Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Vyjádření olomouckého poslance za stranu ANO ze 4. března 2026 vzbudilo v celé společnosti, zejména na sociálních sítích, velké emoce, proto stojí za to si ho připomenout celé: „Mezi námi děvčaty, v naší republice jsou všichni lidé mírumilovní. Víte o tom, že v naší republice téměř nikdo, tedy nikdo nechce bojovat? Tady nejsou lidé, kteří by chtěli někoho ohrožovat. Nechtějí válčit. Mimochodem, my zde nikdy neválčili. Možná Žižka. Ten možná kdysi bojoval, ale my nechceme bojovat.“ (Psp.cz)
Aby nedošlo k omylu – nikdo netvrdí, že by naše republika chtěla někoho ohrožovat, v tom má vládní politik pravdu. Zároveň jsme ale bohužel v takové mezinárodněpolitické a geopolitické situaci, kdy hrozba vnějšího napadení naší země je stále reálnější. Proto stojí za to se nad slovy poslance Brázdila pozastavit.
Jeho tvrzení samo o sobě je samozřejmě nepravdivé, to pozná každý Čech se základním vzděláním. Jen ve sbírce Paměť národa jsou zaznamenány stovky příběhů a vzpomínek na československé legie nebo zahraniční i domácí odboj za druhé světové války, které tvrzení vyvracejí. Ještě si některé ukážeme.
Kremelská propaganda a srpen 1968
Zajímavé ale je, že poslancův výrok je zcela v souladu s jedním ze směrů propagandy vymýšlené v ruském Kremlu, který proti naší zemi i celé Evropě aktuálně vede hybridní válku. A to už dlouho. Jeden příklad za všechny je třeba článek agentury RIA Novosti z 21. srpna 2018, který vyšel na výročí okupace Československa sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy.
„Češi, kteří za svou zem nebojovali od roku 1620, nebojovali ani tentokrát,“ napsal před osmi lety komentátor ruské agentury o srpnových událostech roku 1968. Tehdy to v našem mediálním prostoru rezonovalo a Čechy pobouřilo. Dnes ale jako bychom si na podobné úvahy začali zvykat, a dokonce je sami o sobě ve vlastním parlamentu šíříme. To je varovné.
Můžeme se vysmívat hloupým tvrzením o Žižkovi či Bílé hoře, ta ale nejsou podstatná. Odvedla by nás od toho podstatného, čímž je neaktivita našich ozbrojených složek nejen v roce 1968, ale i v roce 1938 při záboru Sudet hitlerovským Německem. Ta má skutečně dodnes dopad na to, jak se na nás dívá svět a možná i jak se hodnotíme my sami.
„My jsme si říkali – proč nepovstanete, proč nebojujete?“ vzpomínal pro Paměť národa Sergej Magid, který se 21. srpna 1968 v uniformě sovětské armády podílel na okupaci naší země. A vzápětí dodal zásadní hodnocení: „Rusové s jejich mentalitou to nemůžou pochopit.“ Sergej Magid tak poukazuje na to, že ruští pohlaváři rozumí jen síle. A právě proto nesmíme z našeho kolektivního vědomí vymazávat příklady české statečnosti, jako se o to pokouší poslanec hnutí ANO.
Bojovníci za druhé světové války
„Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně,“ volali čeští branci i záložáci v září 1938. Jenže politická krize vyústila v přijetí mnichovského diktátu československými předáky a vojáci Wehrmachtu bez jediného výstřelu následně obsazovali české pohraničí. Lidé tehdy dávali najevo své odhodlání bojovat navzdory politickým rozhodnutím, která jim to znemožnila. Mnozí nesložili ruce do klína a našli si vlastní cestu, jak vzdorovat zločinnému nacistickému režimu.
Třeba takový Jiří Pavel Kafka. Ten jako syn předsedy pražské židovské obce byl předurčen k tragické smrti ve vyhlazovacím táboře. Těsně před vypuknutím války ale stihl odjet jedním z Wintonových vlaků do Anglie. Místo aby tam pokračoval ve studiu, šel bojovat. Po základním výcviku byl zařazen jako střelec a radista k „československé“ 311. peruti Royal Air Force.
