„Byly to dny nepodobné čemukoliv, co jsem kdy zažila: ten pocit solidarity v davu, způsob, jakým byly věci skvěle organizovány… Skutečnost, že sanitky dokázaly davem projet k někomu, kdo třeba omdlel,“ vysvětluje Gwendolyn Albert, co ji jako mladou americkou studentku tolik uchvátilo na československé revoluci, od níž letos uplynulo už šestatřicet let. „Byli jste mezi tisíci lidí a všichni si dávali pozor, aby nikomu nešlápli na nohu, všichni byli vůči sobě velmi ohleduplní. Nebyl to vlastně ‚dav‘, bylo to opravdové shromáždění stovek tisíc lidí. Takže to prostě byl zážitek, jaký už pravděpodobně nikdy neprožiju. Mně to opravdu změnilo život.“
Magická Praha ji zasáhla
Narodila se v roce 1967 v kalifornském Oaklandu. Matčino rodné příjmení Hubka upomínalo na dávné české kořeny: jeden z matčiných předků přesídlil v 19. století do USA z Čech. Jí samotné – jako příslušnici čtvrté nebo páté generace žijící v Americe – už prý z české kultury „nezůstalo nic“. Nejasné vědomí původu v malé středoevropské zemi však stačilo k tomu, aby si v roce 1985 na univerzitě v Berkeley zapsala v rámci studia lingvistiky mimo jiné i češtinu a českou literaturu. „Probíhala studená válka a já byla fascinována jiným světem za železnou oponou,“ přibližuje, jaké další důvody ji vedly k volbě neobvyklého oboru.
Když se po třech letech studia češtiny dozvěděla, že pražská Univerzita Karlova otevírá letní program češtiny pro krajany, podařilo se jí dostat vízum a po náročném administrativním procesu se do programu přihlásit. V létě 1988 se tak poprvé ocitla v Československu – bylo jí jednadvacet a šlo o její první cestu mimo USA. „Nejvíc mě zasáhla samotná Praha, která i v době, kdy všechno bylo dost znečištěné a špinavé, byla výjimečná, magická!“ Ze svého domova na západním pobřeží USA nebyla zvyklá na architekturu starou stovky let. Rozmanité vrstvy historie, které se v Praze „zázračně“ dochovaly, na ni udělaly dojem.
Docházela tehdy na hodiny češtiny na univerzitu, kromě toho absolvovala se skupinou dalších Američanů různé výlety a exkurze po Čechách. Setkávání se s lidmi ovšem mělo své limity nejen kvůli jazyku, který tehdy ovládala jen omezeně, ale také proto, že cizinci tu byli pod stálým dohledem, museli se držet ve skupině, neměli volnost a sami vycítili, že na některé věci není radno se ptát. V Praze se jí ale i tak líbilo, a když byl šestitýdenní pobyt u konce, věděla, že se do Československa chce vrátit.
Revoluce opravdu byla něžná
Měla před sebou poslední rok studia v Americe, během něj si zažádala o Fulbrightovo stipendium. Byť k zákonnému zřízení československo‑americké Fulbrightovy komise došlo až po Sametové revoluci, sporadicky američtí stipendisté přijížděli už před listopadem 1989. „Myslím, že jsem byla mezi prvními, kteří dostali Fulbrighta na pobyt v Československu. Samotný fakt, že to v roce 1988 bylo možné, svědčí o už probíhajícím tání.“ Stipendium získala pro akademický rok 1989/1990, takže podruhé do Prahy přijela v září 1989.
Na rozdíl od první návštěvy, kdy vzhledem ke své naivitě prý necítila žádný strach, při druhém příjezdu už od ambasády dostala určité základní školení týkající se metod Státní bezpečnosti nebo toho, proč se jí jakožto cizinky Češi mohou obávat. Zvláštní zážitek z cesty tramvají, kdy vůz z neznámého důvodu náhle přerušil jízdu, ji poučil o panující autocenzuře, jíž si do té doby nebyla vědoma:
„Nikdo se v té tramvaji na nikoho nepodíval, nikdo se na nic neptal, nikdo nebyl netrpělivý. Všichni jen stáli a čekali, až se tramvaj znovu rozjede. Nejdřív jsem si říkala: ‚To je úžasné vidět tak trpělivé lidi.‘ Protože tam, odkud jsem já, by si lidé začali hned stěžovat. Ale když to trvalo už asi deset minut, začala jsem si uvědomovat, že existuje jakýsi nevyslovený zákaz ptát se, proč jsme vlastně zastavili, který jsem necítila jen já, ale ostatní ano.“
Bydlela na koleji Kajetánka spolu s dalšími zahraničními studenty a přátelství stále ještě navazovala v první řadě s nimi. Na pokoji měla Kanaďana Dereka Paytona a scházeli se k poslechu BBC, společně prožívali převratné události ve východní Evropě, jako byl pád Berlínské zdi. „Bylo to jako objev nové planety. Nemožné se stalo možným,“ komentuje Gwendolyn Albert dění, které málokterého mladého člověka mohlo nechat chladným.
