Budoucnost optimismu aneb Jak najít a udržet naději 

Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.  

Jakub Železný: Ruth, vy jste z organizace Cesta domů, která lidem pomáhá vypravit se na cestu tou poslední životní branou. Jak se za posledních 35 let změnil pohled české společnosti na odcházení lidí z tohoto světa?

Ruth Šormová: Vývoj v naší společnosti je podobný tomu, ke kterému dochází i ve světě a který v Evropě začal a pokračuje. O těžkých věcech jsme už ochotní víc přemýšlet a víc mluvit a otevřel se prostor pro způsob uvažování o této obtížné etapě lidského života. Už víme, že naše poslední dny mohou být velmi důstojné, víme, jak je možné vyjádřit na konci života to, co si přejeme, ale také to, co si nepřejeme. A pro obojí umíme najít respekt. Mám z toho velkou radost. I když já jsem do toho oboru ponořená a představovala bych si, že to půjde trochu rychleji.

JŽ: Rychleji, nikoli optimističtěji… Vy jste mluvila o důstojnosti či respektu, ale je podle vás na tomto tématu možné najít něco optimistického, nebo je to prakticky nemožné?

RŠ: Slovo optimismus mi v tomto tématu trochu „skřípe“. Dneska o něm samozřejmě mluvit budeme, což ale znamená, že se s ohledem na téma musíme dotknout i slova „naděje“. A řekla bych, že to je slovo, které je s posledními věcmi člověka silně spojené.

JŽ: Platí, že o něco „optimističtější“ bývají vlastně ti, kteří odcházejí, než ti, kteří zůstávají? Pro ty druhé určitě platí, že optimismus v této situaci není žádný. Vědí, že jejich milovaná nebo milovaný s nimi v budoucnu už nebudou.

RŠ: Nechci se stavět do role experta na poslední věci člověka, protože každý příběh je velmi individuální a odlišný. A velmi si cením toho, že u těch příběhů můžu být. Jsem si ale jistá, že pokud všichni závěr života přijmeme jako něco, co k němu opravdu patří a je jeho součástí, a budeme umět milovaného blízkého takzvaně pustit, správně mu říct: „Už můžeš, zvládneme to tady bez tebe,“ tak to umírajícího osvobodí a umožní mu to, aby byl ne snad optimistický, ale určitě smířený.

JŽ: Jirko, vy jste tuto otázku už asi tisíckrát slyšel, ale teď ji uslyšíte po tisící prvé: kde hledá smysl života člověk, který jako velmi mladý přijde o jistotu, že v životě bude ještě co platný, a musí hledat jistoty nové a nový smysl života? Vy jste se jako velmi mladý musel vyrovnat se závažným hendikepem…

Jiří Ježek: Optimismus je zakódovaný v těle a v mozku každého z nás. Všichni chceme od života něco dobrého a snažíme se udělat si život tak hezký, aby nás bavil a abychom v něm našli své místo. Když mi bylo 11, můj úraz mi vzal radost ze všech očekávání a ze všech nadějí. A pár let to trvalo. Chtěl jsem se profesionálně věnovat sportu, a najednou jsem přišel o nohu. Vůle a chuť něco dokázat třeba právě ve sportu se ale jenom nepatrně převtělila ve vůli poprat se s těžkou chvílí a s osudem. Poprat se a být zprvu jenom na pár dní připravený na to, že budu bojovat, abych se aspoň vrátil mezi svoje kamarády do normálního života, a pak třeba budu hledat i cestu ke svým cílům v nové krajině. O sport jsem nejdřív úplně přišel, a nakonec se mi podařilo najít tu cestu právě ve sportu, což je možná důkaz toho, že optimismus je v člověku vlastně silnější než všechny negativní vnější věci. Nikdo přece nežije „na obláčku“. A všechny v životě potkávají krizové okamžiky. Všichni prožijí chvíle, kdy je něco zastaví nebo jim život úplně převrátí. V takových situacích je potřeba optimismus vidět i v tom, že někdo už podobně těžké nebo ještě těžší chvíle zvládnul.