„Létalo se nad mořem. Naším úkolem bylo najít a zničit nepřátelské ponorky a lodě,“ vzpomínal na tu dobu pro Paměť národa. Po válce se vrátil do Československa a shledal se s maminkou, která jako jedna z mála přežila ghetto v Lodži i Osvětim. V roce 1947 coby britský voják odjel do Londýna, později žil v Izraeli. Do rodné Prahy se vrátil až po roce 1989.
Nebo Slávka Altmanová. Ta se narodila na Volyni, která za jejího dětství byla ještě polská. Když ji v roce 1939 zabral Sovětský svaz, byly bohatší rodiny vystěhovávány včetně té Slávčiny. Zle bylo i potom za okupace nacistické. Zažila bombardování, pět neděl se s ostatními skrývala ve sklepě. Východiskem pro ni nebylo pasivně čekat, co jí osud přinese. Naopak. Vstoupila do 1. československého armádního sboru v SSSR.
„K ránu padla mlha, Němci to zjistili a začalo maso. Hodně zabitých, raněných, pořád to mám před očima,“ vzpomínala spojařka a radistka Slávka Altmanová, která prošla boji v Polsku a hlavně u Dukly. Po válce zůstala v Čechách. Nervové vypětí za války ji ovšem zdravotně poznamenalo na celý život.
Bojovat bylo možné i nevojenskými prostředky, a to i doma. Třeba Vlasta Šedivá, ročník 1921, měla být za války pracovně nasazena a pomáhat tak válečnému úsilí Říše. Se štěstím se tomu vyhla. Zato se angažovala v odboji, na tiskařské blány přepisovala letáky i ilegální tiskoviny V boj a Rudé právo. Věděla, že to není práce pro každého.
„Češi nejsou zbabělí, ale většina z nich se přizpůsobila. Já věřila, že je důležité něco dělat,“ sdělila redaktorům Paměti národa. Své spolupracovníky z komunistické organizace znala jen pod krycími jmény. Přes všechnu konspiraci mnozí neunikli zatčení, někteří byli popraveni. Vlasta Šedivá měla štěstí, že ji nikdo z kolegů při výslechu nepodrazil.
Vnitřní boj každého z nás
V archivu Paměti národa je mnoho vzpomínek Čechů, kteří neváhali bojovat proti zlu. Všem těmto lidem poslanec Brázdil svým prohlášením křivdí. Někomu se může zdát, že otázka, zda v minulosti Češi bojovali, či nebojovali, sama o sobě není až tak důležitá. Proč tedy dnes přesto budí takové vášně?
Je to proto, že odpovědi na ni formují naši současnost a předjímají jiné téma, které je zcela zásadní. Budou Češi ochotni bojovat v případě napadení vnějším agresorem? Až půjde o to bránit naši zemi, naše rodiny, naše majetky, ale i osobní svobodu a způsob života?
Už zmiňovaný Sergej Magid srovnává svoji zkušenost z Československa v srpnu 1968 se vzpomínkami svého otce, který coby sovětský voják válčil v tzv. Zimní válce s Finskem na přelomu let 1939 a 1940. „Těch Finů byly tři miliony, zatímco vás tady bylo patnáct milionů,“ srovnával pan Magid. „Ale Finsko se nepoddalo té zrůdě. Finové se bránili a nakonec ubránili Finsko.“
Zda bojovat, či nebojovat si nakonec musí rozhodnout každý z nás. Češi, o které se tu vedou spory, koneckonců nejsou žádná beztvará masa, ale společenství jedinců. Každý z nás musí sám v sobě svést vnitřní boj mezi vlastní odvahou a neodvahou. Věřím, že až na to přijde, všichni v tomhle boji zvítězíme. A že se k nám přidá i pan poslanec Milan Brázdil.
