Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
Veronika Sedláčková (VS): Má v současné společnosti věda dostatek uznání?
Pavel Jungwirth (PJ): Mě vždycky šokují žebříčky prestižních povolání. Vědci často končí na druhém místě hned za lékaři! A já si vůbec nejsem jistý, jestli si to zasloužíme… Vždyť doktoři zachraňují životy, a my si hrajeme celý život jako děti, a ještě nám to platí daňový poplatníci! Za sebe můžu říct, že společenské uznání ale cítím.
VS: Jaká role vědcům náleží a jakou mají ve společnosti zodpovědnost?
PJ: Jinak řečeno: co pro ni děláme, co jí dáváme a taky co jí slibujeme. V těch slibech bychom podle mě měli být velmi opatrní. Jasně, můžeme tvrdit, že všechno technologicky vyřešíme, ale nemůžeme používat ten dřívější jazyk, který si ještě pamatuji. Zítřky, které zařídí věda a všechny nás učiní šťastnými! V tomhle jsme udělali podle mě pár bot, naslibovali jsme často něco, co nemůžeme z principu splnit. Lidi šťastnými udělat nemůžeme, všechno vyřešit nemůžeme. Můžeme se pustit do hledání řešení problémů, to ano. A myslím, že se méně mluví o aspektu vědy, který je pro mě osobně velmi důležitý: věda je prostě hezká. To je její kulturní atribut, který se neumí vždycky dobře prodat. Podle mě je taky důležitý. Když se třeba na ty moje molekuly podíváte v prostorových zvětšených obrázcích, tak je to opravdu krásný.
Alžběta Ressnerová (AR):Všichni v sobě máme touhu objevovat. Poprvé jsme ji zažili jako děti. A vědcům zůstala a rozvíjejí ji. Můžeme tím lidi asi i fascinovat. Jsme vlastně stále ti malí objevitelé, na které si jako děti hráli i oni. Naší rolí je nahlas říkat takové to „wow“. Je tady příroda a je krásná. Je tady tělo a podívejte se, jak krásně funguje. Díky vědě si lidé můžou pak taky říct „wow“, tolik krásných věcí! Tohle je role vědy ve společnosti.
VS: A nemá ta fascinace u většiny lidí původ v tom, že jednotlivým oborům nerozumějí a říkají si: „To musí být něco zajímavého a důležitého, co ale nedokážu pochopit?“
AR: Když se o vědě správně mluví, tak spoustu věcí může pochopit i úplný laik. Je to otázka způsobu vysvětlování. Každý vědec by měl být schopen svoje téma vysvětlit svojí babičce, ale i svojí pětileté dceři tak, aby pak obě řekly: „To je prostě super!“
PJ: Nejsme šamani, abychom dělali hokusy pokusy a říkali: „Tohle je tajemné.“ Jsme ti, kteří by měli být schopni vysvětlit, jaké procesy zrovna někde proběhly a jak věci zajímavě zafungovaly. My bychom neměli dělat ono náboženské „wow", na to jsou tu úplně jiné profese.
VS: A umí podle vás každý současný vědec své bádání popsat tak, aby mu ta babička rozuměla?
PJ: To byla parafráze Einsteinova citátu. Teď je samozřejmě otázkou…
VS: … jestli to kromě té konkrétní babičky slýchá i hodně jiných babiček u nás.
PJ: My bychom se o to opravdu měli snažit, a to jednak ze zcela pragmatických důvodů: když to lidem nevysvětlíme, tak prostě nemáme právo chtít prachy na ty naše hry. Ale má to i další aspekt, vlastně docela sobecký – když to dovedu vysvětlit babičce nebo tchyni, tak tomu konečně sám taky třeba trochu porozumím. A nakonec – komunikovat s lidmi o vědě je fajn.
