Zlín patřil ve třicátých letech k městům, jejichž prosperita raketově rostla. Bylo to hlavně zásluhou Baťovy továrny, která mnoha lidem přinesla kvalitní a dobře placené zaměstnání, jejich dětem pak dobré školy a mladým lidem barvitě strávený volný i studijní čas.
Paměť národa spustila vánoční sbírku. Můžete-li, podpořte ji zde.
Zveme vás také do Klubu přátel Paměti národa.
Členství můžete koupit i jako vánoční dárek zde.
U stolu nás bylo třináct
Oldřich Čunek (*1927) se narodil do rozvětvené tradiční katolické rodiny: „K prostřenému stolu a společné modlitbě se nás vždy scházelo třináct. Jedli s námi i tatínkovi učňové a tovaryši, kteří se u něj učili a pracovali za byt a stravu.“ Jeho otec Josef patřil v tehdejším Zlíně ke špičkovým a váženým řemeslníkům – byl lakýrníkem a jeho práce si Tomáš Baťa cenil natolik, že mu věnoval domek na Letné, jehož součástí právě byla i jeho prostorná dílna.
Kromě kulturní, náboženské a politické orientace otec Oldřichovi předal také znalost řemesla.
Nejprve zabil své děti, potom sebe
Když v roce 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk, celá rodina to nesla těžce: „Byl jsem teprve desetiletý kluk a tyhle věci mne do té doby nijak zvlášť nezasahovaly. Ale na toto si pamatuju velice dobře, to jsme prožívali se slzami v očích.“ Už tehdy sám cítil, že se smrtí prezidenta Osvoboditele odchází stará éra a že ta nová, ve stínu vzrůstající moci nacistického Německa, nebude nic dobrého. Začalo to patnáctého března 1939, kdy do okleštěného Československa vpadla vojska wehrmachtu.
Ten deštivý čas, kdy ulicemi měst projížděla německá obrněná vozidla v doprovodu motocyklů a sveřepých šedých uniforem si většina pamětníků vybavuje jako den, kdy začala válka. Lidé stáli v ulicích se sklopenými hlavami, někdo nadával, jiný hrozil pěstí. Dvanáctiletý Oldřich tehdy cítil obrovskou nenávist. Spolu s kamarády chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Dokreslením té doby je příběh židovské rodiny Ornsteinovy: otec Dezider Ornstein nejprve usmrtil své dvě děti a sám se pak vrhl z výškové budovy zlínského společenského domu. Tušil, jaký osud čeká židovské obyvatele. Jeho žena, která ve chvíli tragédie nebyla doma, zahynula později v jednom z nacistických koncentračních táborů.
Nebyli jsme přecitlivělí
Nový režim pod vedením Adolfa Hitlera zasáhl i do školní výuky. Oldřich Čunek vzpomíná, že žáci se povinně učili němčinu a také museli inkoustem začerňovat ty pasáže v knihách, které se nějak týkaly československých dějin a vlastenectví. Přesto jeho život plynul relativně klidně. Až do chvíle, kdy si pro jeho otce přišlo gestapo.
Josef Čunek se jako člen Sokola totiž zapojil do protinacistického odboje – zajišťoval mouku a další potraviny, které pak rozvážel rodinám zatčených a jinak perzekuovaných lidí. Otce nejprve věznili v Uherském Hradišti, kam za ním Oldřich chodil: „Stával jsem na chodníku pod věznicí a otec byl v okně. Volali jsme na sebe. Doma jsme to vnímali jako prostou skutečnost, i když samozřejmě s obavou. Nebyli jsme přecitlivělí, naopak byli jsme tvrdě připravováni na situace, které jsou nepříznivé a velmi nemilé.“ Josef Čunek byl v kriminále půl roku a potom se naštěstí v pořádku vrátil ke své rodině.
