Pojmy jako národ, národní suverenita a první republika jsou v našich myslích spojeny s mnoha mýty zakořeněnými často tak hluboko, že je bereme jako něco samozřejmého. Pojďme se na některé z nich podívat podrobněji.
„Čech je ten člověk, jehož rodnou řečí je čeština.“ Aneb Co je to vlastně národ?
V českém prostředí velmi často zaznívá představa, že národ je společenstvím lidí, které spojuje etnický původ a rodný jazyk. Jenže to tak úplně neplatí ani v současném globalizovaném světě, ale ani z hlediska historie. Etnické, tedy rasové pojetí národa, bylo zcela diskreditováno nacismem, který v honbě za „čistotou rasy“ vyvraždil miliony lidí. Nic jako „čistá rasa“ ve skutečnosti neexistuje, z genetického hlediska je to koncept vědecky zcela vyvrácený. A už vůbec něco takového neexistuje ve středu Evropy – kořeny většiny Čechů jsou nejen slovanské, ale i germánské, keltské a další.
Stejně tak za rozlišující znak příslušnosti k národu nemůže být považován rodný jazyk: Tomáš Garrigue Masaryk stejně jako Josef Dobrovský a patrně i Karel IV. v dětství mluvili hlavně německy. Existuje řada národů, které používají více jazyků: třeba ve Švýcarsku to je němčina, francouzština, italština a rétorománština, v Belgii vlámština a francouzština.
Za příslušníka českého národa stejně tak můžeme považovat i člověka, který se svými rodiči mluví slovensky, romsky nebo vietnamsky.
Dnes můžeme mít pocit, že být příslušníkem nějakého národa je něco přirozeného a že to tak bylo odnepaměti. Ve skutečnosti však současná představa národů vznikla až v 19. století v souvislosti s osvícenstvím a vlnou národních obrození. Až v této době se také zrodila myšlenka národních států.
Moderní národ můžeme spíše považovat za společenství lidí, kteří sdílejí společnou kulturu, hodnoty, historický příběh – a chtějí se na budování společné budoucnosti podílet. Proto také není relevantní jakýmkoliv politikům vyčítat jejich „nečeský“ původ – ať šlo o Karla Schwarzenberga nebo jde z opačného pólu politického spektra o Andreje Babiše či Tomia Okamuru. Důležitější je, z jakých hodnot lidé vycházejí a jaké pokračování českého příběhu chtějí psát.
„Češi po staletí trpěli násilnou germanizací.“ Jak to doopravdy bylo s tím poněmčováním?
„Ani za několik staletí se Němcům naše národy nepodařilo poněmčit ani jim sebrat touhu po vlastním národním státě,“ prohlásil předseda SPD Tomio Okamura na shromáždění k oslavám 107. výročí vzniku Československa. Představu o několika staletích záměrného a násilného poněmčování utvrzovaly knihy Aloise Jiráska i komunistická výuka dějepisu. Realita je trochu méně jednoznačná.
Od středověku žili na území dnešní České republiky česky i německy mluvící obyvatelé. Nástup Habsburků na český trůn v roce 1526 v tomto nepředstavoval žádný zásadní zlom, postupná integrace mnohonárodnostního soustátí ovšem vedla k tlaku na centralizaci. V tehdejší stavovsky členěné společnosti se v jejích vyšších vrstvách stále více prosazovala němčina jak v soukromí, tak především ve veřejné agendě. Tehdejší vyšší vrstvy ze své povahy ovšem byly kosmopolitní, mezi panstvem z českých zemí najdeme šlechtice s kořeny po celé Evropě.
.jpg)
Další vlnu „germanizace“ přinesly reformy Marie Terezie a Josefa II. v 18. století. Jejich motivací ovšem nebyl „národnostní útlak“, jak ho chápeme dnes, ale snaha o efektivnější fungování státního aparátu.