JŽ: Vy jste ve své rané pubertě asi moc optimistických myšlenek neměl, ale pak, když jste se už doslova postavil na nohy, vnímal jste, že vaše vůle je zdrojem optimismu i pro jiné lidi, a to zdaleka nejen hendikepované?

JJ: Potřeboval jsem vidět světlé okamžiky jiných lidí, kteří to zvládli. Miloval jsem sport, a tak mě zajímaly komplikované osudy těch nejlepších sportovců, kteří zvládli těžká zranění nebo třeba i nějaké životní krize. Četl jsem takové příběhy a díval se na ně ve filmech. A když víte o tom, že těžký osud může potkat každého, a hledáte mezi těmihle lidmi vzory, pomáhá vám to vzpamatovat se z vaší vlastní nelehké situace. Pak se to skutečně podařilo i mně a zjistil jsem, že taky můžu být takovým vzorem a že moje činy mají najednou i nějaký další, nový efekt. Takže jsem si začal sakra dávat pozor na to, abych byl tím optimistickým vzorem…

JŽ: Není ale svazující být věčným optimistou nebo takříkajíc „povinným“ optimistou?

JJ: Tahle role je ale moc hezká a moc vděčná. Nechci ani říkat, že je to role, do které bych se musel nějakým způsobem manipulovat. Spíš to může vypadat, že ten nadhled nad světem a to hezké v něm nějak hledám. Existují samozřejmě chvíle a obory, kdy se něco hezkého hledá velmi těžko. Teď o tom mluvila paní Ruth v souvislosti se smrtí, kde se optimismus hledá těžko, ale najít ho tam lze a lze ho najít v maličkostech. Podle mě je optimismus patrný v jejím oboru jako takovém. O umírání se mluví a mluví se o něm čím dál tím víc, přestalo to být tabu. V tomhle smyslu je prostě optimistické každé téma, které se přestane skrývat za rouškou mlčení nebo za rouškou nějakých omezení, může začít ve společnosti rezonovat a lidé se ho přestanou bát.

JŽ: Taková zakrytá témata zdvihali lidé, kteří stáli proti komunistickému režimu. Kde brali optimismus oni? Marie, vy jste signatářka Charty 77 a koneckonců vy, Jiří, jste svůj úraz zažil také v době minulého režimu, kdy takové handikepované dítě bylo spíš důvodem „dívat se na druhou stranu chodníku…“ Kde se tedy tehdy dal najít celospolečenský optimismus? Tenkrát se přece vůbec nezdálo, že se společnost někam posouvá.

RŠ: Zdroj naděje i optimismu je pro mě ve vztazích a v osobních kotvách, které jejich prostřednictvím máme. Podle mě tohle platí úplně bez ohledu na okolnosti doby. Buď tohle v sobě máte, a dokonce i vědomě, nebo to nemáte vůbec. Platilo to i v dobách totality. Moc se mi líbí tenhle výrok Václava Havla: „Naděje není přesvědčení o tom, že věci dobře dopadnou, ale jistota, že něco má smysl.“ Ta věta přece platí bez ohledu na to, jak věci dopadnou, a tohle vědomí smyslu podle mě dává člověku chuť a sílu činit to, co je těžké a nepohodlné…

JŽ: Je důležité znát nějaké vzory lidí, kteří prošli zkouškami? Mám pocit, že právě Jiří takovým hybatelem motivace jiných je…

RŠ: Vzor je zásadní a zásadní je taky otevřenost, ta je zdrojem velké naděje. Jiří to zmínil – detabuizování těžkých témat osvobozuje. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že s přibývajícími roky budu získávat větší a větší jistotu. Není to pravda. Schopnost divit se a nechat se překvapit, zůstat dychtivým po nových zkušenostech, to všechno je dobré na cestě k tomu, jak si udržet naději.

JŽ: Vrátím se ještě k době přelomu 80. a 90. let a k tématu politiky. Máme za to, že tehdy se lidé u nás obecně začali dívat na budoucnost velmi optimisticky. Drtivá většina lidí byla ráda, že komunistický režim padnul, ale nebyl ten tehdejší optimismus přehnaný? Nebyl tehdy spíš také výrazem určité naivity či neznalosti toho, jak to v normální společnosti funguje? 

