Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
že Rudá armáda sehrála významnou roli při osvobozování východní a střední Evropy a nikdo ze současné politické elity tuto její roli nezpochybňuje. Bez válečného úsilí Sovětského svazu na východní frontě by velká část Evropy zůstala pod nacistickou okupací mnohem déle. Úcta k obětem je rovněž bezpochyby na místě a ČR se o válečné hroby patřičně stará. Nicméně současný ruský narativ v intencích hybridní války a na pozadí válečného konfliktu na Ukrajině nelze absolutizovat a glorifikovat. Rudá armáda vskutku přinesla osvobození, nikoliv ovšem skutečnou svobodu.
že Sovětský svaz, přesněji dnešní Rusko, si jako jediný stát připomíná válku jen v období 1941(!)–1945. Sovětské vítězství nad nacismem je v moderním Rusku sekulárním náboženstvím. Je to jediný bod historie, na kterém se shodne velká většina společnosti.
Otázka vztahu dnešního Ruska k období let 1939–1941 (tedy k paktu Ribbentrop – Molotov) je jedním z nejcitlivějších témat tamní státní politiky paměti. Zatímco v 90. letech se Rusko k tajným protokolům paktu stavělo kriticky, dnes je narativ opačný.
V Rusku například platí zákony, které de facto zakazují srovnávání režimů SSSR a nacistického Německa. Historici, kteří příliš zdůrazňují sovětskou agresi vůči Polsku nebo Pobaltí v roce 1939, riskují trestní stíhání za „překrucování historie“. Oficiální pojetí historie je selektivní a druhá světová válka dle tohoto výkladu začíná až 22. června 1941 napadením SSSR (operace Barbarossa). Období mezi zářím 1939 a červnem 1941 je v učebnicích veřejně prezentováno jako nepodstatná předehra nebo nutné manévrování a nadále se vytěsňuje.
Pokud by se připustilo, že SSSR v letech 1939–1941 fungoval jako spoluviník rozpoutání války (podle rezolucí EU a historických faktů o útoku na Polsko), zhroutil by se obraz SSSR a jeho „absolutního dobra“, které svět zachránilo před fašismem.
že pro jakékoliv válečné operace je zapotřebí mít vybudovanou infrastrukturu, průmyslové kapacity a surovinovou základnu. Dne 19. srpna 1939 byla podepsána Německo-sovětská úvěrová a obchodní dohoda (těsně před paktem o neútočení Molotov – Ribbentrop, 23. 8. 1939). Německo poskytlo SSSR úvěr ve výši 200 milionů říšských marek a umožnilo SSSR nákup německých kapitálových statků (stroje, tovární zařízení, instalace, obráběcí stroje, lodě, dopravní prostředky) a částečně poskytlo i vojenský materiál a technologie. SSSR se zavázal Německu okamžitě dodávat strategické suroviny, které Německo kvůli britské blokádě zoufale potřebovalo k vedení války: ropu, obilí, manganovou rudu, chrom, dřevo, fosfáty, kaučuk atd. Obchodní smlouva otevřela cestu k paktu o neútočení a tajnému dělení sfér vlivu (17. září 1939 – SSSR napadl východní část Polska, 22. září 1939 – společná německo-sovětská přehlídka ve Lvově; 28. září 1939 – Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství; v listopadu 1939 zahájil SSSR invazi do Finska a v srpnu 1940 anektoval pobaltské státy).
Po bolševické revoluci v roce 1917 a následné emigraci části technické inteligence si bolševici uvědomovali technologickou zaostalost země. Leninův výrok „Kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je my pověsíme“ a Trockého tvrzení o „amerikanizovaném bolševismu“ ilustrují záměr využít západní technologie k vlastní modernizaci. V raném (předválečném) období industrializace hrály klíčovou roli americké, německé, francouzské, britské, švédské a italské společnosti. Tisíce západních expertů spolu s dovozem technologií a průmyslových zařízení vytvářely základy sovětského vojensko-průmyslového komplexu. Pro západní firmy, zasažené hospodářskou recesí, totiž Moskva představovala obchodní příležitost.
