Řekli mu, že buď s nimi také začne spolupracovat, nebo poletí ze školy. Martin Semrád spolupráci odmítl a přišel o svůj sen stát se speciálním pedagogem. „Poznamenalo mě to na celý život,“ říká. „Přestal jsem věřit lidem.
Dnes Martin Semrád pracuje jako prodavač v Bauhausu. Až do chvíle, kdy ho kontaktovala Paměť národa spolu s Reportéry ČT, neměl tušení, kdo jeho vyhazov ze školy způsobil. Podezíral jiného ze svých spolužáků. „Myslím, že by neměl být ministrem demokratické země,“ říká o Oto Klempířovi. „Ten člověk pořád lže, celý život, lže sám sobě i lidem.“
Marihuana byla jen záminka
„Bylo to, jako když vám do pokoje vlítne gestapo,“ vzpomíná Martin Semrád (1962) na první setkání s estébáky 14. února 1985. Čtveřice příslušníků StB někdy kolem jedné hodiny v noci vtrhla na pokoj na vysokoškolské koleji v Brandýse nad Labem, kde tehdy bydlel s dalšími třemi studenty. Martin Semrád byl tehdy v prvním ročníku pedagogické fakulty, studoval speciální pedagogiku.
„Lomcují s vámi, vytáhnou vás v trenýrkách z postele, začnou vám přehrabovat skříň,“ pokračuje ve vyprávění. „Vůbec jsem nechápal, co se děje.“ Po chvíli mu došlo, že cílem šťáry je najít u něj marihuanu.
Když ho pak estébáci v noci odvezli k výslechu do kanceláře v Bartolomějské ulici, ukázalo se, že „tráva“ pro ně není až tak podstatná. „První, na co se ptali, byla sice marihuana,“ vrací se Martin Semrád k zážitku na koleji. „Ale u výslechu v Bartolomějské jsem zjistil, že je víc zajímá, s kým se stýkám, co čtu, kam chodím, na jaké koncerty, povolené či nepovolené. Marihuana byla jen záminka, využijí ji a pak vás zkouší masírovat, aby se dostali k něčemu dalšímu.“
Když StB zhruba měsíc před šťárou na koleji zakládala Martinu Semerádovi svazek prověřované osoby s krycím jménem Pedagog, zařadila ho do skupiny „volná mládež“. Estébáci tehdy v celostátních operacích Kapela cílili na rockové kapely, v operaci Odpad pro změnu na punkové či novovlnné skupiny, cílem bylo kontrolovat je, postupně rozložit a utlumit jejich činnost. Právě na nežádoucí kapely z tohoto soudku – Nahoru po schodišti dolů band či Babalet – Martin Semrád se svými kamarády často chodil.
Vždycky řeknete něco, co uškodí
Na konci zmíněného výslechu Martinu Semrádovi estébáci nabídli „možnost spolupráce“. „Jmenovaný s nabídkou souhlasil,“ čteme v jeho svazku Pedagog. Bylo domluveno, že se s estébáky sejde za týden ve vestibulu metra Můstek. S operativním pracovníkem Zdeňkem Málkem pak odešel do restaurace Savarin a tady si domluvili další setkání na začátek března.
Schůzka začátkem března, tentokrát ve vinárně Růže, opravdu proběhla. Ale jinak, než si StB představovala. „Jmenovaný uvedl, že si rozmyslel své rozhodnutí o spolupráci,“ stojí ve svazku Pedagog. „Zdůvodnil to tím, že se s tím nemůže psychicky vyrovnat a že by se lidem nemohl podívat do očí. Uvedl, že si je vědom postihu za svou trestnou činnost.“
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Martin Semrád popisuje, co mu od výslechu do té chvíle, než spolupráci odmítl, běželo hlavou. „Člověk byl vystrašený a nevěděl jsem, co po mě chtějí,“ říká. „Celou věc s nimi jsem oddaloval, myslel jsem, že je člověk nějak setřese, že na něj zapomenou, což je asi naivní.“ Věděl, že odmítl stát se agentem a že to mu jen tak neprojde. „Řekli mi, že když budu spolupracovat, tak dostuduji, když nebudu, tak nedostuduji,“ říká.
