Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Otázka dostupnosti bydlení je dnes bezpochyby složitá. Ceny rostou, hypotéky jsou méně dostupné a mladí lidé často odkládají osamostatnění. Proto se stále najde dost lidí, kteří s nostalgií vzpomínají na časy, kdy „za komunismu bylo bydlení lepší“. Na první poslech to může znít lákavě – levné nájemné, byty přidělované státem, žádné hypotéky. Jenže realita byla úplně jiná. Státem vlastněné byty byly přidělovány podle stranických známostí, čekalo se na ně celé roky a jejich kvalita byla velmi nízká.
Podle průzkumu časopisu Forbes z roku 2018 více než polovina Slováků (56 %) věří, že za socialismu se žilo lépe než dnes. Levné nájemné, byty přidělované státem, žádné hypotéky... Jenže realita byla úplně jiná. Právě socialismus svým centrálním plánováním a ničením hospodářství připravil Slovensko o desetiletí přirozeného rozvoje. Důsledky této devastace pociťujeme ještě dnes – v pomalejším dohánění Západu, ale také v nedůvěře k tržním řešením.
Otázka dostupnosti bydlení je dnes bezpochyby složitá – ceny rostou, hypotéky jsou méně dostupné a mladí lidé osamostatnění často odkládají. Tento text si však neklade za cíl vyřešit bytovou otázku. Naším cílem je ukázat, že tvrzení o „lepším“ komunistickém modelu bydlení stojí na mýtech a polopravdách.
Horší životní úroveň
Navzdory všem problémům s bydlením se dnes Slováci mají nesrovnatelně lépe než v dobách socialismu. Průměrná hrubá mzda vzrostla z přibližně 3 000 korun (v přepočtu dnešních asi 100 eur) měsíčně na dnešních více než 1 400 eur, přičemž reálné mzdy jsou dnes více než dvojnásobné. Také životní úroveň je citelně vyšší a možnosti bydlení mnohem rozmanitější než kdykoli dříve. Ve srovnání s rokem 1990 se dnes na Slovensku vydělává přibližně o 30 procent více. Socialistická iluze „levného bydlení“ byla vykoupena nedostatkem, uniformitou a nesvobodou. Pokud tedy někdo tvrdí, že „tehdy bylo lépe“, možná jen zapomněl, jak málo si tehdy mohl svobodně vybírat.
Necitlivá výstavba
Navzdory výstavbě sídlišť, která nabírala na obrátkách zejména v 70. letech, se komunistický režim potýkal s bytovou krizí po celou dobu své existence. Protože se během normalizace stavělo systematicky a ve velkém, často šlo o necitlivou sídlištní výstavbu na okrajích měst, která vznikala bez zajištěné občanské vybavenosti. Bytový fond přitom samozřejmě vlastnil stát.
V jiných případech komunisté nedbali na zachování historických památek a historických center, ale necitlivě je bourali a zastavovali panelovými domy. Ošklivé sídlištní bloky, které změnily tvář měst, se nazývaly také Husákovy „hradby“.
Pořadníky
Na přidělení družstevního nebo podnikového bytu se čekalo patnáct, ale i dvacet let, a to i přesto, že dotyční v podniku pracovali hned po vyučení nebo po studiích. Všichni byli zařazeni do pořadníků s bodovacím systémem. Mimo pořadník byty samozřejmě dostávala vládnoucí nomenklatura. Nebylo neobvyklé, že jeden byt obývalo více generací a že se k bytu dalo dostat i prostřednictvím černého trhu s nemovitostmi.
Nic není zadarmo
Ačkoli se často říká, že „za socialismu byly byty zadarmo“, realita byla jiná. Ani družstevní, ani podnikový byt nikdy nepatřil nájemníkovi – a už vůbec nebyl zadarmo. Lidé platili nájemné (i když ve srovnání s dnešními cenami symbolické) a samozřejmě také energie. U družstevních bytů přibližně třetinu nákladů hradil stát, třetinu zaplatili nájemníci a zbývající třetinu postupně spláceli. I tehdy tedy platilo, že bydlení má svou cenu, a nebylo neobvyklé, že si lidé na splácení bytu půjčovali peníze.
Kvantita nahrazovala kvalitu
Obrovská výstavba v 70. letech však svou kvantitou šla na úkor kvality. Podle Martina Šindelíře, jehož závěrečnou práci cituje řada levicově orientovaných článků, se u nás stavěly takzvané paneláky. „Ve srovnání s dnešní dobou byla bytová politika z pohledu konečných spotřebitelů uskutečňována lépe,“ říká.
Zároveň však přiznává, že kvalita bydlení v západních zemích dosahovala vyšší úrovně, zatímco v Československu kvantita na úkor kvality vedla k častým rekonstrukcím narychlo postavených bytů. Problémy způsobovalo především používání nekvalitních materiálů.
Byt máme, ale čím ho zařídit?
Mnozí lidé si nestěžují ani tak na to, že by během socialismu neměli kde bydlet, ale na to, že si kvůli nedostatku zboží neměli svůj levný byt čím zařídit. Na konci 80. let byl komunistický režim v permanentní ekonomické krizi, která se projevovala nedostatkem základního spotřebního zboží a rozkvětem šedé ekonomiky, jež stále více nahrazovala stát. Pokud si tedy mladá rodina chtěla přilepšit, její jedinou možností byla tato šedá ekonomika – tedy melouchy, černý obchod s valutami a tuzexovými poukázkami, ale také úplatkářství ve všech sférách života.
Mýty o komunistickém modelu bydlení
Mnozí si dnes idealizují minulost a mluví o tom, jak se „za komunismu bydlelo lépe“. Často však zapomínají, že byty byly přidělovány podle stranických známostí, čekalo se na ně celé roky a kvalita výstavby bývala slabá. Nedostatek stavebních materiálů, stejné šedivé paneláky a omezené možnosti osobního vlastnictví vytvářely prostředí, které mělo ke skutečnému komfortu daleko. Mýtus o „lepším bydlení“ nevychází z reality života v socialismu, ale spíše z nostalgie a vzpomínkového optimismu.
Zdroje
Fakta a lži o komunismu, Ladislav Kudrna (ed.)
ISBN: 978-80-9079996-7
Socialismus: realita místo mýtů, Peter Gonda, Peter Zajac (ed.)
ISBN: 978-80-8912118-2
Bydlení a bytová politika v Československu v letech 1960–1980, Martin Šindelíř
Text byl převzat od Post Bellum SK
