některý z nich dodělá. Měl to na mě namířené, koukl na mě a prostě mě překročil. Celá rojnice šla nahoru. Koukl jsem se dolů a tam leželo asi 15 lidí. Někteří naříkali.“
K Marečkovi se v tu chvíli připlazil policista, roztrhl mu nohavice, obvázal mu obě nohy a pokračoval dolů k dalším zraněným. Krátce nato šel kolem matematik a fotograf Miroslav Hlaváček a Jaroslava Marečka vyfotil. Následně zraněného obklopil hlouček zvědavců, z nichž jeden prohlásil, že má prostřelená obě kolena. Mareček, který byl ještě v šoku, tomu uvěřil. Dnes o lidech z tohoto hloučku nemluví jinak než jako o čumilech.
Sanitka s děravými okny
O chvíli později se Mareček ocitl v sanitce označené bílým praporem s červeným křížem, přesto však s rozstřílenými okny. „Normálně stříleli po sanitkách,“ kroutí hlavou. Do auta s ním zdravotníci postupně naložili dalších sedm zraněných. Většina krvácela. Mezi nimi Mareček poznal i svého kolegu z ČS. Automobilových opraven Josefa Hořešovského s prostřeleným chodidlem od nártu skrz patu. Před sanitkou se na cestě do Londýnské ulice sunul tank. „Věděl o sanitce, ale nenechal se předjet. Šofér to s námi vzal po chodníku podél zídky a ten tank nás k té zídce přitlačil,“ popisuje Mareček, který sledoval pásy tanku z postranního okénka, u něhož ležel. Z kabiny slyšel zdravotníka volat na řidiče: „Ty vole, on nás snad rozmačká!“ Sanitka ale projela. Tank jel za ní, v cíli její cesty zastavil a namířil hlaveň na nemocnici.
Rány mu v podstatě jen zašili. „Jelikož střela šla zezadu, měl jsem tady díru a v ní viděl ty kostičky. Prolétlo to kostí,“ ukazuje si nad koleno, kde vyšla kulka, která do stehna pronikla zezadu. Kost byla prostřelená, ale neroztříštila se. Střela však do střelného kanálu zatáhla nervy. „V Londýnské to neuměli. Zašili to vepředu i vzadu a ty nervy mi tam nechali,“ popisuje nedostatečné ošetření, kvůli němuž musel ještě na operaci do Ústřední vojenské nemocnice.
V Londýnské s ním kromě výše zmíněného kolegy ležel v jednom pokoji i jistý redaktor Československého rozhlasu jménem Tomáš. Okupanti v jedné z místností rozhlasu vytrhali veškeré kabely, a když zhaslo světlo, spustili palbu. V tu chvíli střelili Tomáše do paže, když držel ruce nad hlavou. Kromě končetiny střela zasáhla i plíci a klíční kost. Další pacienti v nemocničním pokoji vyprávěli, že stáli v hloučku, do něhož okupanti hodili granát. Snad nejlépe na tom byl jistý starší muž s čistým průstřelem stehna, jehož po několika dnech z nemocnice propustili. O několik pokojů dál řval bolestí muž, jehož Mareček viděl, když ho důstojník z tanku střelil do břicha. Podle zdravotní sestry střela vylétla níže na druhé straně těla. Nemocniční personál o dotyčném tvrdil, že šlo o kolaboranta.
Třetího dne v nemocnici si Jaroslav Mareček uvědomil, že o sobě ani nedal zprávu rodičům. Jeho otec mezitím chodil po márnicích a ptal se zřízenců, jestli tam není kluk v šedých kalhotách a modrém svetru. „No, jeden je takový,“ odpověděli mu v jednom z těchto zařízení. „Táta z toho zestárnul nejmíň o tři roky,“ glosuje to Mareček.
S nehybnou nohou na neurochirurgii
Prostřelená noha se nehýbala a bylo jasné, že se léčba protáhne. Mezitím se kolem postřelených pacientů odehrávaly i obvyklé režimní rituály. „Už druhý den nám zpívali a hráli pionýři, závodní výbor ROH za námi přišel. Předseda, zarytý komanč jako prase, nám vyjadřoval účast,“ vzpomíná Mareček. Švýcarský červený kříž poslal bedny s čokoládou a cigaretami.
V Ústřední vojenské nemocnici Marečka operoval neurochirurg Zdeněk Kunc. „Říkal, že s nervy je to jemná práce, že si napřed rozhýbe prsty na plotýnkářích. Noha pak týden brněla a píchalo to v ní, jak se mi hrabali v nervech, asistent Fusek ale říkal, že to musím vydržet,“ popisuje bolestivou záchranu nohy. Končetinou stále nemohl pohnout, ale lékaři, kteří ještě v otevřené ráně elektrickými impulzy ověřili funkci nervů, ujišťovali, že se noha za půl roku spraví.
Jakmile se rána zahojila, Mareček zamířil do Rehabilitačního ústavu Kladruby, kde po třech měsících jedné noci ucítil, že opět hýbe palcem u nohy. S pacienty na pokoji to oslavil a lékaři mu pro velký úspěch prodloužili léčbu na sedm měsíců. „Nakonec jsem hýbal všemi prsty a dali si mě na nástěnku jako doklad toho, jak je Rehabilitační ústav dobrý.“ Profesor Fusek pacientovi řekl, že kdyby ho přivezli rovnou do Střešovic, hned by mu nerv uvolnili ze střelného kanálu, spojili ho a za týden by šel domů. Jenže kvůli tomu, že v Londýnské ránu pouze zašili, porušený nerv v ní odumíral a neurochirurg jej poté musel složitě nastavovat nervovým štěpem.
Léčba nakonec přinesla dobrý výsledek. Mareček po ní znovu chodil do práce a na rok měl přiznaný částečný invalidní důchod. Dodnes běhá na lyžích a užívá si procházky se psem. „Trošku na tu nohu pajdám, ale normálně žijeme, sportujeme, jsme v pohodě,“ pochvaluje si. Jednoho nemilého překvapení se ale po více než čtyřech desetiletích od zranění přece jen dočkal. V roce 2010 mu lékař na poliklinice kvůli zranění z lyžařské dovolené nechal zrentgenovat nohu a objevil střelu v lýtkové kosti. Pacient musel vysvětlit souvislosti, jinak by chirurg nález hlásil policii. „Pane doktore, budeme to vyndavat?“ zeptal se Mareček. „A dělá vám to něco?“ odpověděl mu chirurg. Jaroslav Mareček o střele v kosti více než čtyři desetiletí nevěděl a pískání bezpečnostních rámů už dlouhou dobu připisuje náhradě kyčelního kloubu.