JJ: Jsou optimisté naivní? Podle mě je to velmi nebezpečná myšlenka, slýchávám ji a přiznávám, že to tak často může působit. Když jsem jednou řešil velký problém, můj známý mi řekl něco, co mě zarazilo: „Pro tebe je to velký problém, protože nejsi omlácený životem. A protože se stýkáš jenom s lidmi, kteří tě mají rádi, tak nejsi připravený na chvíle, ve kterých ti někdo bude házet klacky pod nohy.“ Řekl mi vlastně, že můj optimismus vychází z mojí naivity. A ať jsem Ježek sebevíc, tak jsem se naježil a odpověděl mu: „Já přece ale toužím po tom, aby mě obklopovali jenom lidé, kteří mě mají rádi a se kterými je mi dobře. Takže si nechci působit zbytečné trable tím, že se budu stýkat s lidmi, kteří na mě mají negativní vliv.“ Podle mě optimismus neznamená naivitu. Podle mě ukazuje, že člověk usilovně hledá z každé situace dobré východisko. Které, samozřejmě,  ne vždycky existuje. Je těžké hledat něco dobrého na smrti. Vzpomínám si, že když mi zemřel táta, někde jsem o tom veřejně mluvil a kdosi mě zarazil a povídá: „Poprvé chápu, že se vlastně i na smrti blízkého dá najít něco pozitivního…“ Já jsem tehdy totiž říkal, že jsme s tátou neměli úplně dobré vztahy, ale když začal být nemocný a pak zemřel, vrátily se mi všechny hezké chvíle, které jsme spolu prožili. Kdybych s ním jeho konec takhle neprožil, vzpomínal bych na něj úplně jinak. Takže i na smrti mého otce bylo něco hezkého. A když se ještě vrátím k předchozímu – optimismus na začátku 90. let byl podle mě moc fajn a vůbec nebyl naivní ani přehnaný. Najednou se otevřely nové možnosti a všichni jsme hledali cestu, jak si svůj život zařídit líp, jak zažít něco, co jsme dřív zažívat nemohli. Jak se konečně naplno radovat z věcí, které byly do té doby zakázané nebo nedostupné. 

RŠ: Já s tím stoprocentně souhlasím. Neznalost otevřených možností svobody možná vedla k představám, které nebyly zcela realistické. Ale to je úplně přirozené. Přijde mi mnohem důležitější to, jestli nám optimismus nebo naděje vydržely a jestli pro ně nacházíme nové zdroje i teď. A jinak, 90. léta jsme si všichni samozřejmě užili…

JŽ: Dnes máme svobodný prostor, máme internet a sítě, na nichž může kdokoli vidět a sdělovat cokoli. Objevují se na nich i témata, o kterých bychom před pár lety vůbec neřekli, že jsou ve veřejném prostoru svobodné a demokratické společnosti přípustná. Bagatelizuje se totalita, lidé vyjadřují sympatie k autoritářským nebo přímo totalitním režimům. A nejsou to lidé anonymní, ale i známí a úspěšní. Neznamená to, že jsme o životě v tom svobodném prostoru přeci jen uvažovali trochu naivně? Jak se mohlo stát, že jsou podmínky pro to, že takovým lidem nabídnou prostor i pro odklon od demokratických principů?

RŠ: Takovou spirálu jsme v historii zažili už mockrát. Nejen my a nejen teď. Tyhle zkušenosti ale podle mě nevedou k fatálnímu pesimismu. Mě vedou spíš k ostražitosti. Ani já jsem si u některých věcí nedovedla představit, že se za mého života stanou. Ale dějí se. Jenže zároveň vidím, že kolem se děje i spousta dobrého, a dobré věci se dějí i v oblasti zájmu o věci veřejné, řekněme v laické politice. V tom nejlepším slova smyslu zůstává spousta lidí, kteří jsou činorodí a věří, že jejich činy mají smysl bez ohledu na to, jak dopadnou. A v téhle svojí činnosti svět pokaždé o kousek změní. My opravdu nemůžeme zachránit všechno. Já se někdy obávám, že evropská společnost, i ta česká, počítala s tím, že život má být z principu snadný a šťastný, ale pořád nás překvapuje, že se dějí komplikované a nelehké věci. Mám zato, že ve chvíli, kdy i sami sebe trošku přenastavíme do naladění, že je přece běžné, přirozené a úplně normální, že události kolem nás jsou komplikované a ty světlé chvilky jsou vlastně takový bonus, tak se nám bude žít snadněji.

