„Jsem nesmírně šťastný člověk, protože jsem se narodila báječným rodičům,” říká Blanka Brůnová v úvodu svého vyprávění pro Paměť národa. „To, co do mě vložili v průběhu mé výchovy, si nesu životem jako to nejcennější, co mám.“
Na svět přišla 14. března 1931 dva roky po své sestře Věře v litomyšlské nemocnici, kam později i sama po studiu medicíny dostala první umístěnku. „V rodném listě mám v kolonce porodní bába zapsaného litomyšlského primáře Laška,“ směje se paní Blanka.
Její otec Jan Brůna pocházel z Osíku u Litomyšle. Měl se stát farářem, ale události první světové války jeho osud změnily. Narukoval a později s československými legiemi prošel celou jejich transsibiřskou odyseu. Vrátil se až v roce 1921 s válečnými zážitky a dobrou znalostí ruštiny.
„Ta se mu později hodila. Udělal si i jazykovou zkoušku, aby mohl učit a překládat. A když nám pak za války vypínali elektřinu a drželi jsme černé hodinky, učil nás při svíčkách rusky,“ vysvětluje.
Jan Brůna se oženil a získal učitelské místo v Českých Heřmanicích. „Zřejmě po něm jsem podědila kantorské geny,“ domnívá se Blanka Brůnová a dodává, že maminka Anna pocházela z velkého statku na Mladoboleslavsku.
Zmizelí židovští spolužáci
Když bylo Blance šest, přestěhovala se rodina do Chrudimi, kde si nechali postavit dům. O dva roky později je v tomto kdysi královském městě zastihla okupace. „Šli jsme se podívat do města, co se děje,“ vzpomíná na 15. březen 1939 paní Blanka. „Byla plískanice, ošklivo a u hotelu Bída seděli na sajdkárách vojáci v ponurých, olivově zelených pláštích. Poprvé v životě na mě padly tíseň a deprese.“
Tatínek Blanky učil na měšťanské škole a protektorátním úředníkům se jako bývalý ruský legionář nehodil. Ve 44 letech ho poslali do penze. „Tatínek pak bral trapně směšnou penzi a do konce války nesměl učit ve škole,“ vysvětluje paní Blanka. „Přivydělával si tím, že učil němčinu v kurzech pro zaměstnance z různých institucí.“
Blanka studovala na chrudimském gymnáziu, kde se po okupaci změnil ředitel i poměry. Studenti místo pozdravu zvedali pravice, vyučovacím jazykem pro zeměpis a matematiku byla němčina a zmizeli židovští spolužáci.
„Moje maminka byla sice katolička, ale její největší kamarádka z dětství byla Židovka a mně o Židech vypravovala vždy s úctou a velkým obdivem. I proto jsem tak špatně nesla, když začala platit všechna ta nařízení proti Židům, když museli nosit hvězdy, nikam nesměli a nakonec je odvezli. My tenkrát netušili, jak strašný osud je čeká.“
Po válce se z 87 chrudimských Židů vrátilo jen sedm.
Konec války, radost i hrůza
Když v květnu 1945 přijeli Rusové, využívali Jana Brůnu jako tlumočníka z ruštiny do němčiny a v domě Brůnových obsadili jedno patro. Lidé byli nadšeni ze znovunabyté svobody, ale tehdy čtrnáctiletá Blanka Brůnová viděla i kruté události:
„Městem šel průvod lidí, vedli německého důstojníka a jeho ženu, kterou on držel za ruku. Oba měli roztrhané šaty a byli od krve, ale šli s hlavou vztyčenou, i když zřejmě věděli, co je čeká. Říkala jsem si, jak můžou takhle jednat s lidmi, když si na ně každý může plivnout. Vedli je ke kostelu a tam je zastřelili.“
Blanka v roce 1950 odmaturovala s vyznamenáním a přihlásila se ke studiu medicíny v Hradci Králové. V té době každá fakulta organizovala minimálně měsíční brigády, aby se straničtí funkcionáři přesvědčili, zda jsou zájemci o studium dostatečnou zárukou socialistické budoucnosti. Blanka odjela do Mostu, kde na dole Ležáky podbíjela pražce.
Přestože odpracovala plán na 150 procent a vydělala si neuvěřitelných dvacet tisíc korun a k tomu příděl uhlí na celý rok (tou dobou byl tatínkův plat ve škole 2700 korun), na vysokou školu ji nepřijali. Údajně pro nízkou pracovní morálku a také kvůli kádrovému profilu, který nebyl zárukou, že by se mohla stát dobrou socialistickou lékařkou.
