Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Tragická nehoda ruské cisterny v Desné připravila o život Marii Vodákovou a její osmiletou vnučku Dagmar Škavovou. Třetí oběť přežila, z plamenů ji vytáhli bratři Jeníkové. Ani její zachránci ale nevěděli, jak se žena jmenovala, nevěděli ani, jaký byl její osud. O tragické události po dekády mlčela oběť i její rodina. Postoj změnila až na sklonku roku 2025. Vnučky Hany Kosinové se setkaly s Miroslavem Jeníkem a poděkovaly mu za záchranu babičky.
Ani hasiči ji nezpozorovali
Pátrání po identitě a osudu zachráněné ženy začalo mnoha telefonáty po Desné a okolí. Její jméno neznala kronikářka obce Dana Nývltová, farář Jiří Smolek z vesnice Polubný přímo nad Desnou ani pamětníci, na které kněz odkázal. O tom, že tragédie vůbec měla nějakou oběť, která přežila, nic netušil dokonce ani zasahující hasič Dietmar Lauer, který zakrýval ostatky dvou tragických obětí. O zachráněné ženě nic nevěděl ani známý dvou žen, které tam uhořely, Stanislav Doubek (*1951) ani jeho kamarád Honza. „Já tam bydlím kousek, byl jsem u toho. Tam byla babička s vnučkou, ale o nějaké popálené paní nic nevím,“ odmítl svědek tragédie, jemuž Lauer v hospodě předal telefon.
Až místní obyvatelka Zdeňka Mičová, která žije přibližně tři sta metrů nad místem neštěstí, si vzpomněla, že šlo o jistou paní Kosinovou. Vídala ji spíš jen náhodně, všimla si však jejích popálenin v obličeji i na končetinách. Z parte vyvěšeného před lety na místě tragédie jí navíc utkvělo, že dotyčná zemřela právě 21. srpna. Kromě toho znala i jméno jedné z jejích dcer a to bylo další vodítko – matrika eviduje Hanu Kosinovou (28. 12. 1920–21. 8. 2008). Se záznamem se však rozchází údaj v archivním seznamu „Dokumentace vybraných případů těžkých zranění čs. občanů ve dnech od 21. 8. 1968 střelbou nebo při dopravních nehodách“ v Archivu bezpečnostních složek. Ten chybně jako přeživší oběť uvádí jakousi Marii Kosinovou (narozena 28. 3. 1920).
Jistotu ohledně identity a osudu zachráněné ženy nám daly až její vnučky Karolína Bryczová a Martina Ptáčníková. Dotyčné příbuzné se totiž mezitím Paměti národa ozvaly v reakci na výzvu zveřejněnou na jizerskohorské stránce „Protržená přehrada“ na síti Facebook. Obě ženy vylíčily, jak se tragédie podepsala na životě jejich babičky, a následně se také sešly s jejím zachráncem Miroslavem Jeníkem a poděkovaly mu.
Oběti se znaly
Při setkání vnuček zachráněné s Miroslavem Jeníkem poblíž jeho domu v Bozkově vyšly najevo podrobnosti o okolnostech tragédie. Karolína Bryczová zachránci popsala, že její babička Hana Kosinová šla 21. srpna 1968 na poštu v Desné. U sklárny potkala svou kamarádku Marii Vodákovou s osmiletou vnučkou Dagmar Škavovou. Zatímco si ženy povídaly, do zdi továrny narazila ruská cisterna s vlečňákem. Jak známo, jednalo se o jedno z tisíců vojenských vozidel, která spolu s 2300 tanky toho dne na příkaz Kremlu vpadly do Československa.
Jeník upřesnil, jak cisterna po výbuchu vyletěla do vzduchu a po následném dopadu na silnici z ní vytékalo palivo. Benzín se rozlil po celé silnici. V tu chvíli si s bratrem všimli bezvládné ženy.
„A jak tam ležela, tak to bouchlo. Měl jsem jelito na čele,“ popisuje Jeník své zranění od kusu explodujícího kanystru. „Táhli jsme ji za ruce ze silnice na chodník a přehodili jsme přes ni deku. Jinak by uhořela,” dodává. Hanu Kosinovou zachránila i její vlastní duchapřítomnost. „Při té nehodě se schovala za nějaký sloupek, proto nebyla úplně spálená,” dozvěděla se Karolína Bryczová od své tety, která Hanu Kosinovou navštěvovala na klinice popáleninové medicíny v Legerově ulici v Praze.
Miroslav Jeník neví, jestli zraněná byla při vědomí, podle něj však nepromluvila. Její popáleniny zhoršovalo oblečení a doplňky ze syntetických materiálů, Hana Kosinová měla síťku na hlavě a silonové punčochy...