Mezi jedinečné příklady západní pomoci patří například traktorové závody (později výroba tanků): v roce 1929 získal Američan Albert Kahn zakázku na projekt traktorového závodu ve Stalingradu (dnes Volgograd), který byl stoprocentním americkým importem. Kahnova kancelář navrhla i desítky dalších závodů a vyškolila sovětské inženýry. Například traktory Stalinec-60 byly kopií amerického Caterpillar Sixty. Obdobným příkladem byl rovněž automobilový závod v Nižním Novgorodu (GAZ), kde se realizovala licenční výroba amerických Fordů. Železárny Magnitogorsk, pýcha sovětského metalurgického průmyslu, měly americké pozadí. Společnost McKee Corporation totiž navrhla a technicky dohlížela na stavbu vysokých pecí, které zahájily výrobu v roce 1933. Společnosti General Electric a Westinghouse dodaly know-how a technologie pro stavbu vodní elektrárny Dněproges. Američtí inženýři pod vedením Hugh L. Coopera dohlíželi na stavbu díla a předávali Sovětům znalosti. V září 1932 obdrželo šest Američanů včetně Coopera sovětský Řád Rudého praporu práce.
V předválečné éře se na budování průmyslu podílely i evropské státy, zejména německé firmy (např. Siemens, Junkers atd.) na základě Rapallské smlouvy z roku 1922. Sověti také nakupovali technologie a licence z Británie, Francie a Švédska. V roce 1932 v důsledku kolektivizace a světové hospodářské krize SSSR již nebyl schopen platit zahraničním dodavatelům v „tvrdé měně“. Nicméně díky předchozímu působení západních expertů již disponoval vlastními vyškolenými kádry a širokým portfoliem stavebních norem, což umožnilo pokračování průmyslové výstavby bez rozhodující role Američanů. Nicméně po napadení SSSR nacistickým Německem byl pro Stalina stěžejním americký program Lend Lease (viz níže).
že za celkovými ztrátami Rudé armády (asi 9 milionů padlých vojáků) nestála jen brutalita nacistického Německa, ale do značné míry to byl i důsledek Stalinovy paranoidní politiky před válkou. Tehdy byli v rámci čistek popraveni 3 z 5 maršálů, 13 z 15 velitelů armád, 50 z 57 velitelů sborů, 154 ze 186 velitelů divizí a 8 z 9 admirálů. Zhruba 65 % vyšších důstojníků podlehlo represím. V roce 1941 mělo pouze 7 % sovětských důstojníků vysokoškolské vojenské vzdělání. Po čistkách a rychlé expanzi armády došlo k obrovskému „ředění“ kvality velení. Čistky vytvořily v Rudé armádě atmosféru absolutního teroru. Důstojníci se báli udělat jakékoliv samostatné rozhodnutí, aby nebyli obviněni ze zrady. Raději slepě plnili i nesmyslné rozkazy (např. čelní útoky proti kulometům), než aby riskovali hněv politických komisařů. Tento faktor patří mezi nejdůležitější v období let 1941–1942. Dopad čistek se předtím rychle projevil ve vysokých ztrátách při sovětské invazi do Finska v roce 1940 (Zimní válka).
že skutečnou svobodu Stalinova armáda nepřinesla a v celé východní a střední Evropě rasovou nacistickou diktaturu záhy nahradila komunistická „třídní“ diktatura. Eliminování politické opozice, podnikatelů, zemědělců, vědců, kulturních a duchovních elit atd. se týkalo Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, ale v řadě ohledů i specifické situace tehdejší Jugoslávie. Osvobození Československa je nutné vnímat mezinárodní optikou – Jaltská konference v roce 1945 přinesla rozdělení Evropy na sféry vlivu: východní Evropa jako nárazníková zóna SSSR, rozdělení Německa (Berlínu), komplexní změna polských hranic ve prospěch SSSR, později Marshallův plán, železná opona.
