Pamětníci východních Čech

Nová putovní výstava Pětiletka běsů vypráví nelehké osudy příběhy obyvatel Pardubického kraje. Prvních pět let nastolování komunistické diktatury totiž přineslo zmařené životy a utrpení, ale také odvahu a vzdor těch, kteří se režimu nechtěli přizpůsobit.

Jak prožívali okupaci v roce 1968 tři kluci z východočeské Jaroměře? Učitel Jan Tomsa, sochař Petr Novák a živnostník Jaroslav Adámek vpád cizích tanků vnímali intenzivně a podíleli se na zoufalých pokusech lidí situaci zvrátit.

Nová putovní výstava v Hradci Králové vypráví o lidech, kteří bojovali proti režimu třeba jen rozmnožovacím či psacím strojem. Za své postoje ale vždy tvrdě zaplatili.

„Na disent jsme neměli odvahu,“ tvrdí Olga Mertlíková. S manželem přitom v listopadu 1989 stála u zrodu jaroměřské pobočky OF a ve východočeském městě spoluorganizovala první demonstraci.

Zneužily pardubické náměstí Republiky jako místo svého kultu. Nacismus i komunismus zde postavily symboly moci, stála na něm nacistická „slepice“ i bizarní oslava kolektivizace. A co rudoarmějec od ‚Tyršáků‘? Bude se jako Stalinův sokl bez Stalina taky poroučet?

V noci 18. dubna roku 1945 otřásl krajem východně od Chrudimi mohutný výbuch. V zemi po něm zůstal kráter 60 metrů dlouhý a 20 metrů široký. Kusy vagónů skončily na poli, v okolí byla najednou vidět světla, protože exploze rozbila okna, a tím poškodila zatemnění.

„Záleželo na osobních prioritách. A pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“ Tak vysvětluje Jarmila Stibicová z Pardubic důvody, proč se rozhodla podepsat prohlášení Charty 77.

Občané městečka Holice nedaleko Pardubic vyslyšeli volání Prahy: na konci války zde proběhlo povstání, které téměř upadlo do zapomnění. Holické povstání je ale po Praze jedno z nejvýznamnějších v českých zemích.

František Hovora během heydrichiády unikl gestapu jen o vlásek, pak se tři roky ukrýval. Po válce si v pardubické nádražní úschovně vyzvedl kufr. A v něm vzpomínky na své nejdražší, mnoho z nich během heydrichiády zahynulo na popravišti pardubického Zámečku.

Bývalý ředitel Vlastimil Stratílek starší v roce 1951 přišel do práce a slyšel: „Koukej odsud vypadnout!“ V ten den byl v továrně založené v roce 1899 jeho tatínkem a dědečkem pamětníka naposledy.

Bohuslav Vokoun se v osmi letech dostal do sirotčince Viléma Hartwiga v Horní Čermné na Pardubicku. Díky bohulibému zařízení se jeho smutek rozplynul. V roce 1939 se sem ale nastěhovali němečtí vojáci, vychovatelka pak děti odvedla do zařízení v protektorátu.

Poválečné„vyrovnávání účtů“, krutosti takzvaných partyzánů při odsunu; vylidněné, zničené obce. Poklidná zádumčivost Orlických hor skrývá pohnuté události. Klement Neugebauer by svoje dětství nechtěl prožít znovu, Orlické hory přesto stále považuje za svůj domov.

Vendulka Jozífová přišla na svět, když skončila druhá světová válka. Od raného dětství ji doma vštěpovali sokolské ideály. Ty si udržela i v dobách, kdy komunistická moc sokolům nepřála.

„Je mi líto, že se z totalitní doby dělá jen takový monolit bahna. Normalizace byla velmi komplikovaná, ale i tenkrát se daly prosadit věcí, které měly hodnotu.“

Odsun Němců a nové osídlení českými dosídlenci, „dočasný“ pobyt sovětských vojsk, který se protáhl na více než dvacet let – tím vším prošla Červená Voda, podhorská obec na obou stranách česko-moravské zemské hranice.

Doba normalizace přinesla ztrátu nadějí a rezignaci lidí na veřejné angažmá. Přesto se tehdy zrodilo environmentální hnutí mládeže založené na dobrovolnictví, hnutí kde mohla znít i kritika komunisty devastovaného životního prostředí.

Rod Moravců poprvé roztočil mlýnské kolo v roce 1852, potomci ho vlastní dodnes. Rodinu i mlýn poznamenala 2. světová válka i komunistický režim. O pohnutém osudu rodinného klenotu pro Paměť národa vyprávěl Jaromír Moravec.

Herec Východočeského divadla v Pardubicích Petr Dohnal se o událostech ze 17. listopadu dozvěděl v Praze o dva dny později a hned v pondělí 20. listopadu se zapojil do organizování protestů v divadle v Pardubicích, kde vzniklo Občanské fórum.

Babka je malá osada rozptýlená kolem státní silnice západně od města Polička. Když se v srpnu roku 1948 v místě objevil neznámý muž, který o sobě tvrdil, že je shozeným parašutistou ze západu, nikdo z místních ho neudal. Právě naopak – pomohli mu.