Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Pro jedny se Československo stalo školou svobody a místem, kde začíná odmítání režimu. Pro druhé příležitostí vydělat si a začít život od nuly. Spojuje je jedno: pobyt v Československu v šedesátých až osmdesátých letech minulého století, který radikálně odlišným způsobem určil jejich další osudy. Artěmij Troickij, budoucí „otec ruského rocku“, uslyšel The Beatles v chatové osadě u Prahy a po 21. srpnu 1968 nenáviděl sovětský systém. Andrej Kurajev, budoucí diákon a disident, v dětství jedl špekáčky na Vítězném náměstí a pochopil, že propaganda lže. A Tamara Jelínková, bývalá kuchařka z tulské vesnice, přijela do československé posádky „vydělat si na žigulíka“, zažila drancování Milovic po odchodu sovětských vojsk a na troskách SSSR získala jmění. Tři hlasy a tři životní zkušenosti toho, co znamenalo být ruským člověkem v Československu. A jak se to odrazilo v jejich vztahu k vlasti.
Artěmij Troickij: Od 21. srpna 1968 jsem ten systém nenáviděl
Artěmij Troickij se narodil v roce 1955 v Moskvě v rodině intelektuálů. Otec byl historikem zaměřeným na Latinskou Ameriku a Kiva Majdanik, jeho matka, pak historičkou. V roce 1963 byl otec vyslán pracovat do časopisu Problémy míru a socialismu do Prahy. Byl to neobvyklý časopis – byl totiž ústřednou evropských levicových intelektuálů, kde sovětští zaměstnanci jednali s italskými, francouzskými a latinskoamerickými komunisty. Panoval v něm duch svobodomyslnosti, který se pak o dvacet let později projevil v gorbačovské perestrojce.
Osmiletý Troickij se dostal na sovětskou velvyslaneckou školu na Pankráci. Podivné místo: učitelé ze SSSR, sovětský program, ale mezinárodní třídy, děti Poláků, Maďarů, Jugoslávců, Francouzů. Česky Artěmij téměř neuměl, zato plynně mluvil anglicky. Skutečné Československo se mu otevřelo mimo docházku do školy: kluby Olympic a Lucerna, časopis Melodie, hezké oblečení. A hlavně – rocková hudba.
„Poprvé jsem rokenrol slyšel na chatové osadě Jevany u Prahy,“ vzpomíná Troickij. „Francouzští bratři Belfaroua přivezli desky The Beatles a The Beach Boys. Zamiloval jsem se do té hudby na první poslech!“ V roce 1967 s přáteli založil školní bigbítový časopis New Diamond, do něhož napsal článek o albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club. Přezdíval si Mc. Holden na počest hrdiny knihy „Kdo chytá v žitě“. A nosil žlutou kšiltovku, zatímco Holden červenou.
Za poslech západní hudby ho vyloučili z pionýra. Ředitel školy to nazval „ideologickou diverzí“. Troickij namítal: „The Beatles jsou proti válce ve Vietnamu!“ Ale nepomohlo.
V březnu 1968 byla Troického rodina předčasně vrácena do Moskvy – otec se kvůli sympatiím k reformám Alexandra Dubčeka ocitl mezi „nespolehlivými“. Hlavní rána však přišla 21. srpna.
V moskevské škole spolužákům otevřeně vyprávěl pravdu o Československu: „Žádná kontrarevoluce se tam nekonala – Češi prostě chtěli socialismus s lidskou tváří, svobodu, demokracii.“ Spolužáci ho udali. Troického znovu vyloučili z pionýra. A rodiče předvolali k řediteli školy. „Stáli rudí, dívali se do země a nic nenamítali – protože jejich syn opakoval jejich vlastní slova. A oni nemohli řediteli říct, že Brežněv lže.“
Později se Troickij stal hlavním kronikářem sovětského rockového undergroundu. V roce 1987 mu v Anglii vyšla kniha „Back in the USSR“ („Návrat do SSSR“) – světový bestseller. Doma organizoval bytové koncerty („kvartirniky“), kde hráli Grebenščikov, Coj, Bašlačov, „Bravó“. V devadesátých letech byl televizním a rozhlasovým moderátorem a šéfredaktorem ruského Playboye. A po nástupu Putina se stal politickým komentátorem: v roce 2000 napsal na jeho inauguraci sloupek „Ošklivá moca“ a v roce 2012 na Bolotném náměstí zazpíval hit „Putinův gang do žaláře“. V roce 2014 po anexi Krymu odjel s rodinou do Estonska. Dnes je profesorem na Tallinnské univerzitě, vede pořad na Rádiu Svoboda. V Rusku je veden jako „zahraniční agent“.