VS: Není ale zprostředkovávání vědeckých výsledků samostatná profese? Dokážu si představit výborné odborníky, kteří ale nechtějí zjednodušovat výsledky svých výzkumů…
AR: Takových je docela hodně. Neměli bychom zatracovat vědce, kteří v sobě prostě nemají touhu komunikovat s veřejností, ne každý je na to stavěný. Ale zároveň je třeba podporovat vědce, kteří tohle umějí, a dávat jim pro takovou komunikaci s veřejností hodně prostoru. Určitě by se našly příklady, kdy si z nich jejich vědečtí kolegové dělají spíš legraci – podívejte tenhle to tak moc zjednodušil, a to jenom proto, aby s ním udělali rozhovor. Myslím si, že komunikace vědy se tady moc nepodporuje. Pokud vědec tenhle talent má, najde se k tomu i u nás cesta, ale že by se to seshora nějak podporovalo, to nevidím.
VS: Jsou hlavním důvodem takové komunikace veřejné peníze, o kterých už Pavel Jungwirth mluvil?
AR: Když se ve veřejnosti bude vytvářet obecné povědomí o české vědě, přitáhne to pozornost veřejných činitelů, kteří pak můžou říct: „Ano, toto je věc, na kterou musíme dát více peněz.“ Když naše výsledky nebudeme vysvětlovat srozumitelnou formou, tak je nebudou chápat nejen běžní lidé, ale ani ti, kteří peníze rozdělují. Nebudou tušit, že toto je vědecký obor, na který bychom se měli teď zaměřit. A dalším efektem je jednoduše skutečnost, že lidé budou politiky nějak upozorňovat – podívejte se tady tohle je důležité, a my tomu nevěnujeme pozornost.
PJ: Souhlasím a jen bych doplnil, že je taky důležité, aby společnost byla vzdělaná, taková, která laickému vysvětlování rozumí. Moje zkušenost z Učené společnosti, kterou jsem několik let vedl, ale taky říká – opatrně s tou podobou vysvětlování, my v tomto dialogu nechceme být ti moudří, kteří lidem říkají, jak věci kolem nich fungují a jak v našem světě mají žít. Já jsem se v Učené společnosti vždy snažil zdůrazňovat, že vědci by měli kultivovat racionální debatu a vymezovat pole, na kterém se má vést. Vymezit, kde debata má cenu a co na tomto poli rozumná debata znamená. A upozornit na chvíli, kdy se debata už přesune na úroveň demagogie. Síly bychom měli napnout spíš tímhle směrem, ne přesvědčovat veřejnost o smyslu naší práce. Veřejnosti bychom měli ukazovat, co je rozumná debata vědomá si cíle, debata, ze které je ale možné se taky poučit a třeba si i nechat změnit názor. V tomhle ohledu můžeme ještě hodně udělat a společnosti pomáhat k tomu, aby byla rozumnější, příjemnější, motivovanější.
Prof. Pavel Jungwirth (PJ)Mezinárodně uznávaný vědec v oblasti fyzikální chemie. V Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR vede skupinu molekulového modelování, která se zabývá interakcí iontů s biomolekulami v roztocích. Dlouhodobě pracoval v univerzitních týmech ve Spojených státech, Izraeli a Švýcarsku. Jedním z dokladů o kvalitě jeho vědecké práce je i udělení prestižního grantu Evropské výzkumné rady. Je známý svou schopností popularizovat vědu pro širokou veřejnost.
VS: Vědci tedy mají kultivovat debatu obecně, nejen ve svých oborech?
PJ: Před časem, v covidové době se ukázalo, že dost vědců může i „ujet“. Byli sice špičkovými odborníky v nějakém oboru, ale vyjadřovali se k jinému. Měli bychom se nicméně naučit předávat racionální pohled na problémy. Možná to trošku umíme i z těch svých konferencí. Myslím, že vědci umějí „vykolíkovat“ pole pro debatu, která je smysluplná, a pak tam pozvat takové odborníky, kteří mají k tématu co říct. Vědec může v takovém případě i vyjít trošku mimo svůj obor, umí takovou debatu moderovat, ale samozřejmě, když já budu vykládat nějaká moudra o covidu, je to mimo, protože covidu nerozumím, já rozumím fyzikální chemii.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