Martin Semrád přitom o studium speciální pedagogiky na rozdíl od řady jeho tehdejších spolužáků opravdu stál. „Zajímala mě pomoc lidem s nějakými hendikepy. Váhal jsem mezi neslyšícími a nevidomými.“ Neslyšícím dětem později pomáhala jeho manželka Dana (brali se v roce 1987), která fakultu dostudovala a stala se vychovatelkou ve škole pro sluchově postižené v pražské Ječné ulici. „Děti jsme si brali na víkend domů, když si pro ně rodiče nepřijeli,“ vzpomíná Martin Semrád. Na školu se dostal až na druhý pokus, a než do Prahy nastoupil, odkroutil si dvouletou vojnu.
Někteří lidé, kteří na spolupráci s StB pod tlakem přistoupili, ujišťovali sami sebe, že nic důležitého neřeknou, nikomu neublíží. Martin Semrád ale o tom, že by s StB začal hrát tuhle hru, neuvažoval. „Kdo tohle říká, tak si to opravdu jenom namlouvá,“ míní. „Vždycky řekne něco, co někomu uškodí, byť třeba nechtěně. Oni to z vás nějak dostanou.“
Spolužáci sepsali petici
Svazek Pedagog končí ve chvíli, kdy děkan pedagogické fakulty estébákům v listopadu 1985 oznamuje, že s Martinem Semrádem proběhne kárné řízení „s cílem vyloučit ho ze studia“. Následně vznikla už zmíněná studentská petice, která požadovala, aby byl do školy znovu přijat.
Petici sepsal Jan Souček, spolužák a kamarád Martina Semráda. Dnes pracuje jako školní psycholog v Jaroměři, byl také pražským zastupitelem či mluvčím Občanské demokratické aliance (ODA). „Psal jsem ji doma na psacím stroji, vedle mě stála matka a dvě moje sestry, varovaly mě, abych to nedělal. Prý se nemám stavět za někoho, kdo u sebe přechovával drogy,“ vypráví Jan Souček. Podobná debata jako doma proběhla i ve škole, nakonec ale převážil názor, že marihuana byla jen záminkou a Martin Semrád byl ve skutečnosti vyloučen za to, že odmítl spolupracovat s StB.
Prostředí, ve kterém se pohyboval, bylo pro estébáky zajímavé. „Martin Semrád spolupracoval s lidmi z koleje Větrník, kde byl hudební a divadelní klub,“ říká Jan Souček. On byl pro změnu spojen s pražskou Hanspaulkou a tamním hostincem Na pískách, kterému se přezdívalo Houtyš a byl kulturním centrem hudební a literární společnosti.
Petici podepsalo asi deset nebo patnáct lidí a reakce na ni byla nulová. „Nikdo z vedení fakulty se nám neozval a my jsme za tím nijak důsledně nešli, vyšumělo to,“ vzpomíná Jan Souček. Neozvala se jim ani StB, jak se někteří spolužáci obávali.
Semínka v krmivu pro papoušky
Martin Semrád si až do setkání s redaktory Paměti národa a týmem Reportéři ČT myslel, že jeho problémy způsobil spolužák Jakub Košík. „Celou dobu jsem se domníval, že to je jeho dílo,“ říká. Nikdy ho ale nenapadlo, aby se ho na to přímo zeptal.
