Jak válka rozdělila ruskou hudební scénu: odpůrci, stoupenci a mlčící

V Rusku měli umělci volbu mnohem těžší. Tady se za nevhodné slovo neplatilo jen ztrátou ruského trhu, ale i pokutou, ocejchováním, zrušenými koncerty a často i exilem. Scéna se rozpadla zhruba na tři skupiny: na ty, kteří řekli invazi ne, na ty, kteří ji začali otevřeně podporovat, a na ty, kteří mlčeli.

Ti, co řekli ne

Začněme u člověka, se kterým jsme se v našem příběhu potkali už v roce 2014. Jurij Ševčuk byl morálním svědomím ruského rocku dávno před touhle válkou a zůstal jím i teď. Na koncertě v rodné Ufě v květnu 2022 řekl ze scény publiku větu, kterou by si zasloužil vytesat do kamene:

Jiní odešli. Někteří dobrovolně, další byli vyštváni. Zemfira (Земфира), jedna z největších ruských rockových zpěvaček, vydala v březnu 2022 protiválečný klip ke své starší písni „Не стреляйте“ (Nestřílejte) a proložila ho záběry z ruského útoku i z protestů v Moskvě. V únoru 2023 ji ruské úřady označily za „zahraničního agenta“. Nyní žije v Paříži. Na seznamu „zahraničních agentů“ se ocitla i řada dalších: raper Oxxxymiron (Оксимирон), vlastním jménem Miron Fjodorov, který hned po invazi zrušil šest vyprodaných koncertů se slovy, že nemůže bavit lidi, když na Ukrajinu padají ruské rakety, a uspořádal sérii charitativních koncertů „Russians Against War“ pro ukrajinské uprchlíky; rapeři Noize MC (Иван Алексеев) a Face (Иван Дрёмин); a zpěvačka Monetočka (Монеточка). Všichni emigrovali poté, co se ocitli na seznamu „zahraničních agentů“.

Pak je tu další příběh, který stojí za zmínku. Rocková kapela Bi-2 (Би-2) odmítla v dubnu 2022 vystoupit pod symbolem „Z“. Hned nato jí koncerty v Rusku zakázali a kapela odešla do exilu. V lednu 2024 ale její členy zadrželi na thajském ostrově Phuket a kvůli vystupování bez pracovního povolení jim reálně hrozila deportace zpět do Ruska. Jeden ruský poslanec jim veřejně vyhrožoval kriminálem. Až po mezinárodním tlaku skončili členové kapely v Izraeli. Exil, jak vidno, není vždycky bezpečný přístav.

A do třetice příběh, který ilustruje názorové rozštěpení uvnitř jedné kapely. Petrohradská skupina Tequilajazzz (Текила-джаз) platila celé roky za politicky neutrální a její texty neměly politický nádech. Šlo spíš o obrazy. Válka ale ukázala, že vyhraněné lidské postoje mezi jejími členy existovaly celou dobu, jen dobře skryté. Lídr a baskytarista skupiny Jevgenij Fjodorov byl přinucen emigrovat. Následoval ho kytarista. Bubeník Alexandr Voronov, který v kapele hrál od jejího vzniku skoro třicet let, zůstal v Rusku a podpořil oficiální linii o „našich klucích“ na frontě. „Nedokážu vystupovat v zemích, které projevují agresi vůči mé vlasti,“ napsal.

Kapela se kvůli válce fakticky rozpadla a obnovila se v nové sestavě až v exilu. A z jejího loga, kde byla odjakživa tři svislá „Z“, tato písmena zmizela. Symbol, který kdysi vznikl jako nevinná vizuální hříčka, dostal po únoru 2022 úplně jiný smysl.

Někteří muzikanti skončili ještě hůř. Avantgardní petrohradská kapela Shortparis (Шортпарис), jedna z nejoriginálnějších kapel, které kdy z postsovětského prostoru vzešly, se postavila proti válce. Dva týdny po invazi vydala protiválečný klip a přišla o možnost hrát doma. Její frontman a tvůrčí tahoun Nikolaj Komjagin zemřel 20. února 2026 ve věku devětatřiceti let. Příčina jeho smrti nebyla oficiálně zveřejněna.

Ti, co řekli ano

Na opačné straně vyrostl celý nový žánr. Říká se mu „Z-estráda“ a jeho tváří se stal zpěvák SHAMAN (vlastním jménem Jaroslav Dronov). Do roku 2022 ho skoro nikdo neznal. Pak vydal, symbolicky den před invazí, skladbu „Встанем“ (Povstaneme) a po ní píseň „Я русский“ (Jsem Rus), která se stala hymnou ruského nacionalismu s desítkami milionů zhlédnutí. Vystupoval na státních akcích včetně koncertu k anexi čtyř ukrajinských oblastí na Rudém náměstí. Evropská unie ho v roce 2024 sankcionovala kvůli koncertům na okupovaných územích. Putin mu udělil titul Zasloužilý umělec.

Vedle nového idolu tu byli staří mazáci: Oleg Gazmanov, Grigorij Leps a kapela Ljube (Любэ) s Nikolajem Rastorgujevem. Všichni byli dlouholetými pilíři vlasteneckého popu a pravidelnými hosty provládních akcí. A pak naše stará známá Julija Čičerina, která už od roku 2014 jezdila na Donbas. Pro ni válka v roce 2022 nebyla ničím novým.

