Pocházela ze staré židovské rodiny Steckelmacherových, která již několikátou dekádou žila v Prostějově. Městu se tehdy pro početnou židovskou komunitu přezdívalo Hanácký Jeruzalém. Již před vypuknutím druhé světové války Steckelmacherovi vytušili blížící se pohromu. „Moji rodiče, přesvědčení sionisté, se tehdy připravovali na odjezd. Když jsem byla v první třídě, řekla jsem třídní učitelce, že jednou budu zahradnicí v Palestině. Bylo mi šest let, rodiče mne to tak naučili,“ vzpomíná Maud Beerová (*1929) v rozhovoru pro Paměť národa.
Když v březnu 1939 projížděla Prostějovem německá vojska, padal z nebe déšť se sněhem. Lidé s pohledem zavrtaným do dlažby mlčeli, někdo plakal, jiný hrozil pěstí. Brzy na to začali nacisté uplatňovat protižidovské zákony:
Máme pěkné místo u okna
Rodina se pod tíhou událostí musela přestěhovat do jiného domu. Pro Maud to znamenalo šťastnou změnu, protože tu ve svých dvanácti letech potkala svoji první lásku – studenta Hermana Tandlera. Oba mladí se museli scházet tajně, rodina jejich vzplanutí nepřála. Rozloučení přišlo brzy. Herman odjel prvním vlakem do Terezína a rodina jej pak následovala v pořadí třetím transportem AAm. Psal se červenec 1942.
Maud a Herman se v Terezíně setkali. Po celou dobu si psali dopisy a v tom posledním, který psal Herman, stálo: „Měli jsme pěkné místo u okna.“ Nacisté tehdy, aby vzbudili zdání normálnosti, vypravili některé civilní vlaky místo dobytčáků. Ten Hermanův končil ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Maud se to dozvěděla až v sedmdesátých letech.
První a poslední láska
Holocaust měl pro Steckelmacherovy strašné následky. Přežily pouze Maud, její matka Kathy a mladší sestra Karmela. Ostatní zahynuli. Maud se po osvobození nějakou dobu zotavovala v ozdravovně na zámku Štiřín a poté se vrátila do rodného Prostějova, kde chtěla dostudovat gymnázium. R
Rok po válce odjela na sionistický tábor do Kežmarských Žlebů na Slovensku: „Tam jsem se rozhodla, že se školou skončím a budu se naplno věnovat práci v sionistickém spolku,“ vzpomíná Maud Beerová, která po opuštění prostějovského gymnázia začala v rámci židovského hnutí mládeže připravovat další děti na odchod do Palestiny:
„Existovalo sionistické hnutí mládeže, těch hnutí bylo několik – byla levější a pravější, bylo mi to jedno – pro mne totiž bylo důležité, že je sionistické. Byly tam skupiny dětí podle věku, každá skupinka měla svého vedoucího, setkávali jsme se týdně, měli jsme místnost, kde jsme ty děti učili hebrejštině.“
Do Palestiny (pozdějšího Izraele) odjela s matkou a sestrou v roce 1949. Jestliže byl Herman Tandler její první láskou, Šimon Oskar Beer, její manžel, byl druhou a poslední. Společně se usadili v Tel Avivu, kde založili rodinu. Maud i v pokročilém věku milovala procházky přírodou a hlavně koupání v oceánu. „Říkám si, tak jako tady říkala jedna koncentráčnice z Polska, se kterou jsem chodívala k moři: ,My jsme zvítězili nad Hitlerem, máme vnoučata,‘“ uzavírá svoje vyprávění Maud Beerová.
Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás prosím na mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