Fakt, že ve skutečnosti k němu estébáky přivedl Oto Klempíř, byl pro něj naprostou novinkou. V první chvíli si ani nedokázal vybavit, že by současného ministra kultury v osmdesátých letech potkal. Vzpomněl si, až když viděl jeho fotku z té doby. „Znal jsem ho přes Jakuba Košíka, byl to jeho kamarád. Až doteď mě vůbec nenapadlo, že ministr kultury a ten Kubův kamarád je stejný člověk,“ říká. „Párkrát jsem ho potkal s Kubou na nějakém koncertu, možná jsme spolu vypili nějaké pivo. Byla to pro mě naprosto bezvýznamná osoba.“
Oto Klempíř donášel hlavně na svého kamaráda Jakuba Košíka, u kterého nějaký čas i bydlel. V Košíkově svazku prověřované osoby s krycím jménem Koš najdeme celkem dvanáct Klempířových udání. V nich se mluví, zpočátku jenom anonymně, i o Martinu Semrádovi. Jakmile se Oto Klempíř dozvěděl jeho jméno, hned ho estébákům řekl.
První zmínku najdeme v záznamu ze schůzky Oto Klempíře („Oldy“) s estébáky na konci listopadu 1984. „Pramen na schůzce hovořil k osobě Jakuba Košíka, který opětovně zorganizoval marihuanový víkend na chatě Ivany Skálové,“ čteme. „Košík se nechal slyšet, že trávu má od kamaráda z fakulty.“
„Marihuanu měl pravděpodobně ode mě,“ souhlasí Martin Semrád. Vypráví, že „pár kytek“ pěstovali s kamarády ve vesničce Žampach kousek od Žamberka (tam tehdy s rodiči bydlel), kam jezdili za dalším kamarádem, malířem, který tam měl v malé chaloupce ateliér. Právě na jeho zahradě měli několik rostlin. „Tenkrát se to nepěstovalo ve velkém a ani se s tím nekšeftovalo,“ vypráví. „Člověk šel na zábavu, za dvě piva vám dal někdo jointa a ve čtyřech lidech jste si ho vykouřili.“
V prosinci zmiňuje Oto Klempíř („Olda“) Martina Semráda – stále anonymně, protože nezná jeho jméno – hned dvakrát. Jednou udal, že „Košík dostal další zásilku marihuany“, kterou „přivezl z koleje pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem“.
V polovině ledna už Olda věděl, že „hlavním dodavatelem marihuany pro Jakuba Košíka je Martin Semrád“, který „bydlí v Žamberku a chodí s Košíkem na pedagogickou fakultu“. A v únoru se Oto Klempíř estébákům pochlubil, že s Martinem Semrádem hovořil a dozvěděl se od něj, kde bere semínka marihuany. „Semrád uvedl, že jedním ze způsobů, kterým se dají získat semínka marihuany, je jeho výběr z krmné směsi pro exotické ptactvo,“ zaznamenala StB zjištění Oto Klempíře. „Jedná se zejména o krmnou směs dováženou z NSR a běžně dostupnou v čs. obchodní síti.“ Estébáci také zmiňují, že musí informovat „orgány zabývající se dovozem konkrétní krmné směsi“, aby tomu učinily přítrž.
„No, vidíte to, jak jsem hloupě naletěl a prozradil kanály,“ směje se dnes Martin Semrád této citaci ze svého svazku Pedagog. „Občas nějací známí přivezli semeno z Holandska. Ale nejčastěji se opravdu získávalo z krmné směsi pro ptáčky. To soudruzi nepodchytili.“
Zavřel jsem se do sebe
Estébáci si k oběma spolužákům, Jakubu Košíkovi a Martinu Semrádovi, poznamenali, že „Košík od závadové činnosti ustoupil“, zatímco Semrád „vystupoval vůči orgánům MV arogantním způsobem, zcela otevřeně vystupoval proti současné politice v ČSSR, odmítl s orgmány MV spolupracovat a, jak sám uvedl, nehodlá s požíváním marihuany v budoucnosti přestat.“
Jednoduše zatímco Jakub Košík začal estébákům také donášet (i když se nestal tajným spolupracovníkem), Martin Semrád jakoukoliv spolupráci odmítl. A zatímco Jakub Košík mohl fakultu dostudovat, byl vyloučen jen podmíněně, Martin Semrád byl opravdu vyloučen a musel z fakulty odejít.