Československo se pro něj stalo bodem, odkud není návratu: tam pochopil, že sovětský systém je lež. A to si myslí dodnes.
Andrej Kurajev: Rodiče mě varovali – Rusy nemají rádi
Andrej Kurajev (nar. 1963) se do Prahy dostal o pět let později – v roce 1973. Jeho rodiče, oba filozofové, také pracovali v časopisu „Problémy míru a socialismu“. Normalizace už začala, ale „vzduch“ tady byl přesto jiný.
„Setkal jsem se s jinou realitou,“ říká Kurajev.
Kapesné hned utrácel za české špekáčky v obchodě u domu na tehdejším Náměstí Říjnové revoluce (dnes Vítězné náměstí). Nákup elektrické železnice si pamatoval jako událost dětství.
Vánoce roku 1973 pro něj byly kulturním šokem. V SSSR to byl svátek státní a světský – Ježíšek a stromeček. V Praze Kurajev najednou uviděl svátky narození Krista: církevní, rodinné, přicházející dříve než Nový rok. „Lidé si ho organizovali sami, neorganizoval ho stát.“
Rodiče mu upřímně vysvětlili invazi z roku 1968 a varovali ho: „Rusy nemají rádi.“ Sám přímou nenávist nepocítil, ale viděl ji na hokejových zápasech, když Češi pokřikovali něco nepřátelského. Otec kupoval zakázanou literaturu (Bibli, Souostroví Gulag, Doktora Živaga), nakupoval u pražských starožitníků ve Zlaté uličce a doma poslouchali zahraniční rozhlasové stanice. V kině jejich redakce (v bývalé rezidenci kardinála) Kurajev viděl filmy, které se v SSSR nepromítaly – například King Konga. A v mezinárodní třídě se učily děti z velvyslanectví Polska, Vietnamu, NDR.
„Právě v Praze vznikly základy mého kritického myšlení,“ uzavírá Kurajev. „Pochopil jsem, že existují „slova na veřejnost“ a „slova do vlastní kuchyně.“ Tato zkušenost mu později pomohla, když po absolutoriu filozofické fakulty MGU v roce 1982 přijal křest a pak odešel do semináře – navzdory odporu KGB.
Kurajev se stal jedinečnou postavou, jáhnem Ruské pravoslavné církve, populárním misionářem, autorem desítek knih (např. Je jedno, jak věřit?, a Tradice se nerovná obřadu). Jako jeden z prvních promluvil k mládeži jazykem rocku a sovětské poezie. Ale v letech 2000 začal mít konflikty s církevními představenými – kvůli kritice nacionalismu, kvůli vyšetřování případů obtěžování v semináři a hlavně kvůli odmítnutí přijetí státně-vlasteneckého kurzu. V roce 2014 odsoudil anexi Krymu. V roce 2022, po plnohodnotné invazi na Ukrajinu, byl zbaven duchovenské hodnosti (později jej konstantinopolský patriarcha rehabilitoval). V září 2022 se ocitl v Praze – přijel se rozloučit s místy svého dětství. A zůstal. Nyní píše knihu Mytologie ruských válek.
„Moje pražské dětství mě naučilo hlavnímu: oficiální pravda není vždycky pravdou. A pokud systém lže ve všem – možná lže i o Bohu a o vlastenectví?“ Kurajev zůstal věrný své zkušenosti. Československo mu bylo prvním „učitelem“.
Tamara Jelínková: Gorbačova jsem neznala a nechci znát
Třetí příběh je úplně jiný. Tamara Jelínková (nar. 1957) není dítětem intelektuálů. Pochází z vesnice Turděj v Tulské oblasti, matka je Ukrajinkou, která přežila hladomor. Otec pak ostřelovačem na Kurském oblouku, byl zbaven vyznamenání za to, že se nezakopal (rehabilitován v šedesátých letech). Rodina žila díky těžké práci: dvě krávy, 18 selat, 30 hus. Sousedé matku šikanovali jako „chochlušku“ a záviděli.
