S pár věcmi v kufru odcházeli do neznáma. Sudetští Němci z východních Čech popisují vysídlení, první roky v Německu i pocit, že člověk může mít dva domovy. A na ten původní nikdy nezapomene...
Reklama

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz

Páteru Augustinu Schmiedovi bylo patnáct let, když je na jaře 1947 transport z Československa dovezl do města Fürth v západní okupační zóně Německa. Stejně jako ostatní vysídlení Němci nevěděl, kde bude jejich cílová stanice. Po šesti týdnech přebývání v krytu protivzdušné obrany je oficiálně přidělili do bytu staršího manželského páru, kam je doprovázela policie. Místní obyvatelé volné místnosti k dispozici dát museli, ale často tak nečinli dobrovolně. 

„Přišlo nás šest ke dvěma lidem, pro které jsme byli naprosto cizí, a měli jsme spolu žít, používat jednu kuchyň a jeden záchod.“

Paní domácí trvala na tom, že si v jejich místnosti nechá jednu skříň. „Každou neděli v šest hodin ráno si přišla pro nedělní šaty,“ vzpomíná.  

Transport Waltera Hechta původně mířil do Bavorska, Američané ho ale do své zóny nepustili. Vlak se tedy vrátil přes Lipsko a dojel do města Torgau an der Elbe. Tam je odvedli do kasáren, kde museli zůstat čtyři týdny v karanténě. „Dostali jsme byt. Byt je dost nepřesný výraz, spíš místnost, díru. Byli jsme čtyři a měli jsme jednu ocelovou patrovou postel. Dole na slámě spali rodiče a nahoře jsem spal já se sestrou. Pak jsme měli malý stůl a dvě židle, to bylo celé naše vybavení,“ popisuje. 

Američané náš transport poslali zpátky (Walter Hecht *1932)

„Byl to poslední transport, který od nás jel. Měl jet původně do Bavorska, ale Američané to nepřipustili a vrátili ho. Vlak se musel obrátit a jet nahoru přes Altenburg do Lipska a z Lipska do Torgau an der Elbe. Tam nás vyložili a šli jsme do kasáren (Zietenkaserne). Čtyři týdny karanténa. Po čtyřech týdnech karantény nás poslali s policií do města Torgau. Nešlo to vždycky lehce. Dostali jsme byt. Byt je směšné, spíš místnost, díru. Byli jsme čtyři a měli jsme jednu ocelovou patrovou postel. Dole na slámě spali rodiče a nahoře jsem spal já se sestrou. Pak jsme měli malý stůl, ne větší než tenhle stolek tady, a dvě židle – to bylo celé naše vybavení.“

Ernst Birke přišel do Berlína pěšky už v létě 1945. Když museli s nevlastní maminkou a třemi malými sestřičkami opustit byt v Sudetech a odejít za hranice do Slezska, strávili dva týdny na cestě k nevlastním prarodičům. Ve zničeném Berlíně bydleli v americkém sektoru a místní Němci je přijali. „Tam měl každý své problémy. Rozuměli jsme si, pomáhali jsme si, radili jsme si. Předávali jsme si nápady, navzájem jsme se informovali, kde se co dá sehnat na černém trhu,“ popisuje. 

V létě 1945 jsme museli opustit byt (Ernst Birke *1935)
„Nebylo mi ani deset let. Všechno jsem udělal, ale nerozuměl jsem tomu. A matka mi nemohla nic objasnit, protože sama nevěděla, co se děje. Byla to doba velké nejistoty.“ – „Jak dlouho jste pochodoval?“ – „Celé dopoledne, v poledne jsme byli pryč, odpoledne nás na hranici propustili a byli jsme volní. Česká strana byla ráda, že se nás zbavila, a na druhé straně ještě nenapochodovali Poláci. Šli jsme ke známým, kde už byli naši prarodiče.“

