Žena, která hájila rodinu i spravedlnost v nejtěžších dobách

Ludmila se narodila 29. srpna 1900 v Benešově do rodiny, kde spravedlnost a veřejná služba byly hodnotami předávanými z generace na generaci. 

Její otec doktor František Veselý byl významným advokátem, za první světové války byl členem tajné organizace Maffie, která byla vůdčí složkou protihabsburského hnutí, působil i jako starosta Benešova, později byl senátorem a v letech 1919–1920 i ministrem spravedlnosti. Patřil mezi blízké spolupracovníky Tomáše Garrigua Masaryka, který ho často navštěvoval a cenil si jeho vzdělanosti, nadhledu i morálního kreditu.

Matka Milada byla rovněž velmi aktivní ženou, mj. v Benešově spoluzakládala Spolek dam a dívek, první ženský spolek ve městě, a byla jeho dlouholetou předsedkyní. 

Ludmilin o rok starší bratr Ctibor byl legionářem. Po vzniku Československé republiky se zúčastnil bojů na Slovensku, když byla potřeba obhájit nově stanovené hranice s Maďarskem. Padl 1. května 1919 ve věku 20 let při obraně Komárna. 

Ludmilina sestra Milada se provdala za Roberta Fliedera, muže, který se aktivně podílel na politických jednáních ve Vídni ve dnech zániku rakousko-uherské monarchie a v nové republice pak v řadě zemí působil jako diplomat a vyslanec.

Studium a začátky právnické kariéry

V této atmosféře právního myšlení, občanské odpovědnosti a kulturního rozhledu Ludmila vyrůstala. Rodiče v ní od dětství podporovali lásku k pravdě a smysl pro spravedlnost. Po maturitě se Ludmila zapsala na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. 

Během studia práv se poznala i se svým budoucím manželem Ivanem Kloudou, synem pražského advokáta Antonína Kloudy, politika a pozdějšího prezidenta Advokátní komory v Čechách. 

V roce 1923 Ludmila úspěšně dokončila studium a stala se doktorkou práv a státních věd. V té době byla teprve čtvrtou ženou u nás s tímto titulem. Dne 24. listopadu 1923 promovala v pražském Karolinu a o tři dny později, 27. listopadu toho roku, nastoupila jako kandidátka advokacie do kanceláře svého otce v Benešově. 

V roce 1928 úspěšně složila advokátní zkoušky a byla zapsána do seznamu advokátů Advokátní komory v Čechách. Po Matyldě Wíchové-Mocové se tak stala druhou ženou v dějinách Československa, která samostatně vykonávala advokacii.

Rodina a profesní život

Sňatkem Ludmily s Ivanem Kloudou v roce 1924 se spojily dvě významné právnické a vlastenecké rodiny – Veselých a Kloudových. Oba dva sdíleli nejen lásku k právu, ale i hluboký smysl pro odpovědnost a spravedlnost.

Manželé se usadili v Benešově. Po koncipientské praxi a úspěšném složení advokátních zkoušek oba zůstali pracovat v kanceláři Ludmilina otce Františka Veselého, který tehdy, jak je uvedeno již výše, úzce spolupracoval s T. G. Masarykem a právně ho zastupoval. Po jeho smrti v roce 1935 manželé kancelář převzali; Ivan zároveň zastupoval i prezidenta Edvarda Beneše a rodinu TGM.

Mezi lety 1927 a 1935 se manželům narodily čtyři dcery: Ludmila, zvaná Linda, Iva, Milena a Jarmila. Ještě před nimi se narodila holčička, která však ve dvou letech zemřela na zánět mozkových blan.

Hrozba okupace 

Po podpisu mnichovské dohody v roce 1938, v jejímž důsledku Německo anektovalo Sudety, Kloudovi bedlivě sledovali politickou situaci a byli si vědomi hrozby obsazení zbytku českých zemí nacistickým Německem. Díky blízkým kontaktům s prezidentem Edvardem Benešem a členy rodiny T. G. Masaryka mohli logicky očekávat, že je Němci zatknou. 

Stejně ohroženi byli i další členové rodin Kloudových a Veselých. Aby ochránili své děti, přihlásili je do českobratrské evangelické církve, která by se v případě potřeby o děti postarala a zajistila by, že zůstanou v českém prostředí. Když v březnu 1939 zaniklo Československo, odjel Ivan Klouda do Prahy.

Koncem srpna 1939 přivezl Antonín Klouda, Ivanův otec, zprávu, že nacisté chystají rozsáhlé zatýkání českých osobností a politiků. Mělo zlomit jakýkoliv pokus o odpor. Ivan s otcem varovali své přátele, mezi nimi i Josefa Čapka. Ačkoliv zatčení neunikli, mohli se na něj alespoň připravit.

Odvaha a vedení kanceláře během války

Vypuknutí druhé světové války znamenalo pro rodinu Kloudových začátek těžkého období. 