Zlom přišel na přelomu 18. a 19. století, kdy začal proces národního obrození, který v následujícím století probíhal i v řadě jiných zemí – například v Bulharsku, Řecku, Estonsku nebo v Irsku a později na Ukrajině. Vzdělanci se obraceli k národní minulosti, sbírali lidové písně, pohádky a pověsti, obnovovali používání národního jazyka. Až 19. století se tak nese ve znamení českého národního hnutí, které nakonec vyústilo ve vznik samostatného Československa.
„Roku 1918 došlo k obnovení české státnosti.“ Na co vlastně navazovala první republika?
Okamurův výrok, že Němcům se nepodařilo našemu národu „sebrat touhu po vlastním národním státě“, vzbuzuje představu, že o něm snil obyčejný rolník, který obdělával pole za časů Marie Terezie. To je samozřejmě naprostý anachronismus: pokud dotyčný sedlák nějak smýšlel o politice, tak ho nejspíš tížily hlavně daně, nevolnictví a povinnost roboty. Národní politické ambice se rodily teprve postupně během devatenáctého století; ještě František Palacký roku 1848 zastával myšlenku austroslavismu, tedy federálního uspořádání habsburské monarchie, kde by slovanské národy měly rovnoprávné postavení. Idea vytvoření samostatného československého státu se zrodila až mnohem později: poprvé ji jasně formuloval Tomáš Garrigue Masaryk roku 1915.
A když k jeho ustavení roku 1918 došlo, nebylo to „obnovení“ české státnosti. Československá republika nenavazovala na žádný dříve existující samostatný stát. České království, které samostatně existovalo od středověku do nástupu Habsburků na český trůn, nezahrnovalo Slovensko – to bylo po staletí součástí Uherského království. Vzdálenou historickou paralelou by mohla být jedině raně středověká Velká Morava, která bývala ve školním dějepise prezentována jako „první společný stát Čechů a Slováků“. Obyvatelé této dávné říše se ovšem jako Češi a Slováci neidentifikovali, šlo o kmeny Moravanů, Nitranů a dalších.
Československá republika tedy byla zcela nový typ státu, vycházejícího z nového uspořádání světa po první světové válce.
„Československo bylo národním státem Čechů a Slováků.“ Jenže ne tak docela
V roce 1918 žilo na území vznikajícího Československa přibližně 6,6 milionu Čechů a dva miliony Slováků. Zároveň ale také více než tři miliony Němců (tedy každý třetí člověk se považoval za Němce), tři čtvrtě milionu Maďarů, dále Poláci, Rusíni, Židé a další menšiny. Ve skutečnosti tedy více než třetina obyvatel neměla ani český ani slovenský původ.
Zakladatelé československého státu proto přišli s ideou jednotného československého národa, která z „Čechoslováků“ udělala dvoutřetinovou „většinu“ a myšlence nového národního státu v očích mezinárodního společenství propůjčila legitimitu. „Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka,“ psal Tomáš Garrigue Masaryk v memorandu britskému ministru zahraničí. On sám to tak patrně skutečně vnímal, jeho otec byl Slovák a matka pocházela z česko-německé rodiny.
Konstrukt československého národa – z dnešního pohledu umělý – ve své době měl jisté opodstatnění. Zatímco Češi již tvořili emancipované národní společenství, na Slovensku chyběli lidé, kteří by mohli nastoupit do pozic kvalifikovaných státních úředníků. Mnoho Slováků se ale s myšlenkou československého národa neztotožňovalo, jejich národní příběh byl totiž zcela jiný. „Když Praha bouřlivě slaví Husovo výročí, Slováci netuší, kdo to Hus je,“ upozorňuje historik Pavel Kosatík ve své stati Sen o Slovensku. Volání po autonomii vyústilo roku 1939 ve vznik Slovenského státu.