že v důsledku výše zmíněného se Československo stalo zájmovým územím a satelitem SSSR, kde se více než čtyřicet let prosazoval sovětský a komunistický zkreslený pohled a narativ o druhé světové válce. Některé kapitoly bylo zapotřebí vytěsnit (spojenectví Hitlera se Stalinem, západní odboj…), jiné zas bylo nutné zveličit. Den 1. září 1939 (napadení Polska) je téměř všude připomínkou zahájení druhé světové války. Sovětský, přesněji ruský pohled se redukuje na takzvanou Velkou vlasteneckou válku v období 1941–1945. Proč je tomu tak?
že jakékoli dnešní svobodné úsilí vnést do výkladu historických událostí nezávislý pohled je současným politickým vedením Ruska vnímáno téměř jako nepřátelský akt (!). Usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy vyzvalo k připomínání totalitních zločinů a odsoudilo propagandu, která popírá nebo oslavuje totalitní zločiny, a spojilo takovou propagandu s ruskou informační válkou proti „demokratické Evropě“.
Asymetrický konflikt, který vede Ruská federace proti zemím EU a NATO, probíhá i v oblasti společenských věd. Půl roku před invazí na Ukrajinu v červenci 2021 zřídil Vladimir Putin svým dekretem Meziresortní komisi pro historické vzdělávání s úkolem „zajistit systematický a ofenzivní přístup k otázce obrany národních zájmů Ruské federace v souvislosti s uchováním historické paměti a rozvojem vzdělávacích aktivit v oblasti historie“. Komise zahrnovala zástupce prezidentské administrativy, aparátu Bezpečnostní rady, Generální prokuratury, Vyšetřovacího výboru, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra, Ministerstva kultury, Ministerstva školství, Ministerstva spravedlnosti, Federální archivní služby, Ruské akademie věd atd. A v neposlední řadě i příslušníky rozvědky SVR a kontrarozvědky FSB.
Není překvapením, že předsedou komise se stal vlivný politik, historik a ideolog Vladimír Rostislavovič Medinský, který stojí za novými tendenčními učebnicemi dějepisu, renesancí komunistických svátků, symbolů a pomníků.
Mezi úkoly komise směrem do zahraničí patří analyzovat a monitorovat „aktivity zahraničních struktur a jednotlivců, které poškozují národní zájmy Ruské federace v historické oblasti“ a přijímat rychlá „operativní opatření proti těmto aktivitám“, resp. připravovat „návrhy na informační podporu protipropagandistických akcí a pořádání historických a kulturně vzdělávacích akcí včetně těch, které se týkají památných dat v Rusku a historických událostí“.
Mezi taková „operativní opatření“ můžeme zařadit i pozvání vybraných evropských politiků a poslanců do Moskvy k oslavám 80. výročí konce druhé světové války. Tato událost bezpochyby zapadá do výše uvedeného kontextu a je zřejmé, že na pozadí oslav probíhala vlivová operace s mezinárodním dosahem s využitím oprášených sovětských narativů, zpochybňováním historických faktů a posunem jejich interpretací: „Říci, že bychom bez ‚lend-leasu‘ neobstáli? To se nedá. Určitě bychom zvítězili – žrali bychom sice hlínu, ale přesto bychom vyhráli. Spojenci nám ale pomohli, a toho si musíme vážit a nezapomínat,“ uvedl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.
(Lend-Lease byl americký program z roku 1941, kterým USA dodávaly spojencům zbraně, suroviny, potraviny, vozidla a další materiál bez okamžité platby; šlo o „půjčku a pronájem“ pro státy bojující proti Ose. Viz. dále, pozn. editora)
že významnou skupinu obětí z řad Rudé armády tvořili Bělorusové, Ukrajinci a příslušníci pobaltských a kavkazských národů.