JŽ: Já ze své zkušenosti můžu říct, že lidí nesoucích dál havlovský étos je mnoho. Snaží se posouvat společnost někam dál, jenže mám pocit, že mnoho je i lidí, a ta část společnosti výrazně narůstá, kteří jsou apriori na všechno naštvaní, apriori jsou proti základním přívlastkům svobodné a demokratické společnosti. Já neříkám, že je nechápu vůbec, ale tenhle společenský trend mi trochu vadí a snažím se v něm najít nějakou logiku. Jiří, vidíte ji tam?

JJ: Osobně v tom logiku nevidím. Ale chápu, že takoví lidé existují, protože oni v sobě ztrácejí i minimální optimismus. Člověk musí být opravdu zahlcený negativními myšlenkami, aby na takovou vlnu naskočil. Právě teď a právě v této době, v české společnosti, ale i v té evropské, obecně zkrátka v té části civilizace, ke které se řadíme, bude rozhodující, že optimisté musí mít vůli s tím něco dělat a udělat. Právě ti lidé, kteří současnou situaci berou jako výzvu, která nutí k nějakým akcím a minimálně k vyvažování. Když totiž všichni rezignujeme a řekneme si, že sociální sítě holt změnily společnost, a především tu naši západní evropskou, takže se mnohem snadněji šíří negativní myšlenky a nedá se s tím nic dělat, tak pokud tohle konstatujeme, společnost bude takhle pesimisticky opravdu vypadat. 

RŠ: A já se chci bavit o optimismu! I když mě to slovo vlastně trochu dráždí, jak jste si asi všimli…  Já kolem sebe totiž skutečně vidím spoustu mladých lidí, kterým jde o to, aby byl svět o kousek lepší. Lidí, kteří pro to dělají maximum a jsou v tomhle smyslu optimističtí. Souhlasím samozřejmě i s vámi, i mě hodně věcí znepokojuje. Pokud v Česku především nepohneme s úrovní vzdělanosti, a tím nemyslím pouze školství, ale vzdělanost obecně, dychtivost poznávat nové věci a názory, umění hájit svůj názor kriticky, tak pokud s tímhle nepohneme, nemůžeme se současnému stavu společnosti ani divit. Snad část společnosti tvoří pesimisté, nevím, ale podle mě lidi často nemají kde tu naději brát, protože jsou dezorientovaní. Jestli chceme společnost proměnit, je podle mě opravdu základem všeho vzdělávání.

JŽ: Vy jste řekla „dezorientovaní“, já jsem mluvil spíš o té části společnosti, která se někdy pejorativně označuje jako dezoláti, lidé, kteří se společností cítí bezútěšně opuštění. Dokonce mi vytanou konkrétní lidé, třeba jeden můj někdejší velmi oblíbený sportovec a zároveň lékař, já mám vždycky tisíc chutí mu napsat: „Tohle opravdu myslíš vážně?“ Nebo jeden můj bývalý spolužák ze základky, skvělý filmař, tomu zase mívám chuť napsat: „Hele, nezbláznil ses náhodou?“ Oni si ale řeknou: „Přece mi tady nějaký pravdoláskař nebude kázat… o to víc já se můžu cítit být jinde, a přece nebudu souhlasit s jeho názorem, který on třeba považuje za optimistický.“ Mimochodem, Jiří, není příliš mnoho optimismu taky trochu na škodu? Čeká vás velký závod a vy si říkáte: „Tak to mám asi v kapse, protože jsem nejlepší a šestkrát jsem vyhrál paralympiádu,“ a pak to třeba nedopadne nebo se vám stane podobně vážná nehoda jako tenkrát v Americe.

