Některé dezinformace působí senzacechtivě, jiné spíše úsměvně. Pojďme se na některé z nich podívat podrobněji.
Státní bezpečnost (stejně jako sovětská KGB) byla výkonnou represivní složkou sloužící vládnoucí komunistické straně a jako taková měla velkou moc nad lidskými životy. Ale ani zdaleka nebyla všemocná. Příslušníci StB v rámci svých možností samozřejmě monitorovali dění během protirežimních protestů, ale pokud bychom tvrdili, že to byli právě estébáci a jejich pomahači, kdo vedl a řídil tehdejší události, přisuzovali bychom jim příliš velký vliv a schopnosti – a možná právě taková představa by se samotným estébákům vlastně náramně zamlouvala.
Díky dochovaným archiváliím samotné Státní bezpečnosti (polistopadová skartace byla – naštěstí pro badatele – úspěšná jen částečně) dnes můžeme studovat fungování StB a vyvracet mnohá zavádějící tvrzení a dezinformace. Jinými slovy: ano, StB se snažila chod událostí určitým způsobem korigovat, nicméně v současné době neexistuje relevantní odborná studie, která by potvrzovala zásadní roli StB během listopadového dění. A tedy už vůbec není nijak doložen předpoklad, že by Státní bezpečnost revoluci snad předem připravila.
Demonstraci na Národní dovedli na místo estébáci.
Pokud jde o samotné události 17. listopadu, situace kolem plánované studentské manifestace po celou dobu zůstávala do jisté míry nepřehledná a ovlivňovala ji řada faktorů. Sami organizátoři demonstrace se ve vzpomínkách shodují, že nepočítali s tím, že by se právě tato událost měla stát oním pomyslným bodem zlomu – taková očekávání lidé spojovali spíše s plánovaným setkáním u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince. Tomu odpovídá i fakt, že řada čelných představitelů disentu zvolila 17. listopadu jiný program, třeba Václav Havel toho večera pobýval na chalupě na Hrádečku u Trutnova.
Komunistické úřady demonstraci 17. listopadu 1989 nemohly zakázat v momentě, kdy byla zaštítěna tehdejší organizací Socialistického svazu mládeže, ale studentský průvod tehdy nesměl zamířit na Václavské náměstí a do Opletalovy ulice, kam se studenti s ohledem na připomínku událostí roku 1939 původně chtěli vydat. Úředně schválený program trasy tedy po ukončení programu na Albertově vedl opačným směrem na Vyšehrad.
Velká část pamětníků se shoduje na tom, že je překvapila masivní účast lidí na manifestaci, a tito pamětníci se zkušenostmi z předchozích nelegálních a policisty potlačovaných protirežimních protestů zároveň hovoří o jiné tehdejší atmosféře – tu hodnotí jako euforickou a zároveň bojovnou. Po ukončení projevů na Albertově se situace stala nepřehlednou – většina lidí se vydala na schválený pochod na Vyšehrad a menšina zůstala v ulicích Nového města s cílem dojít na Václavské náměstí. V tom jim od počátku bránily policejní kordony. Nakonec se tyto skupiny opět spojily a ve chvíli, kdy nemohly projít Vyšehradskou ulicí směrem Karlovo a Václavské náměstí, vydaly se oklikou po nábřeží a na Václavské náměstí chtěly dojít přes Národní třídu.
Ve veřejném prostoru se objevují konspirace hlásající, že na Národní třídu několikatisícový průvod přivedli estébáci snad proto, aby ho vlákali do pasti. Tento narativ hlavně během loňského roku do jisté míry zazníval i kvůli tomu, jakým způsobem – z našeho pohledu nešťastně – toto téma v médiích prezentovala iniciativa Blaničtí rytíři. Ve skutečnosti se dav pod vlivem euforické nálady vyplývající z množství zapojených lidí choval vlastně tím nejpřirozenějším způsobem.
