Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jsou významná místa, o nichž se mluvilo takřka nepřetržitě, ale pak jsou i taková, jejichž sláva zapadla a znovu se dostala na světlo až se změnou režimu. K těm „zapomenutým“ patří i jedno území, které najdete v městské části Praha 10. Nachází se převážně ve Strašnicích a západním cípem i na Žižkově a je dlouhá léta spjato se židovskou obcí, leží poblíž historického Nového židovského hřbitova. Nepřekvapí tak, že název Hagibor (הגיבור), tedy „hrdina“, pochází právě z hebrejštiny.
Už pojedenácté vybíháme za všechny, kteří se nevzdali. Za příběhy odvahy, které stojí za to připomínat
Připomínáme si hrdiny minulosti i ty, kteří za svobodu bojují dnes. Buďte u toho s námi i v roce 2026. Registrace na 11. ročník Běhu pro Paměť národa jsou otevřené! Poběžíme na dvaceti místech po celé republice, v Praze 16. 5., a také v Brně, Plzni, Ostravě a dalších městech.
Vyrazte na trať sami, s přáteli nebo rodinou. Každý z nás může svůj běh věnovat konkrétnímu jménu, příběhu nebo myšlence. Každý kilometr má svůj význam.
Přihlášky a seznam míst najdete na webu behpropametnaroda.cz.
Tvář této oblasti vtiskl Židovský sportovní klub (ŽSK) Hagibor založený ve 20. letech minulého století, který si zde vytvořil působiště na nevyužitých pozemcích pražské židovské obce. Ta si na této (tehdy) periferii města pozemky zakoupila v roce 1908 a v roce 1911 zde zřídila starobinec. Děti a mladí tak sportovali přímo vedle něj. Čím vším si lidé jak během války, tak i po ní na Hagiboru prošli a jaké stopy to zde zanechalo či nezanechalo?
Z Hagiboru až na olympiádu
Během první republiky ŽSK Hagibor hostoval na stadionu Sparty na Letné, odkud ale v roce 1926 musel odejít. Zakotvil tak nakonec vedle židovského starobince. Sportovci z Hagiboru patřili po celá třicátá léta „mezi klasu“. O jejich výkonech bylo slyšet zejména v plavání a lehké atletice. Není tak divu, že mnozí z nich oblékli i dres se lvíčkem na prsou a stali se reprezentanty. Chcete jméno toho nejúspěšnějšího? Až na olympiádu v Los Angeles 1932 to dotáhl Oskar Hekš, který v maratonu doběhl jako osmý. Vedle sportu se však na Hagiboru konaly různé kulturní a společenské akce, hrálo se tu například i divadlo.
Poslední hřiště pro židovské děti
Během nacistické okupace, kdy byli dalšími a dalšími zákony Židé postupně vykazováni z veřejného prostoru, se z Hagiboru stalo jedno z mála míst, kde se pražští Židé mohli scházet a jejich děti si hrát. Fungovala zde i nouzová škola a útulek pro bezprizorní židovské děti. „Nemohla jsem chodit do školy, nemohla jsem na normální dětské hřiště, ale protože jsme měli partu židovských dětí, které se učily doma, navštěvovaly jsme se a chodily jsme si hrát na Vinohrady na hřiště Hagibor, což bylo jediné hřiště, kam židovské děti mohly chodit. Tak nějak jsme si dokázali svých dětských her v rámci možností užívat a moc nepřemýšlet o tom, co všechno by se nám mohlo stát,“ vyprávěla Anita Franková. „Do žádného parku ani zahrady jsme nesměli, tak jsem tam začala chodit. Hrál se volejbal, cvičilo se, bavili jsme se,“ vzpomínala paní Lisa Miková, která přežila koncentrační tábory Osvětim a Mauthausen. V té době židovské děti netušily, co je ještě čeká: transporty do koncentračních táborů, odloučení od rodičů, utrpení v táborech.
Volný čas trávil v době protižidovských omezení v Hagiboru i Otto Taussig, který sem docházel na tréninky fotbalového družstva pěšky z Břevnova, kam se jeho rodina přestěhovala z Ústí nad Labem. Stalo se tak poté, co se rodina stala obětí Křišťálové noci, docházel sem i Hanuš Hron, který se v klubu mohl věnovat kolektivním hrám i lehké atletice. „Významným faktorem bylo také seznamování s děvčaty. Žádnou jinou příležitost jsme k tomu neměli, na taneční zábavy jsme chodit nemohli, jako Židé jsme po dvacáté hodině večer měli zákaz vycházení,“ konstatoval pan Hron a pokračoval: „Já jsem ta omezení tolik neprožíval. Ale pro mou matku, i když byla psychicky dost odolná, to pochopitelně bylo těžší než pro mě.“ Spolu s matkou a sestrou následně přežili internaci v Terezíně. Mnoho dětí se ostatně v Terezíně poznávalo už z dob her na Hagiboru.