Příslušníci národnostních menšin tvořili více než třetinu obyvatel a v některých oblastech Československa – například v Sudetech nebo na jižním Slovensku – měli velkou početní převahu. Mnozí z nich se na podzim 1918 ocitli ve státě, který si sami nevybrali. Zejména Němci (kterých bylo více než Slováků) v době hospodářské krize 30. let pozorovali, že i v oblastech s velkou většinou německých obyvatel Češi přednostně získávají místa u policie, na železnici nebo na poště, a jejich nespokojenost sílila. Někteří se proto stávali vnímavějšími k nacistické propagandě. A tím posilovaly separatistické tendence, které vygradovaly v době mnichovské krize, a přispěly tak k likvidaci meziválečného Československa.
Specifické bylo postavení Rusínů, kterým Československo při svém vzniku přislíbilo autonomii. Podkarpatská Rus se jí ovšem dočkala až v listopadu 1938, tedy v době, kdy celý příběh předválečného Československa spěl ke svému konci.
„Evropská unie ohrožuje naši národní suverenitu.“ Jak je to s tím „poklonkováním Západu“?
„Musíme odmítnout tuhle poddanskou a vazalskou politiku a i s ohledem na odkaz roku 1918 je naší povinností jít dále vlastní cestou a nepředávat ani centimetr kompetencí a pravomocí Bruselu,“ prohlásil při oslavách 28. října předseda strany PRO Jindřich Rajchl.
Jeho výrok vzbuzuje dojem, že národní zájmy lze nejlépe realizovat v izolaci od mezinárodního společenství a že „jít vlastní cestou“ znamená odstřihnout se od evropských struktur. To neplatí dnes a neplatilo to ani v době první Československé republiky. Jindřich Rajchl zcela pomíjí zjevný fakt, že Československo v roce 1918 v podobě, jak jsme jej znali, by nikdy nevzniklo bez konstelace dané výsledky první světové války a bez tehdejších mezinárodních ujednání. A českoslovenští představitelé si toho tenkrát byli dobře vědomi, a věnovali proto velké úsilí smluvnímu ukotvení mladé republiky v evropských i globálních strukturách. Výrazem této snahy se v roce 1923 stalo i zvolení československého ministra zahraničí Edvarda Beneše do vedení tehdejší Společnosti národů (předchůdce dnešní OSN). Rozbití Československa v předvečer druhé světové války se pak odehrálo právě i v důsledku oslabování mezinárodních závazků a principů kolektivní bezpečnosti. Pomnichovské trauma vedlo v české společnosti k prosazování nacionalismu. Slova Jindřicha Rajchla o „povinnosti jít dále vlastní cestou“ právě ducha pomnichovské „Druhé republiky“ evokují. Ta měla, jak známo, jepičí život a stala se snadnou kořistí nacistického Německa. A jen vítězství široké mezinárodní protihitlerovské koalice (v jejíchž řadách bojovali i českoslovenští vojáci) vedlo k obnovení československé státnosti a zachránilo náš národ před nacistickými genocidními plány.
Ani dnes proto nelze klást rovnítko mezi suverenitu a izolaci. Právě zapojení do větších celků, jako je Evropská unie a NATO, Česku dává možnost hájit své zájmy na mezinárodním poli a mít částečnou kontrolu nad událostmi, které by jinak byly zcela mimo náš dosah.
Zcela mylné pak je prezentovat vztah České republiky k Evropské unii jako analogii habsburské nadvlády v minulých staletích, jak ve svém projevu k 28. říjnu naznačil Tomio Okamura: „Nikdy nesmíme prohospodařit dědictví po našich předcích, kteří nám vybojovali svobodu a suverenitu. Jak pokaždé říkám, naše země a naše svrchovanost není jen ‚naše‘, patří našim předkům i našim potomků, a nikdo, ani sebevětší vládní koalice, ani sebevětší dav eurohujerů, nemají právo vládu nad naším národem předávat komukoli cizímu.“ Takové srovnávání Evropské unie s habsburskou monarchií je zcela nemístné už proto, že nyní jde o dobrovolné společenství rovnoprávných států, kde má Česko plnohodnotné slovo. Českou identitu se zde nikdo nesnaží vytlačovat nebo nějak umenšovat. Jde pouze o účelové zneužití části národního příběhu k vyvolávání protievropských nálad.
