František Vrba

Mašín, Balabán, Morávek. K odbojové skupině Obrana národa ale patřili i méně známí lidé a také ti zaplatili mučením či smrtí. Byl to i Otto Janík, otec folklorní tanečnice Věry Heidlerové. Ona v poválečné republice pak prožívala chvíle klidné. A taky méně klidné…

Jesenicko, tedy pohraničí. Je to krajina, která si pamatuje mnoho – předválečné vyhánění Čechů i poválečné lynče a odsuny Němců. Stovky příběhů lidí různých povah a národností, jen prolévaná krev byla vždy stejná, červená.

V srpnu 1968 do Československa vtrhly tisíce sovětských vojáků. V následujících dnech a týdnech začala okupace, která nakonec trvala přes dvě dekády. V červnu 1991 republiku opustily, ale několik Sovětů dezertovalo. Jen jeden z nich v Československu zůstal.

František Varaďa v dětství zažil důsledky hospodářské krize, pak napjatou předválečnou atmosféru. Jeho kniha Jak jsem potkal v Brodě válku je vzpomínkou na prožitky začátku konfliktu. Poválečný komunista po sérii vyhazovů a po invazi vojsk ze strany vystoupil.

Kameníčkův grunt v Příkazích u Olomouce je teď významným kulturním dědictvím. Ne vždy tomu tak bylo – Helena Smolíková vzpomíná, jak statek s bohatou historií vypadal počátkem 50. let: „Moderní byt v Praze jsme museli vyměnit za bláto a necky.“

Sedláci to neměli snadné ani v jedné ze dvou totalit 20. století. „Tatínek byl jako sedlák vězněn dvakrát,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Jiří Kašlík. Seděl za komunismu i za nacismu...

To řekl předseda místního JZD tatínkovi Josefa Směšného. Josef se narodil v roce 1950 a od dětství znal jen dřinu. V rozhovoru pro Paměť národa dodává: „Do družstva jsme vstoupili v roce 1976, když už opravdu nebylo možné hospodařit soukromě...“

Jaro 1945. Na vlakovém nádraží v Olomouci právě probíhá namátková kontrola občanů Protektorátu. Šestnáctiletý Josef Pánek právě prožívá nejhorší chvíle svého života. Je na útěku z nuceného nasazení, a pokud ho odhalí, hrozí mu trest smrti.

Po mnichovu se snažil dostat na Západ a do československé armády zformované v zahraničí se nakonec dostal. Po válce vstoupil do řádu. Za obojí dostal „zasloužený“ trest – léta vězení. I jeho osud připomíná 11. listopad, Den válečných veteránů.

Nacisté zavraždili její devítiletou kamarádku. Strýc byl během války popraven za partyzánskou činnost. Ani poválečná desetiletí jí mnoho klidu nepřinesla. „Po válce začal jazz, a najednou konec a kupředu, levá,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Borisa Kučerová.

Bylo mu šestnáct, když v roce 1977 viděl v televizi propagandistický snímek Atentát na kulturu. Komunistická agitka o zhýralosti „mániček“ na něho zapůsobila přesně opačně, než jaký byl záměr. „Uvědomil jsem si, že underground bude moje cesta,“ říká Jiří Suchan.

Gymnázium Šternberk bylo za socialismu známé tím, že zde učili a studovali lidé se špatnými kádrovými profily. Možná i díky tomu odtud vyšli pozdější umělci, z nichž někteří přesáhli lokálního významu. Petr Palarčík (*1963) sem nastoupil koncem 70. let.

Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.

Když se mluvilo o zlých kapitalistech, nezapomněl se pan učitel podívat na něj. Po fabrice ho vzali do semináře, pak spoluorganizoval křesťanské diskotéky. Šířil samizdaty, ale Chartu 77 nepodepsal, StB ho marně lákala ke spolupráci. Teď je pražským arcibiskupem.

Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Milada Vaňková měla v roce 1953 ve svých devíti letech našetřeno asi 2000 Kč. Před sedmdesáti lety se z jejích úspor ale najednou staly necelé čtyři stovky. Postěžovala si svému deníčku a pod zápis nakreslila prase. Tatínkovi se to pak nelíbilo…

Po noci probdělé s vínem a kytarou v mnichovském bytě se Karel Kryl dvojice studentů zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Marek Irgl pak zakázanou literaturu dobrodružně pašoval ze Západu ještě několikrát.

Výtvarníci to neměli za komunistického režimu snadné. Buď se přizpůsobili a tvořili díla poplatná době, nebo se ukryli do podzemí. Pavlu Alexandru Taťounovi Státní bezpečnost násilně ukončila výstavu a zabavila obraz, který údajně pobuřoval.

Vykácím džungli a postavím město na holé pláni. Mnoho lidí od toho Jana Antonína Baťu zrazovalo. „Tvrdili mu, že je to nemožné. On se jen podíval a řekl: ,Tak nemožné, myslíte?‘ A udělal to,“ říká o svém dědečkovi Dolores Ljiljana Bata Arambasic.