JJ: Jenže i tam tenkrát musel optimismus zafungovat. Nešlo brát jako fakt, že všechno, co jsem v životě dokázal a k čemu jsem se přiblížil, všechny moje profesní úspěchy v cyklistice, že tohle všechno najednou v jedné vteřině po 22 letech skončí. Musel jsem v sobě zase najít životní energii a znovu najít tu sílu. Pomohl mi v tom optimismus a víra, že ani tohle nemusí být konec.

JŽ: Byla tím zdrojem síly zkušenost, ve které jste už jednou zažil něco příšerného a tragického, takže jste si říkal, že tohle vás přece už nezlomí?

JJ: Vlastní zkušenost může být velmi silný zdroj optimismu. A nemusí být spojená jenom s tím úrazem, může to být prostě nějaká těžká životní situace, ze které se dostanete. Možná je to klišé, ale překážkami člověk roste, překonávání překážek nás dělá silnějšími. Když se třeba podíváte na kterýkoli příběh z Paměti národa, uvědomíte si, že náš život je vlastně úplně snadný a naše současné problémy jsou nic proti tomu, co zažívaly předchozí generace, co zažívali současní senioři, kteří mluví o svých zkušenostech z druhé světové války nebo s represemi komunistického režimu. Zažili tolik nespravedlností, že si přece sám musím říct, že moje problémy jsou nic. Ten optimismus obecně pak najdete snadno. Myslíte, že ale cítím ten každodenní optimismus? Že bych si třeba říkal, že letos jsem toho mistra světa vyhrál, takže už nemusím tolik trénovat, protože je tady velká šance, že ho vyhraju znova? Není nic méně podobného tomu, co skutečně prožívám. Lidé si myslí, že musím být celoživotní optimista, ale v takových konkrétních situacích, ať už se to týká práce, mých očekávání nebo mojí nejbližší budoucnosti, tak v nich jsem naopak silný pesimista.

JŽ: Počkejte, to tady nemůžete říkat…

JJ: Ale je to tak. Vždycky čekám to horší a docela už tím otravuju všechny lidi ve svém okolí. Ať to byla kdysi zkouška ve škole, důležitý závod nebo jakákoli nová výzva v oborech, které se teď snažím po sportovní kariéře rozvíjet. Já mám prostě vždycky pocit, že to dopadne strašně špatně. A pak jsem mile překvapený, že jsem to nějakým způsobem zvládnul. Když to shrnu, tak jsem vždycky čekal, že v závodě neuspěju, a dobrý výsledek mě potěšil. No a když jsem náhodou neuspěl, vždycky jsem mohl říct: „Já jsem vám to říkal…“

RŠ: Co se týče mírnění svého vnitřního optimismu, myslím si, že je potřeba nastavit se obecně na to, že jakákoli naše představa je dobrá. Všichni jsme určitě zažili situace, ve kterých věci dopadly jinak než podle našich představ, ale ve finále se vzhledem k dalším okolnostem ukázalo, že vlastně nedopadly tak špatně. Já to při svojí práci v Cestě domů viděla. Lidé se nás často ptali, jakou naději mají jejich blízcí, naši klienti, na to, že se uzdraví.

JŽ: To je ta nejtěžší otázka, jakou si umím představit. Jak jste na ni odpovídali?

RŠ: Lékaři, sestry nebo terapeuti na ni odpovídali určitě často, ale ukazovalo se něco, čím nás naopak rodiny našich klientů překvapovaly… naděje může spočívat v něčem úplně jiném, snad drobnějším, to nechci porovnávat. Naše starosti jsou v kontextu světa a historie možná malé, ale zároveň jsem si dobře vědomá, že osobní trápení je vždycky to nejbližší, často největší a žádné porovnávání nepomáhá. Zároveň ovšem vztahování naší vlastní naděje k něčemu dalšímu, než je naše vlastní představa, je osvobozující a pro mě je zdrojem optimismu.

JŽ: Jiří v souvislosti se zkušenostmi minulých generací zmínil totalitní režimy. Vy jste předtím mluvila o tom, že i v době totality bylo možné mít něco jako osobní „kotvu“. Vnímala jste tehdy nějakou naději a optimismus, nebo byste si bývala řekla: „Jaká naděje, my jsme ji třeba ještě rok před revolucí nebyli schopni vidět?“ Když si tu dobu vybavíte takto konkrétně.

