„Nebyla jsem exot, byla jsem oběť. Ten název mě zraňuje,“ říká Helena Kleinová

Na příběh paní Heleny Kleinové jsem v archivu Paměti národa narazila už před několika lety a od té doby se mnou zůstával, v duchu jsem se k němu vracela. Je to příběh druhé generace obětí, postižených holocaustem. Narodila se roku 1948, její otec prošel peklem Osvětimi, kde zahynula jeho první žena a dcera. Matka se před transporty Židů do koncentračních táborů zachránila tím, že s celou rodinou vstoupila v Buzuluku do Svobodovy armády. Trauma holocaustu, které rodinu tížilo, oživila antisemitská atmosféra politických procesů v padesátých letech. Malá Helena vyrůstala se stigmatem, že jako Židovka je jiná než ostatní. Z dětského kolektivu ji vydělovala i nadváha, způsobená psychicky podmíněným přejídáním. A šťastný konec jí nepřinesla ani emigrace rodiny do Izraele v době, kdy jí bylo šestnáct. I tam znovu zažívala pocit odlišnosti, tentokrát jako dívka z rodiny evropských imigrantů v kontrastu k rodilým Izraelcům. 

Když jsem začala pracovat na knize povídek o menšinách a diskriminaci, inspirovaných osudy z Paměti národa, od začátku jsem věděla, že v ní chci zachytit i část jejího příběhu. Paní Kleinová text povídky schválila. Vymezila se ale proti názvu knihy, Exoti, který vnímá jako urážlivý a zraňující – což je pravý opak toho, o co jsem usilovala. Těsně před vydáním knihy jsme se sešly k rozhovoru. 

Přiznám se, že takovou reakci jsem nečekala… 

Já se necítím jako exot. Byla jsem oběť. Chápu, že exot je někdo, kdo se vymyká většinové společnosti. Ale podívejte se na definici ve slovníku cizích slov: „pomatený, směšný nebo výstřední člověk“. Byla jsem snad výstřední, byla jsem směšná? Připadám vám pomatená? 

Určitě ne. Chtěla bych to trochu vysvětlit: název Exoti nevyjadřuje můj pohled, ale pohled většinové společnosti té doby, která odlišné lidi vyčleňovala a nálepkovala, ukazovala na ně prstem. Můj záměr byl to popsat a ukázat, proč je to špatně.

Ale nepíšete o věcech, píšete o lidech. Žádný z hrdinů těch povídek nikdy nechtěl být exot. Má svoje city, svoje mindráky z dětství. Já jsem nikdy nechtěla být exot. Konotace toho slova je prostě urážlivá a nehodí se k mému osudu. 

Můžete o svém dětství říci něco víc? 

Vyrůstala jsem v době procesu se Slánským, kdy se ve společnosti probudil antisemitismus. Ve škole mě ponižovali, děti na mě křičely „Židovko“ a házely po mně kameny, ani doma to nebylo jednoduché. Moji rodiče ztratili za války své původní partnery, pocházeli každý z jiného prostředí a těžko si na sebe zvykali. To všechno jsem si kompenzovala jídlem: cestou na hodiny klavíru jsem si kupovala pět housek a deset deka salámu a po cestě jsem to snědla, jinou kompenzaci jsem neměla. Takže jsem ještě ke všemu byla tlustá. Ale stejně bych se nenazvala exotem.

Měla jste nějaké prostředí, kde se vám to dařilo  – být jako ostatní?

Maminka mě posílala na odtučňovací tábory. Tam jsme aspoň byli tlustí všichni, všichni jsme měli nohy do X. Doktorka, endokrinoložka, která ty tábory vedla, na ně vozila svou dceru, samozřejmě hubenou. Postavila ji na stůl a řekla nám: „Podívejte se, takhle máte vypadat. Vidíte tu mezírku mezi stehny?“

A další podnět k pocitům méněcennosti. Myslela jsem si, že nikdy v životě nedokážu vypadat jako ona. Ale hrozně jsem po tom toužila a později jsem byla téměř anorektická.  

Podařilo se vám někdy být „jako všichni ostatní“?

V době dospívání se všechno zlepšilo. Díky hormonálním změnám jsem zhubla, třikrát týdně jsem chodila na uměleckou gymnastiku, navíc přišla šedesátá léta a atmosféra ve společnosti se trochu uvolňovala. I doma se situace zlepšila. Najednou jsem se cítila dobře, měla jsem výborné známky, už jsem nebyla za exota. Ale pak, když mi bylo šestnáct, jsme emigrovali do Izraele. Při příjezdu jsem neuměla ani slovo hebrejsky a za rok jsem tam odmaturovala. Ale znovu jsem byla jiná než ostatní. 

Když se ještě vrátíme do doby v Československu, měla jste nějaké přátele? 

Měla jsem kamarádku Olinu. Ta byla můj vzor, vypadala přesně tak, jak jsem si přála vypadat i já. A její maminka, paní Novotná, to byla v mých očích úplná hvězda. Byla to jedna z prvních žen, které v Praze absolvovaly techniku. A především, nenechala se strhnout davem. Kašlala na to, co si lidi myslí.

Pak tu ještě byly přítelkyně mé matky ze Svobodovy armády. Ale jinak? Skoro nikdo. Lidi se strašně báli dát najevo, že sympatizují s někým, kdo je odlišný. 

Jak si vysvětlujete, že se v české společnosti objevil takový antisemitismus? Před válkou byl u nás spíš slabší než v jiných zemích.

Byl to vlastně antisemitismus politický. Z Moskvy přišly instrukce, co se má dít, a ono se to udělalo. Atmosféra v době po Slánského procesu byla strašná. Bylo odsouzeno i hodně lidí, které moje matka znala v armádě za války. Když čekala druhé dítě, šla raději na potrat, protože ho za této situace nechtěla přivést na svět. 

Jak vnímáte současné dění ve světě, kdy antisemitismus opět narůstá? 

Svým způsobem je to také politický antisemitismus, nebo anti-izraelismus. Svět se změnil. Izrael je nyní vnímán negativně, jako stát, který utiskuje Palestince. Sama k tomu mám ambivalentní přístup a nemohu zaujmout jednoznačné stanovisko. Ale na Židy ve Francii, v Británii, v Německu, to působí hrozným způsobem, a obávám se, že se to bude zhoršovat. Velmi spoléhám na zdravý rozum českého národa, s tradicí T. G. Masaryka, po němž jsou v Izraeli pojmenována nejméně čtyři místa. Doufám, že Češi budou dost moudří, aby se tady antisemitismus znovu nerozvinul. Nechtěla bych tady být znovu za exota. 
Před jedenácti lety jste svěřila svoje tíživé vzpomínky Paměti národa. Bylo pro vás těžké se takhle otevřít?

Už předtím jsem chodila na besedy ve školách. Jednou jsem dokonce přednášela ve škole v Evropské ulici, přímo ve třídě, kam jsem kdysi chodila. Přímo v té třídě, kde jsem zažívala pocity studu a vyloučení. Úplně mě to tam udeřilo a hovořila jsem o tom s dětmi. Když jsem potom s dokumentaristou Petrem Zemánkem natáčela pro Paměť národa, seděla jsem sama, jen s kamerou, v takové místnosti za černou plentou. Dostala jsem se do zvláštního stavu – ne snad do transu, ale úplně jsem se obnažila.

Protože jsem si přála, aby se něco takového už nikdy neopakovalo, aby žádná holčička nemusela něco takového prožít. Protože to jsem byla – obyčejná holčička. Žádný exot. Tohle si nezasloužím. Chápete mě? 

Ano. A omlouvám se. 

Děkuji.