„Je ve vašem zájmu brát to vážně.“ Film Dva prokurátoři o historii a současnosti Ruska

Na plátně vidíme velká železná vrata, za nimi je  brjanská věznice, stěžejní místo děje.  Zde film začíná i končí. Sem přijíždí čerstvě jmenovaný prokurátor Alexandr Korněv, ke kterému se dostal jeden z mnoha motáků od nespravedlivě uvězněného Stěpňaka Ivana Stěpanoviče. Přestože se ho dozorci i ředitel věznice snaží od výslechu odradit, Korněv si Stěpňakovu výpověď vyslechne.  Jeho svědectví Korněva přesvědčí, aby se okamžitě vydal do Moskvy a domáhal se spravedlnosti u nejvyšších sovětských úřadů, nejlépe u samotného Stalina.

Korněv se vydává do Moskvy za generálním prokurátorem Andrejem Vyšinským. Po podobně vyčerpávajícím čekání, jaké zažil už v brjanské věznici, mu předloží stížnost na praktiky NKVD a žádá zásah proti páchané nespravedlnosti. Zpočátku se zdá, že u Vyšinského nachází pochopení, naděje však rychle mizí. Generální prokurátor po něm požaduje důkazy, které podle něj Korněv nemá, a posílá ho zpět do Brjansku, aby je opatřil.

Ve zpátečním vlaku do Brjansku sdílí Korněv kupé se dvěma muži, kteří se představují jako architekti. Přátelským a familiárním chováním se ho snaží vtáhnout do rozhovoru. Společně si několikrát připijí a večer zakončí zpěvem budovatelské písně „Píseň o překročení plánu“ [Песня о Встречном] z propagandistického filmu z roku 1932, která se později stala pravidelnou součástí sovětského rozhlasového vysílání.

Po příjezdu do Brjansku Korněv požádá oba muže o svezení autem. Ti mu ochotně vyhoví, během cesty však začnou klást stále nepříjemnější otázky. Korněv postupně pochopí, že jejich přátelské vystupování bylo od začátku promyšlenou pastí. Film vrcholí scénou před věznicí, kde Korněvovi oznámí, že byl zatčen. Naplňují se tak Stěpňakova slova:

Oznam jim, že tady vyhlazují výkvět strany

Dusivá atmosféra strachu a neustálé hrozby funguje především díky dvěma základním prvkům: je to jednak minimalismus režiséra Loznicy, je patrný zejména v dialozích. Tvoří je krátké, ale úderné věty. A pak mnoho důležitého zde zůstává nevyřčeno a je nahrazeno tichem. 

Právě pomalé tempo a důraz na náznak mohou být důvodem, proč film neoslovil širší publikum. Divák musí myslet, a ne jen pomyslně vypnout. Dva prokurátoři nejsou emocionálně vypjatým hollywoodským dramatem, ale artovým filmem, který od diváka vyžaduje soustředění a aktivní pozornost.

Podíl na tom má i stejnojmenná knižní předloha z roku 1969 od sovětského fyzika Georgije Děmidova, který strávil čtrnáct let svého života v pracovních táborech gulagu. 

Neukazují se zde stalinské represe skrze fyzické násilí, ale prostřednictvím psychologického tlaku, nedůvěry a všudypřítomného strachu. Korněv není klasickým hrdinou, který svou obětí ostatní zachrání. Za svůj pokus o spravedlivé jednání nakonec sám končí ve vězení. 

Film se uzavírá jako začarovaný kruh beznaděje, kterou v době současné globální krize zažívá mnoho lidí. Možná jde jen o otázku načasování? Ale možná také o to, že dnešní divák jen obtížně přijímá pomalé a náročnější vyprávění. Nabízí se proto otázka, jaký kompromis je ještě možné udělat, aby film oslovil jak náročnější, tak běžné publikum. Zdá se totiž, že artový film s autentickým historickým základem se dnes jen výjimečně může stát skutečným diváckým hitem, i když jde o mimořádně kvalitní dílo. 

Sergej Loznica Ukrajinský režisér běloruského původu. Narodil se 5. září 1964 v Baranavičy. Vystudoval matematiku na Kyjevské vysoké škole polytechnické a režii na Gerasimovově všeruské státní univerzitě kinematografie. Od roku 2001 žije v Německu. Věnuje se dokumentárním filmům a historickým dramatům. Jeho nejnovější snímek Dva prokurátoři získal cenu Françoise Chalaise na Filmovém festivalu v Cannes. V Česku měl film premiéru 5. března, tedy v den výročí smrti Josifa Stalina v roce 1953.