RŠ: Naději jsme měli, já ji mám pořád. Vidím ale rozdíl mezi sebou a některými svými vrstevníky. Také oni ji po převratu měli a říkají, že ji relativně rychle pozbyli, a já vlastně nevím, proč ji pozbyli. Kdybychom totiž tenkrát čekali, že život bude růžový a že ve svobodě všechno půjde snadno, tak bychom zklamaní byli všichni. Vždyť ale víme, že takový život není. Proto mám naději, a přestože se proměňuje a spousta věcí mě třeba i štve, tak není důvod ji pozbývat.

JŽ: Česká psycholožka Jaroslava Dosedlová je autorkou rozsáhlé práce o fenoménu optimismu, ve které se dovíte, že vyšší míra optimismu je spojená s vyšší mírou aktivity člověka. Když se obrátíte zpátky, je tohle podle vás recept na životní optimismus? Přicházel i s tím, jak jste jako blázen trénoval každý den?

JJ: Čím víc toho děláte, tím vyšší šanci máte, že aspoň v něčem uspějete. No a samozřejmě kdo nedělá nic, taky nic nezkazí…

JŽ: Myslel jsem, že řeknete, že čím víc toho děláte, tím snadněji zapomenete, že vás osobně něco tíží…

JJ: Ale to platí taky – hodně amatérských a hobby sportovců si chodí po práci večer nebo o víkendu zaběhat právě proto, aby si vyčistili hlavu od negativních starostí běžného dne. Já mluvím spíš o aktivitě při starosti o svůj život a svoji budoucnost. Mně logicky taková starost vede k optimistickým očekáváním. Proč bych se přece o něco snažil, když bych stoprocentně věděl, že to nemá žádný smysl? Optimisti jsou skutečně většinou lidé, kteří jsou v životě aktivní. Tím, že toho člověk dělá hodně a zkouší různé věci, i když si úspěšností svých projektů není jistý, tak má přirozeně větší šanci. V určitém procentu všech těch projektů, které jste rozjel, se minimálně aspoň něco nezkazí. Neříkám, že rovnou podaří, ale nezkazí. A takový pokus ukáže, že to stálo za to, a vy to zkusíte znovu, takže máte zase větší šanci. Když jsme mluvili o těch frustrovaných lidech naplněných negativními myšlenkami a negativním názorem na život, tak to většinou nejsou lidé, kterým se v životě nedaří, ale lidé, kteří jsou líní něco zkoušet nebo se nechtějí posouvat někam dál. Samozřejmě můžete mít smůlu, může se stát, že jste nemocný, přijdete o práci… Ale vždycky se dá něco dělat. Vždycky se dá osudu aktivně postavit, a čím víc v tu chvíli bojujete, tím větší šance máte na výhru. Vy jste to, Ruth, říkala správně: nenarodili jsme se pro to, abychom žili snadno, narodili jsme se do světa, jaký je a ve kterém jsou věci pozitivní i negativní. A když se naučíme s těmi zápornými bojovat a kladných si vážit, tak svůj život prožijeme spíš v tom kladném, v optimismu.

JŽ: Říkal jste úspěšné projekty… ti dva muži, které jsem zmiňoval a kteří, myslím, žádný sdílený optimismus neznají, jsou ale ve svých kariérách velmi úspěšní…

RŠ: Činorodost může mít různý směr, já v ni hodně věřím. Můj muž za mlada napsal písničku, ve které se zpívá: „Na svět jsme přišli zadarmo a žijeme nadarmo, nepůjdeme-li mezi lidi ven.“ Tenhle obraz v sobě stále nosím. Strach, pasivita a nuda jsou opravdu smrtící v tom nejhorším slova smyslu. Nechci tím část společnosti zatracovat, ale jsou v ní silně přítomné. Já nemám ráda úsloví „člověk svého štěstí strůjcem“, na to nevěřím. Ale zároveň si myslím, že velkou bolestí společnosti je, že část lidí si naopak připadá jako loutky ovládané okolnostmi. Pravda leží někde uprostřed mezi těmito dvěma postoji. Pokud je člověk činorodý a není činorodý jen sám pro sebe, tak mu to přináší uspokojení a dělá co nejvíc pro to, aby náš svět byl aspoň o trochu lepší místo k životu.

