Dezinformace: Dávno vyvrácené konspirace a předsudky vůči Židům se stále vracejí

Předsudků, mýtů a konspirací namířených proti Židům koluje ve slovenské společnosti nespočet. Mnohé z nich vznikly už v období před druhou světovou válkou, ale v různých podobách přežívají dodnes. Zvlášť nebezpečné jsou však ty, které se snaží zpochybňovat nebo reinterpretovat holocaust, největší zločin 20. století. Jaké jsou nejčastější dezinformace spojené s holocaustem a jeho průběhem na Slovensku? Proč jsou v rozporu s historickými fakty, svědectvími i dostupnými archivními prameny? Holocaust se skutečně stal a právě jeho popírání je formou nenávisti, která vyžaduje jasnou a důraznou odpověď.

„Mohou si za to sami“

V ľudácké Slovenské republice (1939–1945) se od počátku vedla intenzivní propagandistická kampaň proti přibližně devadesátitisícové židovské populaci. Často na Slovensku slýcháme dezinformační tvrzení, že si oběti svou tragédii způsobily samy kvůli údajnému nepřátelství vůči slovenskému národu. Podle Alexandra Macha: „Pokud byl národ, který měl důvod vystěhovat Židy ze svého území, byl to národ slovenský.“

Negativní zobrazování Židů má kořeny už ve starších pracích Svetozára Hurbana Vajanského; biologické chápání národa však ľudácká strana právně potvrdila přijetím takzvaného Židovského kodexu 9. září 1941. Jeden z paragrafů tohoto nařízení (§ 22) určoval Židům ve věku od 16 do 60 let pracovní povinnost.

Ministerstvo vnitra ľudácké Slovenské republiky v tomtéž měsíci nařídilo zřídit židovská pracovní střediska v Novákách, Vyhních a Seredi. Oficiální název tábora v Seredi byl Koncentrační středisko a pracovní tábor pro Židy. V první fázi byla Sereď pracovním a ve druhé fázi koncentračním táborem. V táboře bylo internováno přibližně 16 000 lidí, z nichž byli mnozí transporty deportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů. Většinu z nich tam během holocaustu zavraždili.

Zbavování se odpovědnosti

Dalším rozšířeným mýtem je tvrzení, že za tragédii slovenských Židů nesl odpovědnost výhradně nátlak nacistů, kterému prý nebylo možné vzdorovat bez ohrožení životních zájmů slovenského národa. Podobně se často tvrdí, že odpovědnost nesla pouze hrstka radikálů prosazujících ideologii národního socialismu.

Tato vysvětlení však neobstojí pod váhou historických pramenů, které jednoznačně dokazují dobrovolnou, iniciativní a ideologicky motivovanou spoluúčast režimu režim Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. ľudácký režim). Antisemitská politika státu byla sice ovlivněna nacistickým Německem, vycházela však především z vnitřních cílů autoritářského režimu: ze snahy zmocnit se židovského majetku, prokázat ochotu ke kolaboraci s nacisty a „vyřešit“ sociální problém, který režim sám vytvořil masovým okrádáním a zbavením práv židovského obyvatelstva.

Ľudácký režim při postupném omezování práv Židů narážel na legislativní problémy v oblasti porušování základních práv. Jeho představitelé si velmi dobře uvědomovali, že tato práva porušují. Klíčový ideolog režimu Štefan Polakovič například bez skrupulí tvrdil, že „v tomto energickém kroku (pozn.: tedy při řešení židovské otázky) nejde o útok na vlastnické právo, které pro nás zůstává nedotknutelné“, což samozřejmě vůbec neodpovídalo realitě.

Ľudácká Slovenská republika byla jediným státem v Evropě, který nebyl okupován nacisty a deportoval své židovské spoluobčany vlastními silami. Až druhá vlna deportací se uskutečnila po okupaci území ľudácké Slovenské republiky německými jednotkami od srpna 1944 do konce války. Vlna kritiky vůči zprávám o obnovení deportací Židů se zvedla až v roce 1943. To už židovské obyvatelstvo přišlo o dvě třetiny své původní přibližně devadesátitisícové populace. Nejvíce zarážející bylo mlčení a lhostejnost velké části slovenské společnosti. Ke změně postoje docházelo až tehdy, když už drtivé většině pronásledovaných nebylo možné pomoci.