„Nepřijali mě na medicínu a mně se zhroutil svět. Teta mě uklidňovala, ať si z toho nic nedělám, že když nebudu doktorka, můžu prý být paní doktorová. Nemohla mi říct nic lepšího. Mě to tak rozčílilo, že jsem si řekla: ‚Tak to tedy ne! Já tou doktorkou budu!‘ Přijeli jsme domů, ještě ten večer jsem sedla a sepsala jsem odvolání na ministerstvo.“
Blanku na odvolání přijali a ona se místo do Hradce Králové zapsala na lékařskou fakultu v Olomouci. Věděla totiž, že v Hradci studuje osoba, která zařídila její nepřijetí. „Jedné závistivé vedoucí z brigády, která příliš nepracovala a sama si vydělala jen 3 000 korun, jsem celou dobu ležela v žaludku. Po své promoci jsem váhala, zda jí nemám jít poděkovat. Umožnila mi vlastně poznat v Olomouci řadu skvělých lidí, se kterými se přátelím celý život.“
Kariéra vědecké pracovnice
Blanka Brůnová dokončila lékařskou fakultu v roce 1956 a první místo ji čekalo v litomyšlské nemocnici na plicním oddělení, které bylo tenkrát plné pacientů s TBC. Vůbec se jí tam nelíbilo. Chtěla se věnovat kardiologii, ale „na kraji” ji přidělili na oční oddělení. „Tak to tehdy bylo,” vysvětluje skutečnost, že v 50. letech si absolventi nemohli vybírat specializaci, ale byli přiděleni tam, kde byli potřeba.
Oftalmologii zůstala věrná, i když na kardiologii nakonec nastoupit mohla. V roce 1960 se z osobních důvodů ucházela o místo na věhlasné II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí a byla přijata. Její přednosta profesor Kurz spolupracoval na vývoji kontaktních čoček s vědci z Vysoké školy chemicko-technologické Otto Wichterlem a jeho asistentem Drahoslavem Límem.
Když Blanka Brůnová slyšela přednášku profesora Wichterleho, nadchla se pro převratnou novinku, se kterou akademici Wichterle a Lím přicházeli — hydrofilní kontaktní čočky, které přijímaly vodu. „Dříve se vyráběly skleněné kontaktní čočky,” vysvětluje Blanka Brůnová s tím, že v kontaktologii byla novátorskou záležitostí v Praze vyvinutá hydrofilní hmota pro výrobu čoček. „Dovede být fyziologičtější k té nesmírně citlivé tkáni rohovky.”
Blanka Brůnová stála v roce 1965 u založení prvního Střediska aplikace kontaktních čoček v Mostecké ulici v Praze na Malé Straně, kde sbírala data o parametrech rohovky a výsledky pak předávala profesoru Wichterlemu, aby vyráběné čočky vyhovovaly co největšímu počtu pacientů.
Československo slavilo s hydrofilními kontaktními čočkami celosvětový úspěch a v roce 1967 se v Praze konal mezinárodní kongres o čočkách naší výroby. Doktorka Blanka Brůnová účastníkům kongresu nabídla, aby se přišli do střediska na aplikaci čoček podívat.
Nevěřícní cizinci
„Přišli tam Číňan, Kanaďan, Američan a další tři cizinci. Měla jsem tam pacienta, kterého jsem exaktně vyšetřila, a pak jsem pinzetou vyjmula z jedné lahvičky, která byla označena pouze dioptrickou mohutností, několik různě zakřivených čoček. Dala je na dlaň a proti světlu se podívala, která bude pro klienta svým zakřivením vhodná. Aplikovala jsem mu ji do oka a on okamžitě přečetl celou tabulku testovacích písmen. Šťastný, že vidí bez brýlí. Pozvaní cizinci tomu nevěřili. Mysleli si, že pacient je můj známý nebo že to bylo fingované,“ vypráví paní Blanka.
„Kanaďan tedy požádal, abych vyšetřila jeho a aplikovala mu čočky. Nebyl problém. Vyšetřila jsem ho, aplikovala a teprve potom uvěřil, že to nebyla náhoda ani kamufláž. Oni byli zvyklí na tvrdé čočky, kde byly přesně udány jejich parametry. Náš prvotní způsob byl něčím mezi uměním a magií.“
Profesor Otto Wichterle a doktorka Blanka Brůnová ovšem věděli, že tento primitivní způsob aplikace, kdy vhodné zakřivení určovali pouhým pohledem, je nedostatečný a neudržitelný. A tak pracovali na zdokonalení technologie výroby hydrofilních čoček. Přínos Blanky Brůnové byl především ve sběru dat v aplikačních střediscích.
V letech 1986–1998 vedla dětskou oční kliniku v Motole a na 2. lékařské fakultě založila bakalářské studium optiky a optometrie. Ve svých devadesáti letech by si Prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc., mohla dopřát trochu odpočinku, ale i nadále vyučuje strabologii na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT.
„Práce s mladými lidmi mi dodává nesmírnou energii,“ říká energická devadesátnice Blanka Brůnová a k současné situaci dodává: „Ale tahle distanční výuka, bez osobního kontaktu se studenty, ta mě netěší.“
Z jejího svěžího hlasu i optimistického pohledu na svět lze usuzovat, že do tradiční penze nikdy neodejde. K narozeninám jí přejeme nejen hodně zdraví a štěstí, ale také konec distanční výuky a plnou posluchárnu studentů.