„Cílená informační válka byla během studené války hojně využívána a od té doby je nedílnou součástí moderní hybridní války, která je kombinací vojenských a nevojenských opatření skryté i otevřené povahy, jež jsou používána k destabilizaci politické, hospodářské a sociální situace země, na kterou se útočí, aniž by došlo k oficiálnímu vyhlášení války, a jejichž terčem nejsou pouze partneři EU, ale také samotná EU, její orgány a všechny členské státy a občané bez ohledu na jejich státní příslušnost a náboženské vyznání.“
Pozůstatek sovětské propagandy
„Američané vstoupili do Evropy v podstatě poté, až když bylo jasné, že Sověti porazí Hitlera, a hrozilo, že osvobodí Evropu sami. Stalin po dlouhou dobu žádal o otevření fronty na západě, ale takzvaní spojenci boj naopak oddalovali, aby Rusové co nejvíce s Němci vykrváceli.“ (Echo24)
Tento narativ je oblíbeným pozůstatkem sovětské propagandy, který míchá reálnou frustraci Stalina s překrucováním vojenské reality. Představa, že se stačilo „nalodit a jet“, je vojensky naivní. Útok přes kanál La Manche byl největší a nejsložitější obojživelnou operací v dějinách. Když se Britové a Kanaďané pokusili o menší výsadek ve Francii v roce 1942 (Dieppe), skončilo to masakrem. Ukázalo se, že bez totální nadvlády ve vzduchu a speciálních vyloďovacích plavidel (která se teprve musela vyrobit) by invaze v roce 1942 nebo 1943 znamenala katastrofu. Spojenci museli nejprve vyhrát bitvu o Atlantik. Dokud německé ponorky potápěly zásobovací lodě, nebylo možné v Británii shromáždit miliony vojáků a miliony tun materiálu pro invazi. Západ ovšem bojoval. Spojenci vyloděním v severní Africe (operace Torch) a následně v Itálii vyřadili z války největšího spojence Německa – fašistickou Itálii. To donutilo Hitlera stáhnout desítky divizí z východní fronty. Od roku 1942 vedly USA a Británie totální leteckou válku proti německému průmyslu. Němci museli většinu letectva nasadit na obranu Říše proti západním bombardérům, místo aby letectvo podporovalo útoky proti SSSR.
Pokud by Západ chtěl nechat Sověty „vykrvácet“, neposílal by jim masivní pomoc, bez které by se Rudá armáda pravděpodobně zhroutila (Lend-Lease). USA dodaly SSSR kromě jiného přes 400 000 džípů a náklaďáků, resp. kolem 2 000 lokomotiv. Bez nich by Rudá armáda nikdy nebyla schopna provádět rychlé ofenzívy, protože by její logistika vázla. Již v roce 1943 měl Stalin na teheránské konferenci tvrdit: „Nejdůležitější věcí v této válce jsou stroje. Spojené státy jsou zemí strojů. Bez strojů, které jsme dostali v rámci Lend-Lease, bychom válku prohráli.“ Na konci roku 1943 Stalin již uznal, že Lend-Lease měl rozhodující vliv na přežití Sovětského svazu. Masivní pomoc pak umožnila sovětské protiútoky. Rovněž Nikita Chruščov, který vedl Sovětský svaz v letech 1953 až 1964, souhlasil se Stalinovým hodnocením. Ve svých pamětech Chruščov popsal, jak Stalin zdůrazňoval význam pomoci v rámci programu Lend-Lease: „Bez obalu prohlásil, že kdyby nám Spojené státy nepomohly, válku bychom nevyhráli.“
Od dob studené války až po současnost mnoho sovětských a ruských politiků ignorovalo nebo bagatelizovalo dopad americké pomoci Sovětskému svazu stejně jako dopad celé americko-britské války proti nacistům. A tento narativ se v oblasti historie opakuje i v současné hybridní válce Ruska.