Hned 1. září 1939 byli oba manželé zatčeni gestapem. Ludmila byla za vydatné podpory a pomoci vlivných přátel a jejich přímluv u prezidenta Emila Háchy po týdnu z vazby propuštěna, ale manžel zůstal ve vězení a po celou dobu války byl držen v koncentračním táboře Buchenwald. 

Na Ludmile tak zůstala péče o čtyři malé dcery ve věku pět až třináct let i chod celé benešovské advokátní kanceláře. Starala se skutečně o veškerou činnost advokátní kanceláře, kde musela převzít Ivanovy případy včetně soudních a trestních, kterými se do té doby nezabývala. V tom jí až do jejich zatčení za pomoc domácímu odboji v roce 1943 účinně pomáhali zejména Ivanovi mladší bratři a její švagrové, rovněž advokáti, Jiří, Vladimír a Vratislav Kloudovi. V nelehkých podmínkách pod dohledem okupantů Ludmila dokázala vést náročnou právní praxi, spravovat majetek a chránit celou širokou rodinu. 

Koncem roku 1940 se v jejich benešovské advokátní kanceláři objevil komisař gestapa, který chtěl mluvit s jejím manželem Ivanem. Ten však byl už v koncentračním táboře Buchenwald. Komisař po Ludmile požadoval spisy týkající se Edvarda Beneše. Ludmila se připravila již dříve a z dokumentů zavčas odstranila vše, co nechtěla ukázat. Spisy předala s tím, že pokud bude potřeba, ať gestapo Ivana přiveze. Gestapo skutečně zajistilo jeho převoz z Buchenwaldu do pražské věznice na Pankráci, odkud byl denně převážen do kanceláří gestapa, aby vyúčtoval Benešovo jmění. 

Ludmila manželovi pravidelně na Pankrác dovážela potřebné doklady a potraviny a dvakrát měla povolení přivést na návštěvu k otci i jejich dcery.

Když byl v roce 1943 za aktivní podporu domácímu odboji zatčen i její tchán, exprezident Advokátní komory v Čechách a senátor Antonín Klouda, a její další tři švagrové Jiří, Vladimír a Vratislav (ti, kteří jí doposud během války pomáhali), převzala nejen částečnou starost o jejich pražskou advokátní kancelář, ale na svých bedrech nesla rovněž péči o všechny blízké. Rodinná soudržnost fungovala napříč rodinami Veselých a Kloudových z dnešního pohledu až neuvěřitelně. 

Válečná léta přinášela obtíže na všech úrovních života. Nedostávalo se téměř vše, co lidé potřebovali k životu. Přestože nacisté zakázali převoz potravin z venkova do měst, Ludmila se přihlásila jako „samozásobitelka“ a riskovala opakované cesty s potravinami z Benešova za příbuznými do Prahy. Musela obcházet četné kontroly, někdy za pomoci českých železničářů i přátel. Každý týden vyrážela do Prahy. Cesty byly často namáhavé, provázené zpožděními, náhlými kontrolami nebo prodlevami. Přesto pravidelně vozila pečlivě připravené balíčky a sdílela s rodinami zatčených zprávy o jejich osudech.

V roce 1944 přišly další rány. V červnu byl zatčen manžel její sestry Milady doktor Flieder a brzy po něm v říjnu i Milada s dcerou, ty byly deportovány do Terezína. Dne 25. října 1944 byl v Drážďanech za pomoc odboji a výsadkářům z Anglie popraven Ludmilin švagr Vladimír Klouda zatčený v roce1943 společně s otcem a bratry. Svůj život obětoval za všechny své blízké a spolupracovníky, když všechnu vinu vzal na sebe a během krutých výslechů dokázal mlčet a nikoho neprozradil. Ludmila nadále podporovala své švagrové v Praze – Milenu, vdovu po Vladimírovi, a Manku, manželku Jiřího, a jejich rodiny. Starala se o své čtyři dcery a posléze také o neteře Helenu a Marianu, neboť jejich matka, výše zmíněná Manka, vážně onemocněla a v lednu 1945 zemřela. Jejich otec Jiří Klouda byl stejně jako jejich prarodiče z matčiny strany totiž stále v koncentračním táboře. Péče o děti, nemocné, domácnost a také vedení advokátní kanceláře, to vše bylo pro Ludmilu mimořádně vyčerpávající.

Dne 14. února 1945 Ludmila zažila v Praze nálet. V dopise manželovi Ivanovi psala, že při něm byla na ulici, neboť už nestačila doběhnout do krytu. V Praze panoval obrovský zmatek, po odvolání poplachu se lidé rozběhli po požářištích a pomáhali hasit. Bomby tehdy zasáhly i kostel Emauzy, nemocnici na Karlově náměstí a zničily část Žitné ulice. Ludmila pomáhala hasičům i kolemjdoucím – rozdávala jim teplý čaj, cukr a obvazy.