Jeník nevěděl, jak se zachráněná žena jmenovala ani jak byla stará. Kvůli brašně, kterou měla u sebe, si dodnes myslel, že byla poštovní doručovatelkou. Hana Kosinová ale pracovala ve sklářské dílně, kde balila zboží, a onoho tragického dne pouze šla na poštu vyzvednout balík od zetě pro svou vnučku Martinu.
„Párkrát se mi to vracelo, brečel jsem kvůli tomu,“ odpovídá Miroslav Karolíně Bryczové na otázku, jestli se mu o tragédii nezdá. Emotivní jsou pro něj i vzpomínková setkání na výročí události.
Lékaři zprvu nedávali velké naděje
Dceři Haně Juříkové lékaři zprvu řekli, ať počítá s nejhorším. Hana Kosinová pak strávila asi rok v nemocnici. Zpráva o tom, že „pořád leží“, byla také jedinou informací, kterou o ní pan Jeník dosud měl. Informace o tom, že později chodila a dokázala se o sebe postarat, byla i pro něj nová.
„Do Prahy ji nemohli hned převézt, protože tam byla žloutenka a oddělení nepřijímalo nové pacienty,” popisuje začátek léčby vnučka Karolína Bryczová. Pamatuje si, že babička měla popáleniny v obličeji, na rukách i na nohách. „Měla zdeformované ruce a nohy, takže nosila speciální ošklivé velké boty. Nenarovnala prsty, byla v doživotní pracovní neschopnosti,“ popsala následky. „Teta ji navštívila v nemocnici. Měla prý opuchlou hlavu, o vlasy ale nepřišla. Dorostly jí a do smrti je měla husté,” popisuje vnučka.
O zachráněnou ženu se starala dcera Hana Juříková, která s ní žila v domě, její manžel pak v té době studoval v Praze. Malou Martinu dala na několik měsíců do kojeneckého ústavu, aby mohla chodit do práce. V dalších letech Hana Kosinová dělala pokroky a žila poměrně aktivně. „Chodit bez holí se naučila se mnou, když jsem se já jako roční dítě učila chodit. Nebylo vyhnutí, musela na mě mít volné ruce,“ vzpomíná Martina Ptáčníková na problematické okolnosti babiččiny rehabilitace. Malé vnučky si z babiččina stavu nic nedělaly. „Tyhle dva prsty nešly narovnat, s těmi jsme si hrály,“ ukazuje na fotce.
Paní Kosinová hrála s vnoučaty karty, docházela do klubu do domova důchodců, sbírala dětem byliny, když to měly nakázané ze školy, starala se o zahradu, nakupovala a vařila si. Kromě toho se navštěvovala s kamarádkou a jezdila s dcerou do Prahy do divadla.
Zdravotní omezení ji provázela celý život. I po desetiletích také podstupovala plastické operace, které později vedly k vážným obtížím s pletí a návštěvám dalších lékařů.
Málem zapomenutá oběť
Jak připouští Karolína Bryczová, mnoho lidí v Desné o případu Hany Kosinové vůbec neví. „Babička o tom nikdy nemluvila. Matka se občas zmínila, ale nechce o tom mluvit, jsou to pro ni těžké vzpomínky. Také si vyčítá, že ji na tu poštu poslala...“ vysvětluje. Dalším důvodem, kvůli kterému si Hanu Kosinovou lidé nepamatují, je její odlehlá adresa. „Jak jsme bydleli na kopci, ‚mimo centrum’, tak když jste nechodil do práce, lidi o vás moc nevěděli,“ dodává Bryczová.
Její neochotu mluvit o tragédii také připisuje babiččině údajně nepříjemné povaze. Ať už to znamená cokoli, v 90. letech publicisté z České televize od Hany Kosinové odešli s nepořízenou. „Byli u nás doma, máma slíbila, že o tom bude mluvit, ale babička řekla rovnou, že ne, a i naše máma si to potom rozmyslela a natáčení odřekly,“ krčí Bryczová rameny.
V připomínkách tragické události nezaznívá celé babiččino jméno, a to oběma vnučkám vadilo, a také proto reagovaly na výzvu Paměti národa. „Když se odhalovala deska, nikdo z naší rodiny tam nebyl, měli jsme jiné starosti, zařizovali jsme babičce pohřeb. Také nás mrzelo, že tam naše babička není napsaná, že tam jsou ‚jen‘ ti mrtví. Její jméno z tohoto případu zmizelo...“ uvědomila si Bryczová. Hana Kosinová zemřela 21. srpna 2008, přesně 40 let od tragédie. Shodou náhod v ten den měla v nemocnici službu tatáž zdravotní sestra jako v den tragédie, kdy tam Hanu s těžkými zraněními přivezla sanitka.