Pořád měla hlad

Vysídlení Němci museli začít od nuly s pár věcmi, které si přivezli s sebou. „Neměli jsme nic, neměli jsme co na sebe, museli jsme se s tím smířit,“ říká Hannelore Erber, jejíž velkou rodinu ubytovali v malém bytě v centru Forchheimu. V září 1946 nastoupila do katolické dívčí školy. „Byli jsme v americké okupační zóně, kde existovalo školní stravování, aby všechny děti měly něco k obědu,“ vypráví. Ve volném čase chodila se sourozenci do lesa sbírat dřevo a šišky, protože si nemohli dovolit kupovat na zimu uhlí.  Sieglinde Birke se v socialistickém Německu místo studování vyučila prodavačkou, aby pomáhala uživit mladší sourozence. Počátek 50. let pro ni znamenal neustálý pocit hladu. Z práce chodila mezi půl osmou a osmou večer, kdy už byl zbytek rodiny po večeři. Maminka jí ale vždy schovala krajíc chleba s máslem. „Moji tři mladší sourozenci sedávali u stolu a čekali, jestli z jídla něco nezbude. Já jsem vždycky řekla, že jsem už večeřela,“ vzpomíná. Ráno šla do práce a kručelo jí v břiše. 

Tři dny jsme seděli ve vlaku na uhlí (Hannelore Erber *1940)
„Přišli Češi a my jsme museli pryč. Museli jsme jít na nádraží, kde nás naložili do nákladního vlaku na uhlí. Později jsem se dozvěděla, že vlak měl jet do Sovětského svazu. Dojel ale jen k polské hranici a Poláci ho nepustili dál. Byli jsme ve vlaku tři dny a jezdili jsme sem a tam po kolejích. Bylo to zlé, nikdo se o nás nepostaral, byli jsme tam nacpaní, pak přišel déšť a vagony byly otevřené. V dešti jsme se vrátili do tábora v Meziměstí, který už byl přeplněný. Tam jsme museli zůstat od září do ledna.“

Za studium na střední škole se v západním Německu většinou platilo, Hannelore Erber se proto raději vyučila kadeřnicí. Nikdy se necítila jako místní. „Už nám neříkali vysídlenci, ale nazývali nás uprchlíky. A těmi jsme zůstali. I při hledání práce. Takže bylo lepší nereptat a vzít všechno,“ říká. Doma je vedli k tomu, aby nevyčnívali a zbytečně na sebe neupozorňovali. Později přece jen poslechla své srdce a absolvovala tříleté odborné vzdělání v sociální oblasti. Stala se vychovatelkou, pracovala v dětské ozdravovně a mnoho let na psychiatrii pro děti a mládež. Ve Forchheimu pak měla na starosti Broumovské krajanské muzeum založené v roce 1959. 

Augustin Schmied měl štěstí. Díky pomoci strýce redemptoristy nastoupil v dubnu 1946 na gymnázium, poté vystudoval filozofii a teologii. Přednášel mimo jiné na vysoké škole řádu redemptoristů v Gars am Inn a v roce 1957 ho vysvětili na kněze, kterým se toužil stát už od dětství. Psal teologické texty a ve svých devadesáti letech si udělal doktorát. 

Pro rodiče to byla katastrofa (Augustin Schmied *1932)
„Ještě byl květen a z národního výboru přišel příkaz. V továrně byly další tři rodiny. Přišel odsun a my jsme byli první, nebyli jsme připravení. Tatínek nikdy nepočítal s tím, že budeme odsunutí, ale byli jsme. Pro rodiče to byla katastrofa. Nebyli moc bohatí, ale měli určitou životní úroveň, měli oblečení. Maminka měla krásné šaty a člověk musel všechno vměstnat do dvaceti pěti kilo. Myslím, že mi maminka jednou říkala, že tatínek pomýšlel i na to, že nás zastřelí. Člověk si to neumí představit. Co si vezmeme? Děti musí jít taky, ale kam? Do ničeho. A naše budoucnost? Kdy se vrátíme domů? Vůbec jsme si neuměli představit, že budeme pryč z domova. Až mnohem později jsem si zřetelněji uvědomil, že jsme se na to nemohli připravit. Později jsme si neuměli vtlouct do hlavy, že už budeme opravdu pryč navždy. Po staletí žili v Čechách Němci s Čechy. Vždycky jsem říkal, že se považuji za Čecha.“

Walter Hecht zase dostal nabídku, aby se vyučil technickým kreslířem, později absolvoval inženýrské studium a pracoval v konstrukční kanceláři. Dlouhá léta působil v oddělení technických služeb u německé dráhy. O emigraci na Západ nikdy neuvažoval: 

„Vystudoval jsem dvě školy a nic jsem za to neplatil, dokonce jsem dostal stipendium. Ve východním Německu potřebovali kvalifikovanou pracovní sílu, a proto nás tak podporovali.“ 

Sbalil jsem si flétnu a šel

Sieglinde Birke v socialistickém Německu spokojená nebyla. Napsala strýci do Solingenu, jestli by jí nesehnal práci, a rozhodla se NDR opustit přes Berlín. „Za každou cenu jsem chtěla na Západ. Nevím, kde jsem tehdy vzala odvahu. Tatínek jel vlakem se mnou a já jsem brečela celou cestu až za Lipsko,“ vzpomíná. V Berlíně pak nastoupila do tramvaje a přejela do západní zóny města. Postupně za ní emigrovali i sourozenci a rodiče.