„Americká armáda neosvobodila na konci druhé světové války Plzeň a chovala se vůči spojencům odporně.“
Americká armáda kvůli vstupu na území Československa svedla s německými jednotkami několik bitev. Škodovy závody byly pro spojence zásadní. V roce 1945 to byla poslední velká fungující zbrojovka Třetí říše. Vyráběly se zde například stíhače tanků Hetzer, munice a protiletadlová děla. Protože Škodovka stále zásobovala německou armádu, provedlo americké letectvo 25. dubna 1945 masivní nálet, který zničil přibližně 70 % areálu. Američané dokonce předem varovali obyvatele Plzně prostřednictvím rádia BBC, aby minimalizovali civilní oběti. Rovněž vstup amerických pozemních jednotek (16. obrněná divize) do Plzně nebyl úplně bez výstřelu. Přestože ve městě již probíhalo povstání českých občanů, německé jednotky kladly odpor. Na Američany se střílelo z věže Katedrály sv. Bartoloměje, z vikýřů domů i v okolí Škodovky. Američané museli s českým odbojem čistit jednotlivé budovy. Německý velitel plzeňské posádky Georg von Majewski trval na podepsání kapitulace pouze do rukou vyššího důstojníka americké armády. To se stalo odpoledne 6. května 1945. Americké jednotky následně zajistily areál Škodovky, kde odzbrojily tisíce vojáků wehrmachtu, kteří se zde shromáždili.
Z Usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy
„ (...) vzhledem k tomu, že v tomto roce si připomínáme 80. výročí vypuknutí druhé světové války, která vedla k nebývalému lidskému utrpení a k okupaci zemí v Evropě trvající mnoho desetiletí;
vzhledem k tomu, že před 80 lety, dne 23. srpna 1939, podepsaly komunistický Sovětský svaz a nacistické Německo smlouvu o neútočení, známou jako pakt Molotov-Ribbentrop, a její tajné protokoly, které rozdělily Evropu a území nezávislých států mezi oba totalitní režimy a seskupily je do oblastí zájmu, což připravilo půdu pro vypuknutí druhé světové války;
vzhledem k tomu, že v přímém důsledku paktu Molotov-Ribbentrop, po němž následovala smlouva o hranicích a přátelství uzavřená dne 28. září 1939 mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, byla Polská republika napadena nejprve Hitlerem a dva týdny poté Stalinem – což znamenalo ztrátu nezávislosti pro tuto zemi a bezprecedentní tragédii pro polské občany – a komunistický Sovětský svaz zahájil dne 30. listopadu 1939 agresivní válku proti Finsku a v červnu 1940 obsadil a anektoval části Rumunska – území, která nebyla nikdy vrácena, a anektoval nezávislé republiky Litvu, Lotyšsko a Estonsko;
vzhledem k tomu, že po porážce nacistického režimu a po skončení druhé světové války byly některé evropské země schopny obnovy a zahájily proces usmíření, zatímco jiné zůstaly pod diktaturami – některé pod přímou sovětskou okupací nebo pod sovětským vlivem – po celé další půlstoletí, kdy jim byla i nadále upřena svoboda, svrchovanost, důstojnost, lidská práva a společensko-hospodářský rozvoj;
vzhledem k tomu, že ačkoli byly zločiny nacistického režimu posouzeny a potrestány norimberskými procesy, je stále naléhavě nutné zvyšovat povědomí, morálně soudit a právně vyšetřovat zločiny stalinismu a dalších diktatur;
vzhledem k tomu, že v některých členských státech jsou komunistické a nacistické ideologie zákonem zakázány;
vzhledem k tomu, že evropská integrace byla již od počátku reakcí na utrpení, které přinesly dvě světové války a nacistická tyranie, jež vedla k holocaustu, a na rozšíření totalitních a nedemokratických komunistických režimů ve střední a východní Evropě a byla rovněž způsobem, jak pomocí spolupráce a integrace překonat hluboké rozpory a nepřátelství v Evropě, ukončit válku a zajistit na tomto kontinentu demokracii;
vzhledem k tomu, že pro evropské země, které trpěly pod sovětskou okupací a komunistickými diktaturami, znamená rozšíření EU počínaje rokem 2004 jejich návrat do evropské rodiny, do níž patří;
Rusko zůstává největší obětí komunistické totality a jeho přeměna v demokratický stát bude obtížná, dokud vláda, politické elity a politická propaganda nepřestanou kamuflovat zločiny komunismu a oslavovat sovětský totalitní režim; žádá proto ruskou společnost, aby se vyrovnala se svou tragickou minulostí…“