Příslušníci Státní bezpečnosti v civilu monitorovali veškeré protirežimní protesty a v civilu se jich také účastnili. Stejně tomu bezpochyby bylo i 17. listopadu. Ale není zde důvod dávat estébákům jakousi „magickou“ moc. Vůle tisíců lidí dát váhu jejich protestu cestou do centra Prahy byla autentická a nezpochybnitelná. Tehdejší uniformované složky policie na Národní třídě „splnily rozkaz“ svých nadřízených: nepustili demonstraci na Václavské náměstí. Jakým způsobem tak učinily je už jiný příběh…
Václava Havla hladce zvolil komunistický parlament.
Václav Havel byl zvolen prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky dne 29. prosince roku 1989 sto procenty hlasů tehdejších poslanců Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR. Bezesporu tehdy nešlo o demokraticky zvolený parlament. V komunistickém režimu hrál tento orgán třetiřadou roli, protože o všem podstatném se rozhodovaly mocenské orgány Komunistické strany Československa, která si tuto pozici „vedoucí úlohy“ ostatně vetkla do ústavy. Dodejme, že v rámci revolučního politického uspořádání byli do tehdejšího parlamentu kooptováni lidé, které tam nominovaly občanské iniciativy. Jednalo se však o jasně deklarované přechodné řešení, které mělo umožnit cestu ke skutečným svobodným volbám, ty se konaly velmi záhy poté v červnu roku 1990. Mandát prezidenta Václava Havla v pozici československého, přesněji následně českého prezidenta, byl poté potvrzen v řadě dalších již plně demokratických procedur.
Badatel Radek Schovánek k volbě prezidenta uvádí: „To, že se Václav Havel nechal tímto způsobem zvolit prezidentem, ukázalo, že nešlo o revoluci, ale o předání moci. My jsme svrhávali komunistický režim podle všech platných zákonů a velmi jsme se báli, aby se nějaký zákon neporušil. A v tom má pravdu Petr Pithart, když říká, že nešlo o revoluci, ale o legální předání moci. […] Bylo odstraněno radikální křídlo opozice, jako byl Petr Cibulka a další, a vlastně došlo k dohodě s komunisty, takže si myslím, že se jednalo o předání moci.“ Historik Petr Blažek v této věci dodává: „To [takzvané předání moci] ale bylo možné jenom díky tomu, že na ulicích byli lidi, že na školách stávkovali studenti a potom začali stávkovat samozřejmě i dělníci a další zaměstnanci.“ Role občanské společnosti coby impulzu ke změnám opět tedy je v dezinformacích upozaděna ve prospěch naoko lákavé konspirace.
Petr Pithart *1941
Gorbačov řídil přechod Československa k tržnímu kapitalismu.
Mezinárodní kontext tehdejších převratných změn jistě nelze podceňovat a je zcela nepochybné, že tehdejší vedení Sovětského svazu – tedy země, která naši vlast od roku 1968 reálně okupovala a měla na našem území rozmístěné početné vojenské jednotky – svou sílu a moc nepoužilo a neučinilo žádné zjevné kroky, které by tehdejší dění v Československu zvrátily. A dnes můžeme – i s konstatováním stále trvající nedostupnosti ruských archivů – nanejvýš spekulovat, nakolik tehdejší představitelé SSSR takto rozhodovali vědomě, anebo hrál roli fakt, že se projevila slabost chřadnoucího impéria. Citovaný výrok zase implikuje vizi bezmocné společnosti, která není s to spravovat své věci veřejné, ale je jen hříčkou v rukou domnělých velmocí.
Studenti v ulicích byli jen pouhým nástrojem.
