Dezinformace: Nepodložené konspirační teorie kolem Charty 77

Dolejší svá tvrzení nikdy ničím nepodložil

„Charta 77 byla od svého založení v roce 1977 koncipována jako svobodozednářská.“

Tento konspirační výrok je jedním z mnoha, které se objevují ve stati „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. Smutným faktem je, že autorem tohoto textu je bývalý politický vězeň, disident a publicista Miroslav Dolejší (1931–2001).

Abychom pochopili, proč je Dolejšího text považován za pamflet a antisemitskou konspirační teorii, je třeba zdůraznit, že Dolejší nepředkládá žádné archivní dokumenty, zápisy, stanovy ani seznamy jmen, které by dokazovaly existenci struktury svobodných zednářů v Chartě. Jeho ničím nepodložená tvrzení a obvinění však v konspiračních komunitách dodnes žijí vlastním životem.

V textu se Dolejší nevěnuje pouze Chartě 77, ale také Sametové revoluci, kterou označuje za výsledek spiknutí CIA a KGB. Dolejší zároveň odmítl sdělit konkrétní zdroje svých informací. Později v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že celou analýzu napsal přibližně během pěti dní. Jako podklad pro některá svá tvrzení měl použít materiály ministerstva vnitra, ke kterým se dostal v roce 1990, když byl krátce členem občanské komise prověřující pracovníky Státní bezpečnosti (StB). Ani tyto materiály však nikdy nebyly zveřejněny ani nezávisle ověřeny.

O Chartě dále píše: „Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v této funkci vystřídali. Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci a Židé.“

Mezi signatáři nebyla žádná specifická vlivová skupina

I když mezi signatáři Charty 77 byli také Židé, například František Kriegel – kterého sovětští okupanti v roce 1968 internovali v Moskvě, kde odmítl podepsat souhlas s okupací a za tento postoj byl zbaven funkcí a vyloučen z KSČ – neznamená to, že je možné přisuzovat činy jednotlivců celé etnické nebo náboženské skupině a kolektivní obviňování vydávat za pravdu.

Portál Holokaust.cz uvádí: „Chartu podepsalo také několik signatářů, kteří by se mohli hlásit ke svému židovství. Patří k nim například politik a novinář Luboš Dobrovský a novinář Jiří Dienstbier.“

Chartisté nebyli komunisté

Tvrzení, že chartisté byli komunisté, není opodstatněné. Základní princip Charty 77 – nedělitelnost svobody a obecná platnost lidských a občanských práv – byl svou podstatou v přímém rozporu s komunistickou doktrínou třídního boje, diktatury proletariátu a vedoucí úlohy komunistické strany.

Charta 77 naopak položila základy politického myšlení směřujícího k obnově občanské společnosti, demokracie a právního státu, který respektuje lidská a občanská práva.

Vilém Prečan psal, že Charta: „ (...) sdružuje katolíky, protestanty i ateisty, bývalé komunisty, stoupence eurokomunismu i mladší trockisty, lidi všech sociálních skupin – intelektuály i dělníky (tvoří asi třetinu signatářů) – i věkových generací (velmi mnoho mladých lidí, kteří dospěli až v 70. letech a tvoří možná polovinu chartistů).“

Anticharta a represe režimu

Ačkoli samotný text prohlášení Charty 77 nezveřejnilo žádné oficiální státní médium, režim proti Chartě spustil ostrou kampaň.

V lednu 1977 byli do Národního divadla v Praze pozváni umělci, herci a veřejné osobnosti, které vyjádřily loajalitu komunistickému režimu podpisem tzv. anticharty. Ta mimo jiné „legitimizovala“ pronásledování signatářů Charty 77 a jejím cílem bylo také odradit další potenciální signatáře dokumentu.

V rámci akce Asanace bylo mnoho významných osobností československého disentu donuceno odejít do zahraničí, mezi nimi i řada signatářů Charty 77. Šlo o formu politického nátlaku, jehož prostřednictvím se komunistický režim snažil oslabit opoziční hnutí tím, že jeho výrazné představitele izoloval a zbavil možnosti veřejně působit v domácím prostředí.

Miroslav Dolejší tuto represi interpretoval odlišně, když tvrdil: „Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jí založených odnoží mělo výchovný, kázeňský, disciplinární a propagační význam.“

„Tajemní“ svobodní zednáři jako prázdné vysvětlení

Charta 77 neměla členství, hierarchii ani rituály typické pro svobodné zednářské lóže. Byla volným občanským společenstvím signatářů bez organizační disciplíny.

