Snaha bagatelizovat střelbu do lidí poukazem na fakt, že ještě víc jich okupanti v dalších 21 letech přejeli tanky a nákladními auty, je jen výsměch obětem.
Původní rozhovor s Danielem Sterzikem (ParlamentníListy.cz)
Lež o tom, že Kremlem iniciovaná invaze do Československa ze srpna 1968 si vyžádala „vesměs oběti dopravních nehod“, si z politiků ještě před několika lety dovolil veřejně vyslovit komunista Grospič. Účty bez identity ji spolu s různými podporovateli Kremlu ve virtuálním prostoru šíří dodnes. Naposledy se v podobném duchu takto výrazně „zviditelnil“ lídr hnutí Stačilo a bloger Daniel Sterzik řečený Vidlák.
V přímém rozporu s tezemi ruské propagandy o tom, že Sovětský svaz Československo v roce 1968 přijel osvobodit, a po civilistech tedy nestřílel, jsou vedle dobových záznamů i výpovědi zraněných a svědků vražd, které okupanti spáchali na civilistech. Projektu Paměť národa svou zkušenost popsali mimo mnoha jiných i následující pamětníci.
, PN Petr Šída.jpg)
Petr Šída, jehož u liberecké radnice sedmkrát postřelili sovětští vojáci, pro projekt Paměť národa zavzpomínal, jak přenechal místo v sanitce Jindřichu Kulišovi, který ale zraněním podlehl.
Další pamětník, svědek „krvavé neděle v Prostějově“ Miroslav Zikmund, popsal, jak 25. srpna 1968 utíkal v předklonu před kulometnou palbou a střely se v tu chvíli zarývaly do omítky dva metry nad jeho hlavou. Ani jeho zkušenost nesvědčí o údajné mírumilovné povaze ruské invaze. Sám byl navíc svědkem smrti jedné ze tří civilních obětí způsobené ruskou střelbou do davu.
Lékař František Plhoň, který ošetřoval v liberecké nemocnici řadu tamních občanů zraněných sovětskými vojáky, připomněl, že jen tam zemřelo devět lidí. „První byla operována nějaká sestra Livečková. Pracovala v nemocnici. Šla právě do práce a střelili ji do krku. Ta taky umřela,“ popsal Paměti národa. I zraněných napočítal mnoho. „Těch čtyřicet osm raněných tam leželo po sálech, na vozících i jen tak na zemi. Ti, kteří měli prostřelené ruce, trpělivě čekali. Taková byla solidarita!“ dodal.
Karel Kovařovic během sovětské invaze 21. srpna 1968 zažil boje u budovy Československého rozhlasu, kam se dostal jako dobrovolný zdravotník. Při snaze o záchranu raněného byl sám dvakrát postřelen.
O nehodě tím méně pak dopravní nelze hovořit ani v případě patnáctiletého Karla Pariška a o rok staršího Karla Němce, které zastřelili sovětští vojáci přímo před očima architekta Jiřího Geberta, spoluautora architektonické podoby hotelu InterContinental v Praze. I jeho příběh zachytil projekt Paměť národa.
Úplný výčet civilních obyvatel, které aktéři ruské invaze do Československa zastřelili či postřelili, není možné v tomto textu uvést celý. Seznam civilních obětí lze však dohledat na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.
Téma zůstává i po desetiletích předmětem práce historiků, kteří doplňují výčet obětí zejména o ty, kteří na následky zranění zemřeli až později v nemocnici, ale zdravotnický personál ani policie souvislost s invazí ve zprávě neuvedli. Informace o obětech zpřesňuje i redakce Magazínu Paměti národa, která nedávno například ztotožnila zachráněnou oběť požáru ruské cisterny v Desné a připravuje podrobnosti o dotyčné ženě, jejíž příbuzní se rozhodli o případu poprvé veřejně promluvit.