Převratné společenské změny roku 1989 měly samozřejmě mnoho aktérů. Tehdejší studenti, především ti vysokoškolští, ale i středoškoláci, sehráli v tehdejším dění významnou roli. Svědčí o tom i důkladně zmapované přípravy manifestace 17. listopadu, kdy se na platformě připomínky Mezinárodního dne studentstva dokázali sjednotit zástupci tehdejších oficiálních struktur (zaštítěných Socialistickým svazem mládeže) i zástupci formujícího se neoficiálního studentského hnutí. Sami studenti pak opakovaně přiznávají různou míru inspirace tehdejším disentem, lidmi seskupenými kolem prohlášení Charty 77, a dalšími nově vznikajícími iniciativami. Disent reálně představoval jen malou část tehdejší společnosti, projevy svobodného myšlení a konání ovšem sehrály roli důležitého inspiračního momentu a k němu se tehdejší studentští aktivisté stejně jako další vrstvy společnosti tak či onak vztahovali. Také je potřeba zmínit fakt, že v tehdejší „předinternetové“ době studentstvo představovalo reálnou „sociální síť“ umožňující rychlé šíření informací. V neposlední řadě nelze pominout určitou českou politickou tradici a roli studentů v dějinných zvratech let 1939, 1948, 1967–1969, a tedy i roku 1989.
Na Národní se umíralo.
Mnoho dezinformací a konspiračních teorií se rodilo postupně a pozvolna, fáma o ubitém demonstrantovi ale vznikla „uvnitř“, přesněji „během“ samotné revoluce v bezprostřední reakci na krvavý zásah na Národní. Obětí policejního násilí se měl stát devatenáctiletý student Matfyzu Martin Šmíd, přičemž tuto fakultu tehdy skutečně navštěvovali hned dva devatenáctiletí Martinové Šmídové. Oba ovšem prokazatelně přežili (jeden z nich se demonstrace na Národní ani neúčastnil) a oba se o své příběhy podělili s Pamětí národa.
Autorství této fámy je připisováno Drahomíře Dražské, tehdejší vrátné na studentských kolejích. Zpráva o Šmídově údajném násilném úmrtí se rychle rozšířila bez nadsázky do celého světa a ve společnosti vyvolala poprask. Drahomíra Dražská postupně přišla s několika verzemi důvodu své mystifikace, a stala se do určité míry nevěrohodnou. To ovšem jen přiživilo další konspirační teorie, přičemž jedna z nich – v souvislosti s výše uvedeným – tvrdí, že v celé věci měla prsty StB. Dražská však neprochází ani svazky, ani evidencí Státní bezpečnosti a spojitost mezi ní a StB se archivním bádáním nikdy neprokázala. Ona sama ve svém vyjádření jakoukoliv vazbu na StB odmítá.
A aby toho nebylo málo, k celému případu se později přihlásil Ludvík Zifčák, tehdejší kmenový zaměstnanec StB, který byl během revoluce nasazen mezi studenty coby špeh. Dle své vlastní verze měl během demonstrace sehrát roli mrtvého Šmída a Drahomíra Dražská prý pracovala pro něj. To se však nikdy nepotvrdilo a samotná Dražská odmítá, že by Zifčáka znala nebo se s ním někdy setkala. Historikové Zifčákovu verzi považují za snahu o sebezviditelnění (což se mu evidentně podařilo). Pro úplnost nutno dodat, že sám Ludvík Zifčák je jedním ze zastánců „teorie“ o předpřipravené Sametové revoluci.
Na téma sametových dezinformací, dezinterpretací a konspirací už bylo řečeno, napsáno a natočeno mnoho – odborné studie, filmové dokumenty nebo třeba rozhlasové pořady včetně těch z cyklu Století příběhů, které vznikly v Paměti národa. Badatelská a odborná veřejnost se většinově (a slovo „většinově“ zdůrazněme, protože i mezi vědci se vždy nacházeli, nacházejí a budou nacházet konspirátoři) shoduje na zřetelné nevěrohodnosti těchto teorií a tezí, Sametová revoluce ale stále zůstává vděčným tématem pro „dezinfo“ scénu. Proto je závěrem nutné dodat, že i proto se nabízí (kriticky a reflexivně) naslouchat přímým aktérům a svědkům dějinných událostí. A obecně především těm, kteří s danou událostí mají co do činění – koneckonců, stačí kriticky naslouchat i samotným dezinterpretátorům.
