František Vlček: Svoboda začíná tam, kde končí strach

19.  dubna 1945 vypálili nacisté pasekářskou osadu Ploština v odvetu za pomoc místních partyzánům. Střelba a nářek lidí doléhaly i na nedaleké tichovské paseky, kde vyrůstal tehdy dvouletý František Vlček. 

Dětství na tichovských pasekách

František Vlček se narodil 3. ledna 1943 jako druhé ze šesti dětí manželů Terezie a Františka Vlčkových. Chalupa rodiny stála na hřebeni mezi Lačnovem a Tichovem. 

Otec si kromě zemědělství přivydělával truhlářstvím, pálením slivovice a pletením drátěných plotů a vedl místní dechovku. Františkovi předával vztah k půdě, ke zvířatům i ke kultuře.

Druhá světová válka probíhala v Tichově nenápadně až do podzimu 1944, kdy lesnatá valašská krajina poskytla útočiště partyzánům. V okolí operovala partyzánská skupina Ploština, součást širšího odboje spolupracujícího se sovětskými výsadky majora Murzina. Základnu měli v osadě Ploština a na okolních samotách. Místní pasekáři jim pomáhali jídlem i noclehem, přestože si uvědomovali nebezpečí. Někteří se k partyzánům přidali.

Už pojedenácté vybíháme za všechny, kteří se nevzdali. Za příběhy odvahy, které stojí za to připomínat

Připomínáme si hrdiny minulosti i ty, kteří za svobodu bojují dnes. Buďte u toho s námi i v roce 2026. Registrace na 11. ročník Běhu pro Paměť národa jsou otevřené! Poběžíme na dvaceti místech po celé republice, v Praze 16. 5., a také v Brně, Plzni, Ostravě a dalších městech.

Vyrazte na trať sami, s přáteli nebo rodinou. Každý z nás může svůj běh věnovat konkrétnímu jménu, příběhu nebo myšlence. Každý kilometr má svůj význam.

Přihlášky a seznam míst najdete na webu behpropametnaroda.cz.  

Tichov měl stihnout stejný osud jako Ploštinu

Při nacistických odvetách za pomoc partyzánům zahynulo mnoho lidí, mezi nimi i obyvatelé Ploštiny. Maminčina rodina, Rumanovi, se zachránila. Odešli ten den z pole na oběd a byli varováni příslušníkem werkschutzu (závodní stráže). Když František s rodiči později procházel dohořívající osadou, kde hledali příbuzné, spadl na něj a přimáčkl k zemi dohořívající trám a způsobil mu těžké popáleniny na temeni hlavy. Hojily se dlouho a bolestivě, zůstaly po nich hluboké jizvy.

Němci se měli přijít mstít i na jejich paseky, nakonec ale byli odvoláni. Stříleli alespoň z dálky. František šel zrovna s polínky do domu, když mu kolem hlavy začaly létat střelami strhávané šindele. Rodina se tu noc schovala u vzdálenějších sousedů.

Teror pokračoval 23. dubna 1945 v Prlově v den pohřbu obětí Ploštiny, kde německá komanda zavraždila 23 obyvatel a část obce vypálila. Tichov osvobodila 2. května 1945 rumunská armáda. Téhož dne Němci řádili ještě na Vařákových pasekách. Po válce se z dokumentů gestapa zjistilo, že nacisté plánovali vypálit i Drnovice, Vysoké Pole, Tichov, Loučku a Újezd.

Pryč se Stalinem!

Roku 1948 převzala moc KSČ. Otec po válce požádal o pomoc UNRRA, chtěl obnovit hospodářství, ale komunisté pomoc zastavili. Vlčkovi nemohli do chalupy zavést ani vodu, maminka ji nosila z potoka pod chalupou až do svého stáří.

Postoj rodičů k režimu František vnímal od dětství. Už v roce 1949 jako šestiletý vyrobil plakáty s nápisy „Pryč zo Stálinom!“ a vylepil je cestou ze školy. Napsal je slovensky, aby nevzbudil podezření. Revolta tehdy zůstala nepovšimnuta. Dětství vyplňovala tvrdá práce – na poli, při sklizni, pletení drátěných plotů i při výrobě slivovice. Ve škole vynikal ve sportu.

Odboj a perzekuce sousedů

Na tichovských pasekách žila i rodina Ptáčkova alias Babčákova. (Místní byli nazýváni i příjmením předchozích majitelů chalup.) Sousedka Fanuša Ptáčková žila s partyzánem skupiny Ploština Timofejem Simulenkem zvaným Timošenko. Členem skupiny byl i její bratr František Ptáček. Z prostředí partyzánů vznikla roku 1948 protikomunistická organizace Světlana, Ptáček i Simulenko se stali jejími členy. Organizaci však infiltrovali konfidenti StB Baťa a Mach a už v březnu 1949 začalo zatýkání. 4. června 1949 přijela na tichovské paseky auta s příslušníky SNB a StB. Simulenko utekl, pro Františka Ptáčka poslali šestiletého Františka Vlčka, který nedaleko sbíral jahody. Měl ho vylákat k lesu, Ptáček však pochopil a utekl. Oba byli dopadeni.