Když ji pak jedna z českých spolužaček pozvala na studentské shromáždění ke dni studentstva 17. listopadu a zároveň vysvětlila, že tato akce je režimem povolena, Gwendolyn souhlasila – a na Albertov dorazila.
„Atmosféra i ten prožitek byly nádherné. Bylo to krásné. Bylo to něžné, opravdu bylo. Něžné, ale pevné. Lidé nesli květiny a svíčky, byl v tom takový ohromný pocit, že tentokrát prostě vytrváme,“ popisuje atmosféru průvodu mířícího na Národní třídu. Měla pak štěstí, že lidé, se kterými tam byla, včas rozpoznali, že se schyluje k brutálnímu zákroku a z Národní třídy ještě na poslední chvíli stačili odejít.
Dát Havlovým promluvám srozumitelnou anglickou formu
Následovalo několik „neuvěřitelně napjatých“ dní, kdy se nervozita v ulicích dala krájet. „To, že se lidé každý den shromažďovali na Václavském náměstí, bylo velmi statečné,“ říká Gwendolyn Albert, ve které v těch dnech – možná na rozdíl od většiny Čechoslováků – silně rezonovaly několik měsíců staré obrázky z čínského náměstí Tchien-an-men. Obavy, že by protikomunistické demonstrace mohly stejně jako v Číně skončit i v Československu masakrem, se jí tehdy nezdály nijak absurdní.
Kanaďan Derek Payton začal v Občanském fóru pomáhat s překlady Havlových promluv a různých dalších materiálů do angličtiny a přes Dereka se do Občanského fóra dostala i Gwendolyn. Také ona se starala především o to, aby sdělení do světa dostala srozumitelnou anglickou podobu. „Derek měl elektronický psací stroj, ve kterém se používal stejný papír jako do faxu. Přinesl ho a někdy jsem prostě jen pomáhala udržovat připojení k elektřině. Ale jindy jsme vedli debaty, jak co přeložit. Měli jsme slovníky a sebe navzájem. Bylo to velmi zábavné, vzrušující – a snad i užitečné.“
Právě během práce v Občanském fóru se „nakazila novinařinou“, jíž se později věnovala. Přestože ji nikdy dřív nenapadlo, že by pro ni mohla „mít buňky“, bylo fascinující snažit se světu vysvětlovat, co se v Československu děje. A ačkoliv původně nezamýšlela se do politiky jakkoliv míchat, v revolučních dnech pro ni bylo nemožné zůstat stranou. „Nešlo to – kvůli lidem, kteří byli okolo vás. Opravdu to bylo mírumilovné, lidé prostě jen chtěli svobodu a demokracii. Nebylo to násilné, nebylo to ideologické. Byla to zkrátka neuvěřitelná zkušenost.“
O Češích jsem měla idealizovanou představu
Pobyt v rámci Fulbrightova programu jí skončil v květnu 1990. Návrat domů pro ni byl těžký, lidé v Kalifornii se o Československo pochopitelně příliš nezajímali, a tak nerozuměli její zkušenosti, která pro ni naopak byla zcela zásadní. Do akademické sféry a k lingvistice se už vrátit nechtěla. Seznámila se s Vincentem Farnsworthem, svým budoucím mužem, oba mimo jiné psali básně a společně vydávali literární časopis, a když Vincent později sehnal práci učitele angličtiny v jihočeském Táboře, v roce 1994 tam za ním přijela. Od té doby oba žijí v Česku.
Brzy poté přišel další zlomový okamžik: v novinách si přečetla o chystaném odhalení památníku v bývalém koncentračním táboře pro Romy a Sinty v Letech u Písku. Začala se proto zajímat o Romy, o nichž do té doby nic nevěděla. V jihočeském Táboře ji před nimi většinová společnost varovala. Romové tam žili odděleně, vídala je na stavbách, ale nikde jinde. „Neviděl jste Romy v hospodě ani v obchodě. A to mě opravdu zarazilo, protože pocházím z části USA, která je etnicky velmi rozmanitá. Pro mě bylo absolutně normální být s lidmi, kteří vypadají úplně jinak než já.“
A když pak zjistila, že v bývalém protektorátním „cikánském táboře“, tedy v místě, kde z velké části probíhal holocaust českých Romů a Sintů, stojí velkokapacitní vepřín o třinácti halách, otřáslo to s ní. „Myslím, že od Sametové revoluce jsem o Češích měla dost idealizovanou představu, během revoluce jsem z nich viděla to úplně nejlepší. A teď jsem poznávala jiné části společnosti. To byl pro mě další impuls, proč mě Romové tak zajímali.“
Prasečák jako symbol neúcty
V květnu roku 1995 se tedy do Let u Písku vydala a byla u toho, když padesát let po konci války prezident Václav Havel odhalil památník na předpokládaném místě hromadných hrobů. Ceremonie v ní zanechala rozpačitý dojem – na obtížně přístupné místo se v dešti návštěvníci brodili blátem a ani pomník samotný nesděloval svůj smysl tak srozumitelně, jak by si bývala představovala. „Když akce skončila, člověk, který ovládal ozvučení, zapnul rádio. Najednou se tím prostorem rozlila hrozná popová hudba, bylo to divné. Proč takhle rušit všechna ta slova a vážnost? Bylo to velmi hrubé. A mě prostě začalo tím víc zajímat, kdo vlastně Romové jsou.“
Svůj prožitek pak sepsala a anglický text publikovala v „obskurním“ literárním časopise. Tam si ho přečetl Paul Polansky, americký aktivista, který od roku 1992 žil v Praze a zabýval se právě historií tábora v Letech. Polansky ji vyhledal, spřátelili se a díky němu se seznámila s dalšími lidmi zabývajícími se romským holocaustem v Česku: Čeňkem Růžičkou, Lubomírem Zubákem, Markusem Papem, Fedorem Gálem.