Ludmilu však v té době tížily i další starosti. Úřady rodinám postiženým bombardováním přidělovaly neobsazené byty a hrozilo, že i byt jejích pražských příbuzných ve Vlašské ulici – výše zmíněné ovdovělé Mileny, která se uchýlila s dětmi na venkov, a zemřelé Manky – bude zabaven. Aby tomu zabránila, pečlivě do bytu přestěhovala všechny možné věci, které dokazovaly, že byt je stále obývaný, a rodiny se do něj tak po všech útrapách mohly koncem války v květnu 1945 vrátit.

Po válce – nové naděje a nové ztráty

Po skončení války následoval pozvolný návrat k normálnějším poměrům. Ludmilin manžel Ivan se po dlouhých šesti letech vrátil z koncentračního tábora v Buchenwaldu k rodině i do benešovské advokátní kanceláře. V prvních poválečných letech působil také jako veřejný žalobce v retribučních procesech a aktivně se zapojil do politického života v rámci Národně socialistické strany. Právě toto angažmá se mu však později stalo přítěží a po nástupu komunistického režimu přispělo k perzekuci celé rodiny.

Ludmilin tchán Antonín Klouda, který se spolu s dalšími syny a příbuznými vrátil, ve svých čtyřiasedmdesáti letech znovu přijal – na naléhání kolegů a přátel – funkci prezidenta Advokátní komory.

První poválečná léta nebyla snadná a definitivní zlom přišel v roce 1948, kdy komunisté převzali veškerou moc v Československu. Jedním z prvních kroků nového komunistického režimu bylo zrušení soukromých advokátních kanceláří a systematické potlačení nezávislé advokacie. Ivan i Ludmila Kloudovi tak nesměli vykonávat své povolání ani ve státní advokátní poradně. 

Ivan se advokacie vzdal už 3. března 1948 a následně byl nucen živit se jako dělník a horník v Ostravě. Ludmile bylo působení v advokacii zakázáno o dva roky později. Dne 14. listopadu 1950 jí bylo oficiálně oznámeno, že nebude přijata za členku Krajského sdružení advokátů, čímž jí bylo odebráno právo vykonávat advokacii.

Na osud Ludmily Kloudové jistě měl vliv nejen postoj jejího manžela, jí samé, ale i případ jejího švagra Jiřího, advokáta, který jí během války až do svého zatčení v únoru 1943 výrazně pomáhal s vedením kanceláře i s rodinou. V rámci tažení československého komunistického režimu proti vybraným západním společnostem se Jiří Klouda stal obětí vykonstruovaného procesu. Režim si jako záminku zvolil jeho právní zastupování americké společnosti Standard Electric, kterou označil za prostředek západní špionáže. Byl odsouzen k trestu dvanácti let odnětí svobody, pokutě padesát tisíc korun, konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných práv občanských.

Po zrušení její advokátní kanceláře byla Ludmila Kloudová Veselá nucena přijmout práci účetní v benešovské pobočce podniku Ovoce a zelenina. Byla podřízena vedoucím pracovnicím, tzv. „ženám z lidu“, dosazeným komunistickým režimem, které se netajily pohrdáním vůči vzdělané a dříve vážené právničce. Pro Ludmilu to byla hluboká osobní i lidská rána. Trpěla ponížením a současně také odloučením od dcery Lindy, která v roce 1948 emigrovala a kterou mohla znovu obejmout až po téměř dvaceti letech. Křivdy ale pokračovaly. V roce 1974 komunisté vyvlastnili a zbořili jejich rodný dům na benešovském náměstí a na jeho místě postavili sídlo okresního výboru KSČ – symbol útlaku, který rodinu provázel po další roky.

Ani v těchto letech však Ludmila neztratila důstojnost. Byla známá svou klidnou silou, pozitivním přístupem k životu, schopností pomáhat lidem a v neposlední řadě také neúnavnou snahou o zachování rodinné paměti. Shromažďovala dokumenty, dopisy a materiály, které se později staly cenným historickým pramenem pro pochopení dějin české advokacie i poválečných osudů právnických rodin. 

Ludmila Kloudová Veselá byla ženou výjimečné odvahy a odolnosti. I přes nejistotu, perzekuce a útlak nikdy neztratila svou profesní a osobní čest. Zemřela v roce 1988 a je pochována na benešovském hřbitově.

Ludmila Kloudová Veselá byla  jednou z nejvýznamnějších žen české právní historie. Díky ní a několika dalším odvážným ženám se otevřela cesta pro vzdělání nových generací právniček. Její životní příběh však není jen součástí dějin advokacie, ale i silným svědectvím o lidské odvaze, odhodlání a schopnosti obstát i v době, kdy byla spravedlnost potlačována.

Foto: archiv ČAK, rodiny Kloudových a Veselých a Státního okresního archivu Benešov