JŽ: Činorodí lidé tedy podle vás tak snadno nepodlehnou černým myšlenkám?

RŠ: Tomu hodně věřím a hodně se mi to osvědčuje. I já samozřejmě znám těžká období, kdy se mi do ničeho nechce. Taková má každý. Vědomí smyslu a vědomé úsilí o něco, co se netýká jenom mě samotné, je v takových obdobích pro mě velkou obranou.

JŽ: Osobní příběhy mohou být svou příkladností příběhy motivačními, to je jasné. Ale mohou být motivační i jen tím, jaký pocit z takových osobních příběhů člověk má? Když jste třeba vyprávěla o zkušenosti z Cesty domů, o zkušenosti se skvělou rodinou, která perfektně fungovala a odchod blízké osoby ji ještě více stmelil, může takový příběh na člověka zapůsobit? Řekne si pak, že zrovna tohle dneska slyšel od Ruth Šormové a byla to pro něj pozitivní zpráva? Zažila jste to někdy? 

RŠ: Zažila. Ani ne tak, že „jsem to slyšel od Šormové“, ale tak, že „tenhle konkrétní příběh Šormovou posiluje…“ Podobných příběhů je hodně. Lidských trápení je tisícero, někdo je zvládá hůř, někdo lépe. Já jsem ale v Cestě domů denně na klientech i na svých zaměstnancích žasla nad tím, co jsou lidé schopni zvládnout a jak dokážou najít zdroje pospolitosti a energie, které jim dávají šanci ustát i nejtěžší věci. Pocit z takových příběhů se dá předávat.

JŽ: Byla jste u nějakého příběhu, který třeba při besedách o vaší práci působí vždy především pozitivním dojmem?

RŠ: Největší síla příběhů, kterých jsem byla svědkem, pro mě osobně spočívá v neobyčejných vztazích mezi lidmi v rodinách. Zdaleka si nemyslím, že je v těch rodinách všechno ideální. Já nebo moji kolegové jsme do těch rodin vstoupili jenom na malou chviličku, takže nemůžeme znát jejich příběh ve všech souvislostech. Třeba takové ty obecné stížnosti, jak jsou současní mladí lidé pořád na sociálních sítích a vlastně je nic moc nezajímá, nevnímám až tak dramaticky. V kontrastu k nim si dobře vzpomínám na příběh dvou bratrů ve věku 25 a 27 let, kteří bravurně zvládli péči o svého o dva roky mladšího umírajícího bratra s obdivuhodnou silou a snad i vznešeně. Celý tenhle příběh provázel hluboký smutek. A já si na něj při povzdeších nad současnými mladými vždycky vzpomenu. Je to takový kontrast k tomu, že „těm mladým nic nejde“. Je to silný příběh, který se mi pořád vrací.

JŽ: Vy své příběhy vyprávíte a popisujete detailně – i ty krizové situace, ať už z dětství, nebo z onoho osudného pádu v Americe. A pak řeknete: „Vidíte, a pořád tady jsem a pořád mi to docela jde.“

JJ: Já se pro taková vyprávění snažím inspirovat v příbězích lidí. Nejenom sportovců, ale i vědců, kterým se podařilo postavit se proti osudu. Inspirace je všude kolem, naše vzdělání nekončí na škole jakéhokoli typu. Příběhy inspirativních lidí, ze kterých se můžeme učit, jsou kolem nás. A forma osobního příběhu je taky mnohem atraktivnější než předávání nějakých mouder na papíře. Chci na svém osobním příběhu ukazovat, že osobní neštěstí je možné překonat a že těžké životní situace nás nejenom neporazí, ale nabízejí nám možnost vyjít z nich lepší a silnější. Já bych možná žil docela nudný život, kdyby se mi v 11 letech tohle nestalo. 