Židé jako „pohroma“

Mýtus o „rasově čistém a vznešeném“ slovenském národě v protikladu k „degenerovanému židovstvu“ pěstovala propaganda Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS) už od druhé poloviny 30. let. Gardista otevřeně psal:
„Na první Hitlerovo zavolání hlásili jsme se do protižidovské fronty. (…) po národněsocialistickém Německu jsme první začali zbavovat se nebezpečné židovské pohromy.“

Podobné ideologické schéma je patrné i v Rodobraneckém katechismu. Radikalizaci politického jazyka lze sledovat také v přechodu od konspiračních teorií o „židovské světovládě“ k rasovému biologismu podle vzoru Hitlerovy NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany).

Slovenský nacionalistický tisk stylizoval Židy do polohy morálně a duševně zkažené cizí rasy už v době Rakouska-Uherska. Periodikum Kocúr jim přisuzovalo atributy špíny, zápachu či parazitismu a zobrazovalo je jako deformované. Propaganda se postupně stupňovala a hesla typu „Žid je upírem národa“ se objevovala na titulních stranách ľudáckého tisku. Brožura Židovstvo na Slovensku představovala Židy jako údajně biologicky odlišné, neschopné překročit „kulturní močál“ a vrozeně náchylné k materialismu či „dekadentní morálce“. Tato tvrzení byla konstruována za účelem legitimizace systematické diskriminace a později deportací.

Světovládný plán a „židobolševismus“

Židovské podnikání je součástí další konspirace o „světovládném plánu mezinárodního židovstva“, což je typický prvek antisemitských dezinformací. Dalším konspiračním mýtem v rukou nacistické propagandy se stal výmysl o takzvaném „židobolševismu“. Vznikl už po první světové válce jako součást antisemitské a antikomunistické propagandy. Jeho cílem bylo vytvořit falešné propojení mezi Židy a komunistickým hnutím a přesvědčit veřejnost, že komunismus údajně slouží židovským zájmům. Tuto lež aktivně šířili také Adolf Hitler a Heinrich Himmler.

Fritz Fiala, vídeňský Němec a nacistický agent, který působil jako novinář v Československu a později jako korespondent v Bratislavě, publikoval vylhané články a fotografie, které falešně zobrazovaly koncentrační tábory jako hygienická a uspořádaná „autonomní města“, jež měla Židy údajně „převychovávat“. Šlo o hrubou propagandu s cílem popřít realitu utrpení, násilí, hladu, nemocí a masového vraždění, které jsou dnes detailně zdokumentovány.

Jak blízko je k holocaustu

Konspirace a dezinformace namířené proti Židům či samotnému holocaustu nejsou jen smyšlenými bludy, ale pokračováním stejných vzorců nenávisti, které vedly k největší tragédii moderních dějin. Ukazují, jak snadno může společnost znovu sklouznout k přijímání zjednodušujících mýtů, k obviňování obětí a k ospravedlňování zločinů ve chvíli, kdy se vzdá kritického myšlení.

Hannah Arendtová ve svém zásadním díle Původ totalitarismu ukazuje, že holocaust byl bezprecedentním typem zločinu, jehož cílem bylo zničit celou skupinu lidí bez ohledu na jejich činy pouze na základě jejich prosté existence.

Nejdůležitějším poselstvím její práce je, že pouze společnost, která si zachová schopnost kriticky uvažovat, dokáže rozpoznat manipulativní jazyk propagandy, a bránit se tak opakování minulých chyb. Holocaust proto není jen historickou událostí, ale také trvalým varováním před tím, co se stane, když se politika promění v nelidskou ideologii a občané si přestanou klást otázky. Připomíná nám, že paměť je naší nejlepší obranou proti nenávisti, která se v nových podobách stále vrací.

Tento projekt je podpořen Evropským mediálním a informačním fondem (European Media and Information Fund, EMIF), který spravuje Nadace Calousta Gulbenkiana (Calouste Gulbenkian Foundation).