Tělocviku zdar i v lágru
Asi nejvýznamnější zdejší osobností byl židovský pedagog, skaut a sportovec Fredy Hirsch, který pro židovské děti na Hagiboru organizoval oázu „normálního“ života. Byl to právě on, komu se podařilo vyjednat pro židovskou mládež povolení scházet se alespoň zde, když byla vykázána ze všech ostatních volnočasových míst v Praze. Fredy se svým partnerem Janem Mautnerem, který se po uzavření vysokých škol také přestěhoval do Prahy, pro děti a mládež organizoval každý den program – tréninky, sportovní hry a utkání, ale i znovu, jako tomu bylo před válkou, rozjel také divadelní představení.
Pod Fredyho taktovkou zde probíhaly i výukové kroužky. „Na Hagiboru jsem (díky Fredymu, pozn. red.) od svých patnácti šestnácti let každý den převzala družstvo dětí,“ vyprávěla paní Hana Trávová, tehdy Zentnerová. Některé z nich znovu potkala po válce, kdy jejich přátelství navázaná na Hagiboru pokračovala. „V době před transporty tam židovské děti mohly žít jako děti…“ shrnula.
„Já jsem se nadšeně přihlásila a podpořila mě v tom i maminka. Tam byl zárodek mého dalšího života. Kurz byl velice dobrý. Dostali jsme víc praktických základů než teoretických znalostí o různých pohybových činnostech nebo o tanečních školách a sportovním dění,“ pokračovala paní Hana, která po válce působila jako profesorka tělesné výchovy na AMU.
Fredy Hirsch se dětem však mohl věnovat pouze do prosince 1941, kdy sám odjel do Terezína transportem, který měl připravit terezínské ghetto na příjezd jeho budoucích obyvatel. V Terezíně ve svých aktivitách pokračoval, účastnila se jich rovněž Hana Trávová, když sama v roce 1942 do Terezína přijela. I zde si Fredy dokázal s „esesáky“ vyjednat možnost zřídit hřiště. Charisma a mimořádné vyjednávací schopnosti ale Fredyho nezachránily před trestem, který následoval po porušení přísného zákazu komunikace s židovskými dětmi deportovanými do Terezína z Białystoku. Fredy musel 6. září 1943 odjet transportem do Osvětimi, kde i zemřel.
Mezitím v Hagiboru v posledních letech války hřiště muselo ustoupit lágru. V roce 1943 bylo zrušeno a místo něj vznikl pracovní a internační tábor pro partnery ze smíšených manželství, na práci sem docházely i židovské ženy z celé Prahy. Předvolání do tábora dostala v říjnu 1944 také Hedvika Huschová, židovka a žena etnického Němce, a byla nasazena na práci loupání slídy. V únoru 1945 ji pak deportovali do Terezína, ale bylo to už v době, kdy neodjížděly transporty do vyhlazovacích táborů, a válku tak přežila.
Hagibor jako tábor pro Němce
Ani po válce však Hagibor nepřestal fungovat jako internační tábor, nicméně již ne pro židovské obyvatelstvo, ale nyní pro několik stovek Němců, skutečných i domnělých kolaborantů ze smíšených česko-německých rodin a všech, kteří se na konci války v pražských ulicích jednoduše znelíbili zdivočelým Revolučním gardám. Tábor tvořilo asi deset baráků.
Byla zde internována i německá rodina Fritschových, původem z Brna, včetně třináctiletého Huga Fritsche. Dostali se původně sice do uprchlického vlaku vypraveného samotnými Němci, ten však zastavil před železničním mostem u Blatné, který zničili partyzáni. Dál už se nedostal. Po pobytu v táboře na Strahovském stadionu byli převezeni na Hagibor. Díky tomu, že Hugův otec uměl perfektně česky i německy, se mu rodinu podařilo dostat do prvního transportu z Hagiboru. Štěstí to ale Fritschovým nepřineslo, všichni členové Hugovy rodiny kromě něj bohužel zemřeli v dalším táboře v Prosečnici-Lešanech.
Jak je to s Hagiborem dnes?
Počátkem 50. let budova starobince připadla Fakultní nemocnici Vinohrady, která zde až do dubna 2006 měla dětské oddělení (kliniku dětí a dorostu). Po 97 letech od prvního otevření starobince se však v roce 2008 znovu otevřely brány Domova sociální péče pro židovské seniory (celým názvem Domov sociální péče pro přeživší holocaustu). Ten působí v historické budově a také v její modernější přístavbě poté, co ji židovská obec získala nazpět v restitucích. Slouží i jako hospic, denní stacionář a klub pro seniory. Žila zde i zmíněná paní Lisa Miková, která se tu dožila sta let.
Vzhledem k blízkosti dopravního uzlu – tramvajové linky i linky metra – se oblast u dnešní zastávky Želivského proměnila k nepoznání. Ve stejném roce, kdy se otevřel Domov sociální péče, zde na místě bývalého hřiště ŽSK vzniklo sídlo rozhlasové organizace Svobodná Evropa a již od 90. let zde stojí budova hotelu Don Giovanni. V roce 2020 se na tomto místě začal realizovat projekt developerem nazvaný jako „čtvrť Hagibor“, kde vznikají nové byty a kanceláře, kromě stejného jména však s původním sportovním klubem příliš společného nemá.
