Punková kapela Znouzectnost hraje čtyřicet let. Její kytarista a zpěvák Petr Škabrada („Déma“) vzpomíná, jak ve Zruči u Plzně založil „punkovou buňku“, po jejím rozpadu za zvuku Sex Pistols rozsekal klubovnu sekerou. K punku podle něj patří i „určité neumětelství“.

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz

Petra Škabradu (1962) ovlivnily německé televize ARD a ZDF, jejichž vysílání se na Plzeňsku dalo naladit. „Běžely na nich celonoční hudební pořady (Rockpalast), viděl jsem všechny tehdy slavné kapely,“ říká. „Neexistovaly klipy, kapely byly fyzicky přímo ve studiu.“ Byl u vytržení především z punku, kapel Sex Pistols nebo Stranglers, ale i z AC/DC, Sweet, Slade či Nazareth. 

„To mě hrozně ovlivnilo v názoru na muziku a na texty.“
Se sestrou Janou a otcem Ladislavem. Zdroj: archiv pamětníka

Konec punku ve Zruči

Jako pankáč se spolu s kamarádem Václavem Brožíkem („Venysem“) koncem 70. let začal taky oblékat. „Sako po dědovi, řetězy, chodili jsme po vesnici. Ale byla vůči nám nepřátelská,“ říká. „Lidi nechápali, že to není žádná provokace, ale jen zábava. Nebyli připraveni na věci, kterým nerozuměli. Hrozili, že si budou stěžovat ve škole. I agresivní byli, pokřikovali na nás, kolikrát s námi třásli: ‚Podívej se, ty debile, jak vypadáš!‘ Taková to byla doba.“

Petr Škabrada na vojně, 1981. Zdroj: archiv pamětníka

Pár spojenců se jim ale přece jen podařilo získat mezi vrstevníky a založili ve Zruči „punkovou buňku“. Zázemí našla ve dvou místnostech vlhkého baráku, jež obýval kamarád „Jerry“, který se učil v místním jednotném zemědělském družstvu na traktoristu. „Jednu místnost jsme si vymalovali každý po svém,“ říká Petr Škabrada. A on si na zeď namaloval „obrovský obraz“ Johnny Rottena, zpěváka Sex Pistols a ikony punku.

V punkové klubovně si pouštěli, „co kdo měl“. Především nahrávky z Radia Luxembourg nebo Radia London. „John Calvey tam jednou týdně pouštěl pro Čechy punkové věci,“ vzpomíná Petr Škabrada. Tehdy už měl polský kotoučový magnetofon Unitra, který dostal k patnáctinám. „Nahrávali jsme to, různě to kolísalo, ale měli jsme to,“ vzpomíná. „Už asi nikdy nezažiju to, co jsem zažil při objevování té hudby. Písničky mi tenkrát ‚voněly‘, bylo to něco neskutečného. Při jejich poslechu jsem cítil takový pocit povznesení, radosti, energie.“

Jenže punková buňka ve Zruči vydržela jen pár měsíců, protože „to lidi přestalo bavit“. „Vrátili se zase na ty diskotéky. My jsme s Venysem jediní zůstali pankáči,“ vypráví Petr Škabrada. „Tak jsme se rozhodli, že s tím u nás na vsi skončíme.“ 

„Jednou jsme do klubovny přinesli magnetofon, pustili Sex Pistols, vzali sekeru a všechno tam rozsekali. A to byl konec nejenom klubovny, ale i punku u nás ve Zruči.“
Petrova matka Jarmila Škabradová, 1968. Zdroj: archiv pamětníka

Dva pankáči a tři sněhuláci na bále

Taneční zábavy po okolí si Petr Škabrada a jeho kamarád Venys ale užívali v plné punkové parádě. Petr Škabrada vzpomíná třeba na jednu v České Bříze. „Tehdy koncem 70. let vyšel v časopise 100+1 článek, kde dehonestovali pankáče,“ říká. Redaktor v něm prý popisoval, jak v Londýně potkal pankáče, za nímž šla po čtyřech holka – měla psí obojek a vedl ji na provázku. „Tak jsme to s Venysem začali praktikovat,“ říká. „Já byl ten pejsek.“

Článek také zmiňoval, že pankáči křičí „No Future“...

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!