Definitivní podoba Charty 77 byla dohodnuta na setkáních v prosinci 1976. Účastníci nakonec dali přednost volnému společenství reprezentovanému třemi mluvčími. Ti byli voleni každoročně a ručili za pravost dokumentů vydávaných jménem Charty. V den zveřejnění, 1. ledna 1977, měla Charta 242 signatářů.

Ve svém prohlášení se Charta označila jako:

Svobodní zednáři jsou v konspiračních teoriích často používáni jako prázdné vysvětlení bez důkazů. Jejich údajná tajemnost je zneužívána.  Charta vznikla jako reakce na porušování lidských práv a neplnění mezinárodních závazků státu, nikoli jako politický převrat nebo tajný plán.

Charta inspirovala opoziční hnutí v dalších zemích

Pro svět byla Charta 77 jedinečná, protože díky jejímu vzniku se v sovětském bloku konečně objevila organizovaná skupina disidentů. Odpor vůči útlaku už nepředstavovali jen izolovaní jednotlivci, ale společná občanská iniciativa.

Charta 77 se později stala vzorem pro vznik opozičních hnutí v dalších zemích, například v Polsku, kde inspirovala vznik hnutí Solidarita.

Kanadský historik Gordon Skilling k tomu poznamenal: „Díky Chartě si Československo znovu vydobylo část své dobré pověsti, které se kdysi těšilo v zahraničí a kterou tak vážně poškodily několika kapitulacemi nejvyšší československé politické reprezentace.“

Charta 77 systematicky sledovala činnost vládních a komunistických orgánů a vydávala k ní stanoviska, která se prostřednictvím západních novinářů dostávala do zahraničí. Její nejvýraznější osobností se postupně stal Václav Havel.

Navzdory svému významu se Charta nikdy zcela nevymanila ze své izolace a často bývá popisována jako hnutí fungující v jistém „ghettu“. Velkou roli v tom hrál neustálý tlak režimu, který její představitele systematicky pronásledoval. Dokonce se objevily úvahy o dočasném pozastavení činnosti Charty.

Přesto Charta dosáhla řady významných úspěchů. Ačkoli si nekladla za cíl svrhnout komunistický režim, stala se vůči němu v tehdejších podmínkách nejradikálnější možnou výzvou. Právě z prostředí Charty se postupně formovala politická elita, která v rozhodující chvíli dokázala reprezentovat občanské vzepětí a podílet se na politických změnách v zemi.

Financování Charty nebylo tajné

Miroslav Dolejší ve svých tvrzeních zmiňoval také financování aktivit Charty 77 prostřednictvím Nadace Charty 77, která vznikla v roce 1978 ve Švédsku jako nezisková organizace na podporu disidentů a jejich rodin během normalizace. Později se stala jednou z významných nadací i v České republice.

Dolejší v této souvislosti opakovaně zmiňoval svobodné zednáře a tvrdil, že:

„Nadace Charty měla prostřednictvím svobodně zednářských lóží v Evropě a USA vliv i na některé tradiční literární nadace.“

Zvlášť uváděl Františka Janoucha, který se podle něj podílel na shromažďování finančních prostředků. Janouch však nikdy netajil, k jakým účelům byly peníze použity. Kromě podpory disidentů a jejich rodin sloužily také k vydávání českých knih v zahraničí a k technickým projektům. Do Československa se posílaly například magnetofony, videoprojektory nebo počítače s tiskárnami.

Janouch k tomu poznamenal, že v roce 1989 byl československý disent technicky jedním z nejlépe vybavených ve východní Evropě a na výši byl i organizačně.

Chartisté nebyli součástí žádného tajného spiknutí

Skutečnost, že se chartisté nesnažili přímo svrhnout režim, neznamená, že nehráli významnou roli při jeho pádu. Nic z toho však nepotvrzuje Dolejšího tvrzení, podle nichž byli chartisté komunisty nebo součástí tajného spiknutí.

Dolejší byl známý používáním konspiračních a antisystémových narativů, které spojovaly disent s „tajnými silami“. Takový přístup sice nabízí jednoduché vysvětlení složité reality, ale jako historický zdroj je intelektuálně nespolehlivý a výrazně snižuje důvěryhodnost autora podobných tvrzení.

Tento projekt je podpořen Evropským mediálním a informačním fondem (European Media and Information Fund, EMIF), který spravuje Nadace Calousta Gulbenkiana (Calouste Gulbenkian Foundation).