František Vrba

Na první dojem byl uhlazeným číšníkem v bílé košili, ale pod ní bilo undergroundové srdce. Láska k alternativní hudbě Ivana Jandeka přivedla k ochraně lidských práv do komunity mániček, ale i do výslechových místností Státní bezpečnosti. 

„My jsme si s manželem prostě zbyli,“ říká drobná dvaadevadesátiletá žena. V padesátých letech si odseděla šest let v komunistických kriminálech. Poté potkala muže s podobným osudem. Vyšetřovatelé na něm veřejnosti předváděli nový mučící vynález – elektrické boty.

Když v roce 1937 Edvard Beneš navštívil Hanušovice na Šumpersku, byl u toho i tehdy třináctiletý Ignác Žerníček. Mladý Ignác tehdy ještě nemohl vědět, že se zde stane svědkem událostí, které můžeme nazvat hororovými.

Docentka Stanislava Šprincová i její manžel Zdeněk zasvětili život olomoucké univerzitě. Válka, věznění i tlak komunistického režimu je neodradily od akademické práce. Jejich příběh vypráví o oběti, vytrvalosti a věrnosti místu, které se stalo jejich domovem.

Před osmdesáti lety lidé slavili konec války. Ale neděly se jen oslavy. V červnu 1945 došlo na Švédských šancích u Přerova ke zbytečnému masakru, jehož oběťmi byly ženy, děti a starci. Provinili se jedinou věcí – mluvili německy. 

Městem jde zástup lidí. Každý si směl vzít jenom zlomek svých věcí. Mezi nimi je i sotva osmileté děvčátko, které tlačí kočárek pro panenky. Nikdo neví, co je ve sběrném táboře pro sudetské Němce čeká.

Odešli hrdinové. Dva dny po sobě zemřeli odbojáři Věroslava Bojková a Alois Frank. Oba dva kvůli své činnosti měli zemřít a nedožít se konce války. Zemřeli letos v březnu v požehnaném věku.

Válka skončila a v ulicích se slaví. Mladá žena jde po chodníku, kdyby na rukávu neměla bílou pásku s písmenem „N“, možná by ji ten mladík oslovil. Místo toho se ušklíbne a srazí ji pažbou k zemi. Ona sice má polské kořeny, jenže vyrůstala v německém prostředí...

Hildegardina maminka za války zachránila život Židovce Gesslerové. Když v květnu 1945 dorazila sovětská armáda, sledovala Hildegarda Sedlářová krutosti páchané na německých obyvatelích Šternberka. Její rodina ale díky bratrově práci zůstala, nebyli odsunuti.

Během svého života Bohumil Venclík prožil obě totality. Nacisté popravili otce, uvěznili matku, sám prožil pět měsíců nacistického kriminálu. V roce 1951 mu komunisté sebrali živnost. Bohumil Venclík 13. ledna oslavil v dobré náladě sto jedna let na tomto světě. 

Co mají společného dvě ženy, mezi nimiž je věkový rozdíl pětadvacet let, jedna pochází ze slavné disidentské rodiny, a druhá z chudých poměrů na vsi? Obě dvě ještě v nedospělém věku surově vyslýchala Státní bezpečnost.

V olomoucké věznici se bála vražedkyň – čekaly na smrt. Jedna před popravou chodila celou noc ode zdi ke zdi a zpět. Nikdo nespal, všichni se báli, že jim něco udělá, když už nemá co ztratit. V komunistickém kriminálu si Růžena Kamarádová pak odseděla tři roky.

Velká Bystřice nedaleko Olomouce je malé město s velkou historií. Během druhé světové války se zde  za vydatné pomoci místních zformoval partyzánský odboj. Příběhy Metoděje Osladila, Josefa Jedličky a Františka Cenkla jsou dodnes živou stopou odvahy a vlastenectví.

Pohraniční stráž mnohdy podcenila lidskou vynalézavost a ta narozdíl od tehdejšího Československa hranice nikdy neměla. Mořeplavec Oldřich Karásek využil k cestě za svobodou dovednost, kterou skvěle ovládal – postavil si loď a na ní pak doplul do Austrálie.

Zatkli jej v osm. Mezi zabavenými dokumenty byly i kontakty spolupracovníků včetně jména jeho syna. Využil nepozornosti, vyskočil a papír se jmény si rychle strčil do úst. Následovala smršť obušků, ale on v tu chvíli už věděl, že StB se žádná další jména nedozví. 

František Ingr žil během totality život člověka ukotveného svou vírou. Až do revoluce distribuoval náboženský samizdat a v roce 1985 nafotil velehradskou pouť. Fotografie z jedné z největších protikomunistických demonstrací najdete pod článkem.

První svaté přijímání Pátera Lízny zahájilo jeho cestu až do farnosti ve Vyšehorkách v Olomouckém kraji, trvala několik dekád. Zde se kněz nesmazatelně vryl do paměti i srdcí místních lidí. Stejně tak dlouho se vlekly i jeho potíže s komunistickým režimem.

Julka Vargu těžká nemoc znetvořila a upoutala na vozík, StB z něj přesto měla strach. Čím více trpělo jeho tělo, tím ostřejší měl mysl a hlubší víru. Jeho byt se za normalizace stal centrem setkávání věřících, kteří často vystupovali proti komunistickému režimu. 

Ve třinácti musel na nucené práce. Pak mu oblékli uniformu wehrmachtu. Potom jej zajali Sověti a dalších pět let prožil v gulagu. Když se vrátil, byl označen za politicky nespolehlivého, a poslali do dolů. „Nesmírně si vážím svobody,“ řekl v rozhovoru.