Druhou výraznou událostí, kdy Zlín naplno pocítil válku, bylo bombardování v listopadu roku 1944, kdy spojenci na město svrhli celkem dvě stě šedesát zápalných, trhavých a časovaných bomb o celkové váze přes šedesát tun. „Jedna bomba dopadla před náš dům a zůstal po ní obrovský kráter. Z vedlejšího domu v Antonínově ulici vyletěl překlad z okna, prorazil stěnu našeho obývacího pokoje a v pokoji přistál,“ vzpomíná Oldřich Čunek na dramatické okamžiky, které sice trvaly jen několik málo minut, ale za sebou zanechaly zdevastované město, zasažena byla především Baťova fabrika a část obytné čtvrti Letná. O střechu nad hlavou tehdy přišly desítky lidí a zemřelo okolo dvaceti lidí, počet obětí se různí podle dostupných pramenů. Nicméně už tehdy bylo cítit, že nacistické Německo mele z posledních sil. Půl roku nato bylo město osvobozeno.
Zlomem v dějinách města potažmo v životě Oldřicha Čunka je znárodnění Baťovy továrny a její přejmenování na Svit. Když se během února 1948 moci nad Československem chopili komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, začalo rozsáhlé tažení proti živnostníkům. Nevyhnulo se ani Čunkovým.
Josef Čunek se novým pořádkům nicméně odmítal podřídit a svou živnost ještě nějakou dobu po znárodnění dál provozoval. Pamětník zmiňuje dobový článek v komunistickém periodiku Naše pravda s titulkem: „Starý baťovec Čunek opět fušuje. Nedá si říct!“
Jako na syna „starého baťovce“ na Oldřicha padl i stín špatného kádrového profilu. Nechybělo mnoho a místo vojenské služby by skončil u Pomocných technických praporů, kam mladí muži v padesátých letech nastupovali za trest, aniž by věděli, za kolik let se dostanou zpátky ke svým rodinám. Oldřich Čunek vojnu prožil jako ženista a o těch se opět vykládalo, že jsou mezistupněm mezi běžnou vojenskou službou a „pétépáctvím“. Po návratu do civilu se vrátil ke svému zaměstnání u Pozemních staveb. A přestože nad ním po celou dobu viselo neblahé znamení otcovské živnosti a zároveň také neskrývané katolické víry, díky dřině a poctivosti se dokázal vypracovat tak, že jej v průběhu normalizace začali posílat na dlouhé a daleké zahraniční cesty.
Komu dáte svoje srdce…
Oldřich Čunek svou první pracovní cestu absolvoval v sedmdesátých letech.
V KLDR spatřil obraz, který mu už navždy uvízl v paměti – kostel omotaný řetězy. Jako praktikujícího a věřícího člověka se jej to hluboce dotklo.
Po návštěvě KLDR, kde prožil téměř devět měsíců, se doma dlouho neohřál. Další cesta vedla do Maovy Číny, kde Oldřich a jeho kolegové pracovali na českém velvyslanectví. Zde se oproti Severní Koreji cítil trochu svobodněji, i když i tady byl cítit obrovský strach obyčejných Číňanů. Fascinoval ho kult osobnosti čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga. „Byli jsme zrovna na tom jejich náměstí [Nebeského klidu] v Pekingu a Mao stál na tribuně kousek od nás. Byly tam davy lidí. Hlavně ženy byly naprosto unešené, některé až omdlévaly, když ho spatřily na vlastní oči.“
Poslední velká cesta vedla do egyptské Káhiry, to se už psala osmdesátá léta. Oldřich Čunek v době rozhovoru žil ve svém staromládeneckém vdoveckém bytě ve Zlíně. Když ho redaktoři Paměti národa navštívili, na stěnách obdivovali desítky trofejí z dalekých cest a mezi nimi i starou bustu prezidenta Masaryka a sokolské památky. Na jejich otázku, co je v životě pro člověka důležité, Oldřich Čunek odpověděl:
Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na e-mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
