Pamětníci východních Čech

Babka je malá osada rozptýlená kolem státní silnice západně od města Polička. Když se v srpnu roku 1948 v místě objevil neznámý muž, který o sobě tvrdil, že je shozeným parašutistou ze západu, nikdo z místních ho neudal. Právě naopak – pomohli mu.

Pod vrcholem Králického Sněžníku byl drsný, ale krásný život. Vzpomínala na něj Liselotte Nováková, žena posledního provozovatele Lichtenštejnovy chaty.

Co v obci pod Orlickými horami mají společného Čeští bratři z 15. století a soukromí zemědělci o pět století později? Pronásledování. Obě skupiny se snažily ubránit si základní lidskou svobodu.

Poprvé jsem potkal Lubora Šušlíka na podzim roku 2018. setkali jsme se před jeho bytem v Pardubicích. Čekal jsem devadesátiletého starce, namísto toho jsem uviděl vysokého muže oblečeného v moderní bundě. V očích měl klukovskou hravost a prýštila z něj energie.

Lidé, kteří milovali svá hospodářství a rozuměli jim, byli kvůli násilné kolektivizaci často označeni za nepřátele. Takový je i příběh několika sedláků z Telecí, kteří přišli o  to nejcennější, o svou půdu.

Katolické kostely v Rozhovicích na Chrudimsku nebo v Mistrovicích v podhůří Orlických hor uchovávají ve svých interiérech pozoruhodná díla vytvořená Vojmírem Vokolkem.

Když Němci obsazovali v březnu roku 1939 Pardubice, měla Anna čtyři roky.  „Bydleli jsme nedaleko Masarykových kasáren a němečtí vojáci mě u nich přejeli autem,“ popsala. Měla přijít o nohu, amputace nakonec nebyla nutná.

Albínu Huschkovi bylo na konci války sedm let a mluvil jenom německy. Byl svědkem tehdejšího nemilosrdného zacházení s Němci. Ze sedmnácti set obyvatel mohlo v Ketzelsdorfu zůstat jen pět rodin, Huschkovi uchránil od vysídlení neněmecký původ maminky.

Janě bylo necelých pět let, když stanný soud odsoudil k smrti zastřelením 3. června 1942 její maminku, dědečka a strýce. Rozsudek byl proveden ihned. Jednalo se o první popravu na pardubickém Zámečku během heydrichiády.

V padesátých letech bylo toto místo utajováno. Jen místní věděli, že se bývalá kasárna stala útočištěm Řeků, kterým českoslovenští komunisté poskytli azyl. Šlo vesměs o bývalé partyzány, kteří prohráli občanskou válku a museli z vlasti uprchnout.

Oční lékařka Blanka Brůnová, která stála v roce 1965 u zrodu prvního aplikačního střediska kontaktních čoček, slaví 90. narozeniny a stále přednáší vysokolským studentům.

Naděžda Maňhalová, která strávila v mládí několik let v komunistických vězeních, se dožívá 90 let. Při výsleších ji bili, ve vězení málem zemřela na tyfus a žloutenku. „Jsem svobodná, to je nejdůležitější,“ říká oslavenkyně.

Obyvatelé Kunčic a Orlice se starali několik měsíců o desítky válečných zajatců — převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců, kterým se v zimě 1945 podařilo uprchnout z pochodů smrti.

František Černý perzekuované Židy zaměstnal ve svém výrobní podniku a když v prosinci odjížděli transportem do Terezína, protestoval proti brutalitě gestapa. Krátce poté zahynul v Osvětimi.

V lednu 1977 podepsala Prohlášení Charty 77 se svým manželem Jaromírem Stibicem. Nešlo jim o politiku, ale o dodržování lidských práv v Československu, ke kterému se komunistická moc zavázala.

Dva týdny po vyhlazení Lidic zlikvidovali nacisté 24. června 1942 další českou vesnici – Ležáky na Chrudimsku.

Baťovy závody dokázaly i ve třicátých letech 20. století rozšiřovat výrobu. Na nevídaný rozvoj Zlína vzpomínali Jan Čipera, syn Baťova finančního ředitele, a Zdenka Slezáková. Vizionář Tomáš Baťa zemřel před 90 lety.