„Téměř kulak Vlček zatajuje mléko“

Nástup komunistů k moci znamenal také konec soukromého hospodaření. Vlčkovi vlastnili necelých deset hektarů půdy a otec čelil stále vyšším požadovaným dodávkám i kontrolám. V místním plátku Jiskra vyšel článek s titulkem „Téměř kulak Vlček zatajuje mléko“.

Když otec začal mluvit o politice, maminka říkávala:

Byla totiž doba politických procesů. Když se František zeptal, proč jsou lidé odsuzováni k smrti, otec mu řekl, že komunisté popravují nevinné, aby ostatní dostali strach. „A to byl můj poměr ke komunistům…“ vzpomíná.

Do strany vstoupit odmítl, nadřízeným citoval Chruščovův projev

Roku 1954 nastoupil na měšťanku ve Valašských Kloboukách. Kvůli otcovu postoji k JZD nebyl přijat na průmyslovou školu ve Vsetíně, vyučil se proto strojním zámečníkem ve firmě Igla ve Valašských Kloboukách. Věnoval se sportu a divadlu.

Roku 1961 narukoval k tankové divizi v Milovicích. Po výcviku absolvoval poddůstojnickou školu a získal řidičské oprávnění, sloužil jako obsluha autojeřábu. Byl vyzván ke vstupu do KSČ, ale odmítl. V říjnu 1961 probíhal XXII. sjezd KSSS, kde Chruščov spolu s dalšími veřejně popsal zločiny stalinských čistek a mučení, o čemž se dříve jen šeptalo. František Vlček uměl dobře rusky a překvapené komisi praporního výboru KSČ pak předčítal z novin Pravda kritiku Stalina v originále. Prohlásil, že nemá zájem vstoupit do zločinecké organizace. 

Včera drazí, dneska vrazi

Po vojně se František Vlček vrátil do Igly. Otec roku 1963 vstoupil do JZD, aby jeho mladší sestra mohla studovat. Roku 1965 se František oženil s přítelkyní Marií, žili v Lačnově. Roku 1966 se jim narodil syn Pavel a rodina se přestěhovala do Vsetína. Pracoval pak ve slévárně továrny MEZ ve Vsetíně a studoval průmyslovku. Roku 1967 vstoupil do Klubu spřízněných duší divadla Semafor a o rok později se narodila dcera Milena. 

Po okupaci v roce 1968 psal na střešní oblouky vsetínské továrny MEZ protisovětské nápisy, musel odejít z práce... Pracoval ve sklárnách, u Dopravních staveb v Ostravě a roku 1971 odjel jako řidič na rok do Libye. Po návratu založil divadelní soubor Amadis a spolupracoval s country kapelou Křováci, později se stal dokonce jejím manažerem. Kapela změnila název na Gde-Gdo. Od roku 1977 pracoval jako technik ve vsetínském Klubu mladých. 

Pod dozorem StB

Roku 1978 už písně kapely hrálo celostátní vysílání Československého rozhlasu. Po rozhovoru v pořadu Mikrofórum, kde František Vlček kritizoval vedení SSM, byl ovšem vyhozen z práce. Vyslýchala ho StB a vyhrožovala mu vězením za protirežimní vtipy při vystoupeních kapely. Nabídku na spolupráci odmítl. Pracoval jako dělník, pak mimo jiné jako strojník na lodi. StB ho dále sledovala, což nakonec vedlo i ke zprvu formálnímu rozvodu s manželkou, jejich syn tak měl větší šanci dostat se na vysokou školu. Později poznal v okruhu lidí kolem Klubu spřízněných duší divadla Semafor přítelkyni Evu Žilovou.

Na jaře 1984 byl varován známým pracujícím u kriminálky, že mu hrozí zatčení. Po těžkém rozhodování zvolil emigraci. Nenechal nic náhodě a promyslel do detailu několik variant, jak se dostat přes hranice. Přes Jugoslávii se pak s pomocí známého dostal do Německa, nejprve do Mnichova, poté do Frankfurtu, kde mu přátelé pomohli s prací i bydlením. Požádal o azyl a začal nový život v Karlsruhe.

Roku 1985 byl v Československu v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma letům vězení, přišel o majetek i občanství. Téhož roku pomohl partnerce Evě a jejím dětem uprchnout přes Jugoslávii do Rakouska a poté do Německa. Děti začaly studovat gymnázium a on sám časem získal práci servisního technika v americké firmě a cestoval po Evropě. V roce 1989 s nadějí i jistou dávkou opatrnosti sledoval dění ve vlasti. Poprvé se do ní vrátil o rok později na svatbu dcery. 

Téhož roku získal německé občanství a v roce 1993 mu bylo vráceno i české. V Německu se začal věnovat tanci square dance a napsal jeho českou učebnici. Po revoluci zůstali s partnerkou v Německu, jejich cesty se však časem rozdělily. Často se do Česka vracel, roku 2025 žil střídavě v Offenbachu a Kopřivnici, stále se aktivně věnoval square dance. Mladým lidem by chtěl vzkázat, aby se učili jazyky, jejichž znalost mu totiž pomohla změnit svůj život.