Tamara vystudovala Žitomirskou technickou školu sovětského obchodu, pracovala jako mistryně. V roce 1981 podlehla přemlouvání kolegyně:
Dala se najmout jako civilní zaměstnankyně sovětské armády. Cíl byl prostý: „Vydělat a vrátit se do Žytomyru v novém žigulíku.“
Realita ovšem byla krutá. Sovětské velení v posádce jí zabavilo pas, prohledalo kufr, na spaní jí dali jen vojenskou deku. Pět žen, civilních zaměstnankyň, přivezli do Milovic, pak je rozdělovali. Tamara se dostala do vojenské nemocnice v Kostelci nad Černými lesy jako kuchařka. Žila v zimě, pořád plakala. Politruk na ni tlačil: „Musíš sloužit Sovětskému svazu a nestěžovat si!“ Vzpomíná na popěvek, který v posádce zpívaly: „V Kostelci nad Černými lesy stojí ruskej špitál, tam žije sto třicet holek, velitel a zampolit.“
Postupně si zvykla. Potkala Čecha Jiřího Jelínka, mírného, vychovaného. On ji vozil autem, ona mu ukázala díru v plotě do vojenského prostoru. Vzali se v roce 1984, narodily se jim dvě děti. Tchán, vysoký komunistický funkcionář, jim vyjednal třípokojový byt. Tamara vozila ze SSSR balíky po 80 kg: koberce, kožichy. A baterie, vrtačky. Na hranici pohraničník dostal „hrst bonbonů“.
Sametová revoluce 1989 jejich manželství rozbila. „Láska se vytratila,“ říká. Přišel rozvod, tchán odvezl nábytek (jen dětskou postýlku nechal). A pak začal odchod sovětských vojsk. Tamaru propustili z jídelny, šéf jí řekl: „Ty jsi přece Ruska.“ Sousedé jí házeli do schránky anonymy: „Ruská svině“, „Zmiz odsud“. Domy, které armáda zanechala, místní lidé vyrabovali. „Ta euforie fantastická byla, jenže Češi si mysleli, že bez Rusů nastane růžový život. A sami nic nedělali, jen si stěžovali.“
Na rozdíl od Troického a Kurajeva u Tamary nezačal antisovětský protest. Neviděla v systému nepřítele – viděla v něm danost, kterou lze využít. „Gorbačova jsem neznala a nechci znát,“ odsekne. „Potřebovala jsem turbíny dostat do Ruska a klavíry zpátky. Cíl byl jasný.“ V devadesátých letech tedy vybudovala byznys: obchodovala s textilem na tržnici Letná, dodávala turbodmychadla do Jaroslavlského motorového závodu, otevřela pět second handů. Od roku 2004 vykupuje bývalé sovětské kasárny a důstojnické domy v Milovicích a okolí, rekonstruuje je, prodává byty. V roce 2005 otevřela v Milovicích restauraci a penzion „U Jelínků“.
Děti už jsou Čechy, ruskou kulturu si neuchovaly. Tamara je pokřtila v tradici pravoslaví „a hotovo“. Válku na Ukrajině vysvětluje „mediální manipulací“. Posílá peníze sestře do Jaroslavle na stavbu hotelu, sama ale zůstane v Česku.
Její sovětství není ideologické, ale všední. Neomlouvá invazi z roku 1968, ale klade otázku: „A co jste sami udělali s těmi domy, které po sobě armáda zanechala? Vyrabovali jste je.“ Pro ni byl Sovětský svaz řád, práce, možnost něco koupit a prodat. A nechce se této zkušenosti vzdát.
Tři odpovědi na jednu otázku
Pražské dětství Troického a Kurajeva vytvořilo dvě varianty kritického vztahu k sovětskému systému – prostřednictvím hudby a prostřednictvím náboženství. Oba se stali symboly odporu: jeden v rockovém undergroundu a politice, druhý uvnitř církve i mimo ni. Československo jim dalo svobodu myšlení, kterou si nesli celým svým životem.
Tamara Jelínková je jiná. Nereflektovala, ale přežívala. Nesnášela systém, ale obchodovala s ním. Nepsala knihy a nezpívala písně, ale vařila polévky, třídila v second handu a smlouvala s Vietnamci na „Šanghaji“. Nakonec právě ona – nikoliv intelektuálka – byla tou materiálně nejúspěšnější. A dnes stojí její restaurace v Milovicích v místech, kde kdysi byly sovětské kasárny.
Pro českého čtenáře jsou tyto tři příběhy třemi klíči k pochopení toho, jak se „ruská přítomnost“ v Československu propsala do osudů skutečných lidí. Někdo odjel a stal se disidentem. Někdo se po půlstoletí do vlasti vrátil jako „emigrant“. A někdo zůstal, naučil se jazyk, začal dělat byznys, platí daně a cítí se tu jako doma.
Artěmij Troickij žije v Tallinnu, učí, čeká na návrat do Moskvy, až padne Putinův režim. Andrej Kurajev je v Praze a píše knihu o mytologii ruských válek. Tamara Jelínková v Milovicích hostí návštěvníky a vykupuje další kasárny. Normalizace dávno skončila. Ale její stopy zůstávají v lidech, kteří si pamatují chuť špekáčků, vůni vojenské jídelny a zvuk desky The Beatles koupené ve Vídni. Každý z nich odpoví na otázku „Co nám dalo Československo“ po svém.