I okupanty zaviněné nehody mají viníka v Kremlu
Okupanti při Moskvou iniciovaném bezdůvodném vpádu do Československa stříleli do bezbranných civilistů. Skutečnost, že svými tanky a nákladními auty na silnicích zabili nejprve další desítky a v průběhu dvou desetiletí trvající okupace další stovky civilistů, nijak nesnižuje zločinnost prvotních vražd s použitím zbraní.
Snaha bagatelizovat střelbu do lidí poukazem na fakt, že ještě víc jich okupanti v průběhu následujících 21 let trvající okupace přejeli, není ve skutečnosti nic než výsměch obětem. Platí to tím spíš, že vpád tisíců tanků a nákladních automobilů, které na červenou rozhodně nestojí a řítí se mnohdy v protisměru, nemá s běžným silničním provozem mnoho společného. Smrt občanů pod jejich pásy a koly je přímý důsledek invaze.
Nebýt tohoto válečného výboje Kremlu, tak by hudebníka Jihočeského divadla Aloise Kahouna na motocyklu nesrazil 29. září 1968 u Hluboké nad Vltavou v protisměru jedoucí ruský obrněný transportér. Vše by bylo jinak i pro Marii Vodákovou a její osmiletou vnučku Dagmar Škavovou, které v Desné 21. srpna 1968 uhořely, když ruská vojenská cisterna s vlečňákem narazila do zdi, či pro těžce popálenou Hanu Kosinovou, kterou zachránili bratři Jeníkové, ale od tragédie měla trvalé následky.
I tato havárie, kdy z prudkého kopce souprava jela vysokou rychlostí s nebezpečným nákladem, nevyhovujícími brzdami a řízená nedbalým či nevyškoleným řidičem, je přímou zodpovědností Kremlu, který invazi spustil. Podobně jako výše zmínění na silnicích zemřely či utrpěly vážná zranění stovky dalších lidí kvůli tomu, že jim okupanti s těžkou technikou nedali přednost, nesvítili, měli vadné brzdy či své „vehikly“ nechali stát v noci uprostřed silnice.
Důmyslná práce se lží
Rusové v rámci svého „informačního“ působení po léta používají vesměs tytéž techniky sloužící k plnění konkrétních cílů. Vzhledem k tomu, že jsou dlouhodobě agresivní velmocí, tak se k tomuto aspektu svého fungování musejí nějak vyjádřit. „Je zde tendence všechny jejich válečné výboje, kam pochopitelně řadím i Moskvou řízenou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vydávat za jakousi nevyhnutelnou obrannou akci, k níž byli donuceni,“ postihuje jednu z konstant ruské propagandy politolog Jan Šír z Katedry ruských a východoevropských studií FSV. „V zásadě to vše rámují jako reakci na zpravidla fiktivní, ale z jejich pohledu reálné nebezpečí, a pokud s akcí byly spojeny nějaké negativní jevy, jako jsou vraždy civilních obyvatel, které byly praxí, tak se je snaží bagatelizovat,“ upřesňuje a dokresluje, že se tak děje hned několika způsoby.
„Část toho zamlčíte, část rozmlžíte poznámkami typu, že není vůbec jasné, jak to bylo, a od zbývající části pak můžete odvádět pozornost poukazy na přešlapy nebo nešvary někoho dalšího.“ Cílem je znemožnit věcně, kultivovaně vedenou debatu založenou na faktech a v tom plní svůj účel i zjevná lež, jako je ta, která vydává zavražděné civilisty za oběti dopravních nehod. Pro Rusko je to výhodné. Jak upozorňuje Šír, ta lež nic nestojí, zaměstná protistranu a zastaví debatu o pohledech, které je staví do nepříznivého světla. Vychrlit lež je zkrátka daleko jednodušší, než ji vyvracet pečlivou prací se zdroji, která stojí čas a nikdo na ni není zvědavý, protože není tak chytlavá jako ona lež, která mnohdy apeluje na emoce.