„Nemohla jsem si s sebou nic sbalit. Měla jsem jen letní šaty a kabelku.“

Stáli jsme tři dny na hranicích (Sieglinde Birke *1934)
„Češi dostávali od Poláků uhlí a my jsme byli uvnitř těch otevřených vagónů na uhlí. Myslím, že to bylo, když jsme se poprvé dostali do tábora, a bylo to hrozné. Můj malý bratr byl v kočárku, neměli jsme vůbec nic k jídlu ani k pití. Poláci nás nepustili a my jsme stáli tři dny a tři noci na hranicích. Pak přišli z Červeného kříže a každému, kdo měl malé dítě, dali kousek bábovky nebo moučníku. Nemohli jsme s ním ale bratra Stefana nakrmit, protože jsme neměli vodu. Pak někdo řekl, že na louce, celkem daleko od nás, je příkop a tam že určitě bude voda. Prosili mě, abych tam zašla s kelímkem od termoláhve pro vodu. Všichni měli strach, ale já jsem se nechala přemluvit, protože mi řekli, že na malou holku nebudou Rusové, nebo kdo tam všechno byl, střílet. Měla jsem dlouhé blonďaté copy. Nechala jsem se přemluvit, došla jsem tam a přinesla pohár vody. Maminka v ní pak na lihovém vařiči rozpustila bábovku a Stefan z toho musel tři dny žít, jinak by umřel, protože jsme nic neměli.“

Do socialistického pohledu na svět nezapadal ani Leo Schön, který žil s maminkou v příhraničním pásmu ve městě Eisfeld. Ve svých čtrnácti letech si do batohu sbalil boty, spodní prádlo a flétnu. „Říkal jsem si, že když už nebudu mít nic, zahraju na flétnu a třeba za to dostanu pár marek,“ vysvětloval. Cestu přes hranici znal, v noci ale krajina vypadala jinak, přesto se mu podařilo přeběhnout na druhou stranu. V první vesnici zaklepal na okno, kde se ještě svítilo, a poprosil o nocleh. Ráno ho auto rozvážející mléko svezlo na nádraží. Dostal se do kláštera v Rohru, kde se po vysídlení usadili benediktíni z broumovského kláštera. Tam strávil sedm let na gymnáziu. Chtěl studovat dál, ale musel si začít vydělávat na živobytí. Pracoval v italské firmě Olivetti, ve které prodával počítače. Potom ho zaměstnal velký chemický podnik Höchst, kde vedl prodejní oddělení a vydržel tam třicet let. 

Čtyři sta lidí spalo v koňské stáji (Leo Schön *1937)
„Neměli jsme kalendář ani hodinky, ty nám vzali. Byli jsme v dobytčím vagóně, vepředu a vzadu jsme měli zavazadla a lidé seděli uprostřed. Často seděli na podlaze. Já jsem směl vylézt nahoru na zavazadla, kde bylo malé zamřížované okénko. Seděl jsem před ním a volal dolů: ,Teď jedeme kolem bramborového pole, teď jedeme kolem pole, teď přijde les.‘ Nevím, jak dlouho to trvalo. Pak jsme přijeli do Demminu v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Všechno se vyložilo a přišli jsme do jezdeckých kasáren, kde měli velkou stáj. Ve stáji bylo čtyři sta lidí. Dole řada postelí, nahoře řada postelí vždy pro sto lidí, dvakrát, po obou stranách, takže čtyři sta lidí. Dostali jsme dva kousky chleba a vodovou polévku.“

A kde se cítí doma? Jako mnoho vysídlených Němců má „starou vlast“ a „novou vlast“. Většinu života strávili v Německu, žijí tam jejich děti a vnoučata, mají tam domov. Když ale přijedou na návštěvu do rodného kraje, zmocní se jich zvláštní pocit, že se vrací domů…

Pamětníci byli natočeni za podpory Nadačního fondu Škoda Auto.