Jedna z nejodpornějších písní Z-estrády se zrodila v Mariupolu. Raper a válečný korespondent Akim Apačev, rodák z tohoto města, nahrál v roce 2022 v duetu se zpěvačkou Darjou Frej píseň „Plyve kača“ (Пливе кача). Klip natáčeli přímo v troskách rozstříleného závodu Azovstal. Původně šlo o zakarpatskou pohřební lidovou píseň, která se po Majdanu v roce 2014 stala pro mnohé Ukrajince jakýmsi rekviem za zabité demonstranty. Apačev ji vzal a obrátil její vyznění ve prospěch ruského dobytí Mariupolu. Sám to okomentoval slovy, ze kterých mrazí: „Ukrajinština je naší trofejí. Zabíráme si ten jazyk pro sebe.“ (Украинский — наш трофей. Мы забираем этот язык себе.)

Tahle věta vystihuje celou logiku ruského válečného popu lépe než cokoli jiného. Nejde jen o porážku nepřítele. Jde o přivlastnění si jeho kultury.

Ti, co mlčeli

A pak je tu šedá zóna. Nejpočetnější a nejhůř uchopitelná skupina. Umělci, kteří se ke konfliktu nevyjádřili, neemigrovali, jen tiše pokračovali ve své kariéře. V Rusku ovšem platí, že i mlčení je odpověď.

Patří mezi ně třeba Anna Asti (Анна Асти), rodačka z ukrajinských Čerkas a jedna z největších ruských popových hvězd let 2022 a 2023. První dny války strávila na Ukrajině, pak se vrátila do Ruska, k válce se veřejně nevyjádřila a v roce 2023 přijala ruské občanství. Doma na Ukrajině ji za to mají za zrádkyni, v Rusku ji milují a její písně se kupodivu poslouchají na obou stranách. Její příběh ukazuje, jak úzká je hranice mezi pragmatismem a kolaborací – a jak málo prostoru pro neutralitu v téhle válce zbylo.

O čem se zpívá

Když vedle sebe položíte texty písní, které po roce 2022 vznikly na obou stranách, uvidíte dva úplně jiné obrazy války.

Ukrajinské písně mluví o obraně a přežití. O domově, který hoří. O dronu, který sestřelil ruský tank. Jsou konkrétní, často sarkastické, vznikají rychle a mnohdy zdola. Nějaký voják si v kasárnách natočí píseň na telefon a do týdne ji zpívá celá země. „Bayraktar“, přetextovaný „Soldat“, „Don't Fuck With Ukraine“. Humor a vztek v jednom. A skoro vždycky v ukrajinštině, i u lidí, kteří celý život zpívali rusky.

Ruský válečný pop zpívá o něčem jiném. O velikosti, o identitě, o tom, kdo je „skutečný Rus“. „Ja russkij“ není píseň o konkrétní bitvě, ale o pocitu příslušnosti k něčemu velkému a věčnému. Písně často vznikají na objednávku shora. Jsou podporovány státní mašinerií, hrají se na Rudém náměstí a v Lužnikách.

V obou těchto přístupech je hluboká asymetrie. Jedna strana zpívá, protože brání svůj domov. Druhá zpívá, protože dobývá cizí domov. Jedněm hudba pomáhá přežít. Druhým slouží jako obklad imperiálního sebevědomí. A obojí se odehrává v jazycích, které si byly ještě před deseti lety tak blízké, že se míchaly v jedné písničce.

Dva světy místo jednoho

Je rok 2026 a místo jednoho propojeného hudebního prostoru zbyly dva oddělené ekosystémy, které se skoro nedotýkají.

Na ukrajinské straně dál pokračuje válka a s ní se rodí i hudba, která ji doprovází. Spousta umělců je stále v uniformě nebo ji nedávno odložila. Ruština z ukrajinské scény skoro zmizela, protože jazyk se stal otázkou národní identity. Na ruské straně se trh uzavřel do sebe. Pokračuje bez globálních labelů, bez ukrajinských hvězd a bez koncertů západních umělců. Část nově vzniklého prázdného prostoru zaplnil domácí hudební průmysl, část scény ale odešla do exilu a hraje pro emigranty po celém světě. Mezi oběma břehy se prakticky nekomunikuje.

Nejhůř jsou na tom momentálně ti, kteří nepatří nikam. Hudebníci z ruského exilu, kteří válku odsoudili, ale na Ukrajině je stejně berou jako Rusy. Ukrajinci, kteří kdysi udělali velkou kariéru s ruskojazyčným repertoárem a teď musí začínat od nuly. A lidé jako Anna Asti, kteří se snažili sedět na dvou židlích a nakonec spadli mezi ně.

A teď naposled k té písni z Charkova

Písničku „Soldat“ napsali dva kluci na začátku nultých let jako nadčasový povzdech nad tím, jak je válka nesmyslná. Zpíval si ji Kyjev i Moskva, Lvov i Petrohrad. Zpívali ji lidé, kteří v ní cítili pravdu o jakékoli válce kdekoli na světě. V roce 2022 dostala stejná píseň úplně konkrétní cíl, konkrétní frontu a konkrétního nepřítele. Z obecného protestu se stal výkřik země, která válku cítí na vlastní kůži.

V písničce se změnilo jen pár slov. Melodie zůstala stejná. Hudba se nezměnila. Změnil se svět kolem ní. A tuhle jednu píseň, kterou kdysi zpívali všichni společně, teď zpívá jen jedna strana. A míří s ní té druhé přímo doprostřed čela.