Schůzka trvala jen pár minut a děkan při ní studentovi mimo jiné vyčetl, že při přijímacím řízení zatajil, že byl trestán. „Dostal jsem podmínku za pohlavní zneužívání mladistvé osoby,“ říká Martin Semrád. „Byl to příběh mé lásky na průmyslovce, když jsme spolu začali chodit, nebylo jí ještě patnáct let. Byli jsme spolu ještě v době, když jsem byl na vojně, celkem asi tři roky. Jeden profesor ze střední školy náš vztah ale nahlásil policii.“
Děkanovi prý řekl, že neměl povinnost hlásit už smazaný trest a použít ho proti němu že je protiprávní. „On odpověděl, že jestli chci, mohu se s fakultou soudit,“ vzpomíná Martin Semrád. „Ale že mě na základě porušení socialistické morálky stejně vyloučí.“
StB Martina Semráda ke spolupráci sice nezískala, v jednom ale přece jen dosáhla svého – zbavila se jednoho aktivního člověka. „Zavřel jsem se do sebe a zůstalo to tak až doteď,“ říká Martin Semrád. „Býval jsem aktivní, bavilo mě být mezi lidmi. S kamarády jsme pořádali soukromé výstavy lidí, kteří si doma malovali do šuplíku krajinky, science fiction obrazy. Jednu krásnou instalaci jsme udělali na Žampachu, kde je zřícenina hradu, obrazy visely po stromech, po zřícenině, byly to takové happeningy. Pak už jsem nic takového dělat nechtěl.“
Takoví lidé by neměli být ministry
Po vyhození ze školy Martin Semrád využil své maturity na strojní průmyslové škole a nastoupil do Ústavu termodynamiky Akademie věd. „Dělal se tam základní výzkum, byl jsem v oddělení vysoce ohřátých plynů, to je plazma, konstruoval jsem generátory,“ vypráví. Rok 1989 uvítal, s manželkou Danou chodili na všechny demonstrace. V Občanském fóru nebyl, říká, že se nechtěl angažovat i kvůli tomu, co předtím zažil.
Z Akademie věd odešel v roce 1993 a začal se věnovat majetku, který jeho manželka, za svobodna Boháčová, restituovala. Například činžáku v pražských Holešovicích nebo statku v Hodově, součásti Úval u Prahy. Nejdřív obíhal archivy a sháněl potřebné dokumenty k restitucím, pak manželé předělávali zpustlý činžák na hotel, který Martin Semrád deset let vedl, a domy v Hodově upravovali k bydlení.
Dnes Martin Semrád pracuje jako prodavač v Bauhausu a říká, že o událostech roku 1985 od té doby s nikým nemluvil. „Dokud jste se mě na to nezeptali, s nikým jsem to neřešil,“ popisuje. „Zůstalo to celých těch víc než čtyřicet let uzavřeno ve mně.“
Když dnes už ví, že jeho problémy způsobil Oto Klempíř, chtěl by mu něco říct? „Ani ne tak jemu, ale všem: takoví lidé by se neměli stát ministry vlády,“ říká. „Nevím nic o jeho erudici pro to být ministrem, ale jestliže má za sebou tyhle věci… Já bych nedokázal mít nějakou spojitost s bývalou StB a jít do vlády demokratické země. To nejde, to by nemělo jít.“ A měl by se mu Oto Klempíř omluvit? „Nemusí, o to nestojím,“ uvažuje. „Jedna moudrá žena, psycholožka, kdysi řekla, že některé věci se nemají odpouštět. Jinak odpouštět se má, ale tyhle věci z té doby patří k těm, které by se odpouštět neměly.“
