Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
Jakub Železný: Ruth, vy jste z organizace Cesta domů, která lidem pomáhá vypravit se na cestu tou poslední životní branou. Jak se za posledních 35 let změnil pohled české společnosti na odcházení lidí z tohoto světa?
Ruth Šormová: Vývoj v naší společnosti je podobný tomu, ke kterému dochází i ve světě a který v Evropě začal a pokračuje. O těžkých věcech jsme už ochotní víc přemýšlet a víc mluvit a otevřel se prostor pro způsob uvažování o této obtížné etapě lidského života. Už víme, že naše poslední dny mohou být velmi důstojné, víme, jak je možné vyjádřit na konci života to, co si přejeme, ale také to, co si nepřejeme. A pro obojí umíme najít respekt. Mám z toho velkou radost. I když já jsem do toho oboru ponořená a představovala bych si, že to půjde trochu rychleji.
JŽ: Rychleji, nikoli optimističtěji… Vy jste mluvila o důstojnosti či respektu, ale je podle vás na tomto tématu možné najít něco optimistického, nebo je to prakticky nemožné?
RŠ: Slovo optimismus mi v tomto tématu trochu „skřípe“. Dneska o něm samozřejmě mluvit budeme, což ale znamená, že se s ohledem na téma musíme dotknout i slova „naděje“. A řekla bych, že to je slovo, které je s posledními věcmi člověka silně spojené.
JŽ: Platí, že o něco „optimističtější“ bývají vlastně ti, kteří odcházejí, než ti, kteří zůstávají? Pro ty druhé určitě platí, že optimismus v této situaci není žádný. Vědí, že jejich milovaná nebo milovaný s nimi v budoucnu už nebudou.
RŠ: Nechci se stavět do role experta na poslední věci člověka, protože každý příběh je velmi individuální a odlišný. A velmi si cením toho, že u těch příběhů můžu být. Jsem si ale jistá, že pokud všichni závěr života přijmeme jako něco, co k němu opravdu patří a je jeho součástí, a budeme umět milovaného blízkého takzvaně pustit, správně mu říct: „Už můžeš, zvládneme to tady bez tebe,“ tak to umírajícího osvobodí a umožní mu to, aby byl ne snad optimistický, ale určitě smířený.
JŽ: Jirko, vy jste tuto otázku už asi tisíckrát slyšel, ale teď ji uslyšíte po tisící prvé: kde hledá smysl života člověk, který jako velmi mladý přijde o jistotu, že v životě bude ještě co platný, a musí hledat jistoty nové a nový smysl života? Vy jste se jako velmi mladý musel vyrovnat se závažným hendikepem…
Jiří Ježek: Optimismus je zakódovaný v těle a v mozku každého z nás. Všichni chceme od života něco dobrého a snažíme se udělat si život tak hezký, aby nás bavil a abychom v něm našli své místo. Když mi bylo 11, můj úraz mi vzal radost ze všech očekávání a ze všech nadějí. A pár let to trvalo. Chtěl jsem se profesionálně věnovat sportu, a najednou jsem přišel o nohu. Vůle a chuť něco dokázat třeba právě ve sportu se ale jenom nepatrně převtělila ve vůli poprat se s těžkou chvílí a s osudem. Poprat se a být zprvu jenom na pár dní připravený na to, že budu bojovat, abych se aspoň vrátil mezi svoje kamarády do normálního života, a pak třeba budu hledat i cestu ke svým cílům v nové krajině. O sport jsem nejdřív úplně přišel, a nakonec se mi podařilo najít tu cestu právě ve sportu, což je možná důkaz toho, že optimismus je v člověku vlastně silnější než všechny negativní vnější věci. Nikdo přece nežije „na obláčku“. A všechny v životě potkávají krizové okamžiky. Všichni prožijí chvíle, kdy je něco zastaví nebo jim život úplně převrátí. V takových situacích je potřeba optimismus vidět i v tom, že někdo už podobně těžké nebo ještě těžší chvíle zvládnul.
Jiří Ježek (JJ)Přes nepřízeň osudu si splnil svůj dětský sen, že se stane profesionálním sportovcem, a vypracoval se v nejúspěšnějšího paralympijského cyklistu historie. Šest zlatých paralympijských medailí a četné tituly mistra světa jsou důkazem jeho mimořádného sportovního talentu a vůle. Po ukončení závodní kariéry se věnuje popularizaci sportu, angažuje se v charitativní činnosti a působí jako sportovní moderátor.
JŽ: Vy jste ve své rané pubertě asi moc optimistických myšlenek neměl, ale pak, když jste se už doslova postavil na nohy, vnímal jste, že vaše vůle je zdrojem optimismu i pro jiné lidi, a to zdaleka nejen hendikepované?
JJ: Potřeboval jsem vidět světlé okamžiky jiných lidí, kteří to zvládli. Miloval jsem sport, a tak mě zajímaly komplikované osudy těch nejlepších sportovců, kteří zvládli těžká zranění nebo třeba i nějaké životní krize. Četl jsem takové příběhy a díval se na ně ve filmech. A když víte o tom, že těžký osud může potkat každého, a hledáte mezi těmihle lidmi vzory, pomáhá vám to vzpamatovat se z vaší vlastní nelehké situace. Pak se to skutečně podařilo i mně a zjistil jsem, že taky můžu být takovým vzorem a že moje činy mají najednou i nějaký další, nový efekt. Takže jsem si začal sakra dávat pozor na to, abych byl tím optimistickým vzorem…
JŽ: Není ale svazující být věčným optimistou nebo takříkajíc „povinným“ optimistou?
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