JŽ: To je možná až přehnaný optimismus…

JJ: Tak to opravdu cítím. Ale neříkám, že jsem osudu vděčný za to, že jsem přišel o nohu. Hned bych ji bral zpátky. Zvlášť teď, když se připravuji na StarDance, což je pro mě tedy velká výzva. Přiznám se, že zrovna v tomhle konkrétním bodě jsem třeba těžký pesimista. Kdyby se mi ten úraz nestal, možná bych nežil takhle barevný život. Možná je ten úraz jenom vnější okolnost a hlavní roli sehrála moje snaha, to nevím. Sdílení takových příběhů je ale nesmírně důležité. Můžou posouvat jednotlivce i celé skupiny, můžou inspirovat v rodinách. A zvlášť osobní sdílení takových příběhů, ať živou formou, nebo i v podobě nějakých podcastů, má sílu lidi oslovit. Proto bychom se my, kteří jsme ze všech špatných okolností vyšli tak „optimisticky“, neměli za svoje příběhy stydět a měli bychom je šířit dál. 

JŽ: Vy možná svým příběhem máte na mysli optimismus, ale když je pak vyprávíte, mohou na někoho působit smutně. Nebojíte se takových reakcí? Mohou vás přece i zpětně bolestně zasáhnout. Vy totiž o svých zkušenostech mluvíte opravdu velmi otevřeně.

JJ: Já mám od lidí zpětnou vazbu. A jsem naprosto spokojený, když za mnou přijde byť i jediný člověk s tím, že mu to nějak otevřelo oči nebo že v tom našel nějaké vodítko pro svoji vlastní situaci. To je pro mě jako pro herce potlesk. Nesdílím svůj příběh proto, že bych rád mluvil o svém překonávání překážek, ale proto, že i na základě reakcí lidí vidím, že to všechno mělo smysl. A že i tohle je moje místo ve společnosti. Prostřednictvím svého sportovního příběhu dokážu lidi posouvat. A prosím žádné velké řeči o poslání sportu – jakákoli profese, kterou člověk umí poslat dál a sdílet nadšení, které z ní pociťuje, si takové ocenění zaslouží. Já chci sdílet svoje nadšení pro sport, ne nějaké „sebenadšení“. Přišel jsem přece jenom o nohu. Inspirují mě lidi, kteří si nesou daleko těžší následky svého úrazu, a přesto vím, že dokážou žít optimisticky a dokážou něco dělat pro společnost.

JŽ: Kde tedy hledat zdroje podobného celospolečenského optimismu? Jak to udělat, aby věčně naštvaných lidí, kteří svou frustraci dávají najevo velmi otevřeně, bylo méně?

RŠ: Mezi takovými zdroji není v osobní a celospolečenské rovině velký rozdíl. Pro mě jsou velkým zdrojem naděje a optimismu vztahy. Nemůžeme a nesmíme být na zdolávání našich těžkostí sami, musíme být v nějakém společenství. Nesmíme se izolovat a stavět se do role oběti. Na obou úrovních je důležitá zvídavost a chuť poznávat. Debata tady přece není pro debatu samotnou. My jsme v mládí debatovali proto, abychom slyšeli argumenty druhých, a příležitostí pro sdělování argumentů ubývá. Nesnášenlivost je opravdu silná. Možná, že právě sdílení konkrétních příběhů pomáhá návratu do stavu, kdy slyšíme argumenty druhých a kdy začneme hledat důvody jejich odlišných úhlů pohledu. 

JJ: Když věnujeme svoji energii a svůj čas lidem, kteří to potřebují, nabíjíme se pozitivní energií, kterou pak už jenom sdílíme. Napadá mě to i při pohledu na vás a vaši práci, Ruth. Společnost se nezmění sama od sebe, každý k takové změně přispívá. Ať tím, že otevřeně mluví o svých problémech, sdílí nadšení pro svoji práci, nebo mluví o svojí snaze působit na lidi optimisticky. Jiskra optimismu je totiž nakažlivá, já tomu věřím. Ne všechny lidi zapálí, ale má smysl se o to snažit. Naučil jsem se to od svojí manželky – i když špatně spí a má před sebou těžký den, včera se jí něco nepovedlo, tak přes to všechno se vzbudí a usmívá se. Zpívá si! Už to mě do nového dne nastartuje a já se pak snažím, jakmile vyjdu z domu, působit stejně i na další lidi. A ono se to šíří a šíří…