Čeněk Růžička, potomek starého romského rodu, jehož matka přežila Lety u Písku i Osvětim, spoluzaložil v roce 1998 Výbor pro odškodnění romského holocaustu. A zasazoval se za likvidaci vepřína stojícího v místech koncentračního tábora. Ve spolupráci s ním i s dalšími lidmi se Gwendolyn Albert začala v tématu angažovat. Opět pomáhala s překládáním, informovala o tématu v angličtině, doprovázela zahraniční hosty. A pochopila, jak těžké je v české společnosti mluvit o romském holocaustu a obzvlášť o českém podílu na něm.
„Nikdo to nechtěl slyšet. A myšlenka, že vepřín by se měl přestěhovat, jako by pro lidi byla úplně nepředstavitelná. Velmi smutné také bylo, že ještě v době odhalení památníku prasečák patřil obci a teprve potom byl privatizován, což bylo opravdu skličující a velmi to ztížilo proces jeho odstranění.“ Určitou rezignaci vnímala i v diskuzích s lidmi, kteří se problémem zabývali.
„Ale to jsme nechtěli, i když bylo opravdu těžké najít lidi, kteří by naše zaujetí pro věc sdíleli.“ Trvalo dvacet let – do roku 2018 – než stát konečně prasečák odkoupil a prasata z pietních míst zmizela.
To neuděláte lidské bytosti
Gwendolyn Albert se mezitím věnovala i dalším lidskoprávním kauzám týkajícím se romské minority, po roce 2003 se angažovala zejména v případech nucených sterilizací romských žen. „Existovaly ženy, které přišly do nemocnice porodit nebo potratit nebo kvůli něčemu úplně jinému, a doktoři je sterilizovali, aniž by je vůbec požádali o souhlas nebo aniž by jim předem vysvětlili, že nevratně přijdou o plodnost. Takovou věc neuděláte lidské bytosti, to uděláte psu.“
Sebraná svědectví romských žen předali pracovníci neziskovek tehdejšímu ombudsmanovi Otakaru Motejlovi. Ten případy prošetřil a vydal zprávu, která do jisté míry revidovala dosavadní stanoviska úřadů, totiž že v této věci za minulého režimu nic jako „protiromská politika“ neexistovalo.
Ombudsmanova zpráva prokázala, že romské ženy skutečně byly cílem antireprodukční politiky zaměřené proti nim. Zároveň se však ukázalo, že nejde jen o problém minulosti. S případy nucené sterilizace se pracovníci neziskovek setkali ještě i po roce 2012.
Gwendolyn na tématu spolupracovala s Elenou Gorolovou, která se stala jakousi neformální mluvčí neoprávněně sterilizovaných Romek. V roce 2006 společně odletěly do New Yorku a vystoupily před Výborem pro odstranění diskriminace žen, jedním z orgánů OSN. Výbor jejich zprávu přijal v doslovném znění jako doporučení pro Českou republiku. „Byl to obrovský úspěch,“ komentuje Gwendolyn Albert s tím, že po návratu se jim sice dostalo významné mediální pozornosti, ale i negativní reakce z oficiálních míst. Dalších patnáct let pak společně bojovaly za prosazení legislativy, která by postiženým ženám přiznala právo na odškodnění. Podařilo se to v roce 2021.
Gwendolyn Albert se za tu dobu stala výraznou členkou české lidskoprávní scény. Od roku 2020 působila mimo jiné jako zástupkyně občanské společnosti v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny. Za své angažmá v romských otázkách obdržela od Výboru pro odškodnění romského holocaustu cenu Za lidskost a spolu s Elenou Gorolovou a Monikou Šimůnkovou také Cenu Alice Garrigue Masarykové udělovanou velvyslanectvím USA.
