Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
Veronika Sedláčková: Existuje něco, co vás na současné situaci přírody děsí?
Marie Šabacká: Velice se bojím, že promarníme čas. Na naší lokální úrovni pozorujeme zcela jasně viditelné změny. Podle měřených údajů se Česká republika od 60. let oteplila o 2,2 stupně Celsia, což je dvojnásobek celosvětového průměru. Naše generace startuje změny, které budou mít dopad v řádu stovek, a dokonce možná tisíců let. Víme, že tají velké ledovce, víme že ubývá mořských korálů. A už teď vyčerpáváme čas, během kterého budeme možná ještě mít šanci proti takovým jevům zasáhnout. Nejvíc mě děsí, že se tento čas rozhodneme promarnit, že nabere na síle nacionalismus a izolacionismus a my nebudeme mít prostor pro otázky, jejichž řešení a vyřešení zdaleka nemá dopad jen do příštího volebního období, ale mnohem dál. Státy prostě budou mít tolik vnitřních problémů, že čas, který máme na řešení společných otázek, nevyužijeme.
Dan Bárta: Je to vždycky otázka měřítka. Kdybych na to měl odpovědět jako já, jedinec Dan, a nepokoušel bych se hodnotit ty velké, „globální“ problémy, tak si představím konkrétní místo, kam jsem jako dítě jezdil na prázdniny a pořád se tam cítím doma. Vidím to místo během docela dlouhého období – jezdím tam už 45 let. Krajina, kam jsem chodil sbírat brouky a motýly, se viditelně umrtvila. Vyrážel jsem se síťkou kousek za dům na dřeviště a nevěděl jsem, kam dřív skočit. Měl jsem co dělat, abych zaregistroval všechny brouky, abych si stačil aspoň něco z toho kvanta hmyzáků, kteří tam byli, prohlédnout. Nestíhal jsem určit všechny druhy motýlů, co tam poletovali. Když na to samé místo dnes vyrazíme s dětmi, tak tam tohle všechno není. Navíc to předtím nebyly žádné vzácné „špeky“, byly to úplně obyčejné druhy ve stovkách jedinců. A ti tam teď prostě nejsou. Kdybych chtěl svým dětem ukázat, jaké brouky jsem chytal, a vyprávět jim, jak žijí, tak ani nemám šanci vzít je do ruky. Můžu ještě dojet do nějakého národního parku, kde je najdu, ale tam je vzít do ruky vlastně už zase nesmím.
VS: Nemluvíme tedy o nějakých globálních proměnách, vy zkrátka i v perspektivě jednoho lidského života pociťujete změny?
DB: To je na tom to hrůzostrašné – jako malý jsem si procházel atlasy chráněných živočichů nebo pročítal takzvané červené seznamy ohrožených druhů a všechny tyhle věci byly staré 50 nebo i 100 let. Psalo se tam, že jsou u nás vzácné teplomilné druhy i horské druhy. Ale ty červené seznamy se teď za 40 let tak proměnily, že druhy, které byly úplně běžné, jsou dnes vzácné a dřív vzácné druhy jsou dnes běžné. Změna je viditelná. A především je velmi prudká, 40 let přece není v přírodě nic. Během těch 40 let ale spousta druhů úplně zmizela. Není třeba se dívat do přírodovědeckých statistik, stačí jedno místo takhle pravidelně navštěvovat a tu změnu prostě vidíte.
VS: Vy v rámci svého povolání vyrážíte na ledovce a tam změny zkoumáte ne v řádu desítek, ale tisíců let. Je i v tomto měřítku klimatická změna tak strmá? Jsou podle vás současné změny tak odlišné od časových cyklů, které zažila planeta předtím?
MŠ: Ke změnám klimatu za 4,5 miliardy let vývoje planety docházelo a klima se měnilo opravdu poměrně výrazně. Jenže ta změna, ke které dochází teď, je tak rychlá, že ji vidíme v řádu desítek let, je patrná i očima jediného života. Právě tím jsou tyhle změny nebezpečné jak pro člověka, tak pro ekosystémy. Už teď vidíme, že se odehrávají za výjimečně krátkou dobu.
Dan Bárta (DB) Uznávaný český zpěvák, známý mimo jiné ze skupin Illustratosphere a J.A.R., se vedle hudby věnuje i studiu přírody. Jako entomolog se specializuje na výzkum a fotografování vážek doma i ve světě a svou popularitu využívá k šíření povědomí o environmentálních problémech a přístupech k ochraně přírody a druhové diverzity.
VS: Jaký vývoj vyčtete z ledovců, zbydou nám v nejbližších desítkách let vůbec nějaké?
MŠ: Jako kontinent je Antarktida obrovské množství ledu, takže určitě ani v řádu stovek let neroztaje. Mizí ale ledovce, ke kterým máme mnohem těsnější vztah – ledovce v Alpách. Víme, že od začátku 19. století se zmenšily už o polovinu, a předpokládá se, že do roku 2050 zůstanou jen v nadmořských výškách nad 3 500 metrů. Kdybychom klimatickou změnu neřešili vůbec, neřešili snižování emisí, tak v Alpách ledovce zmizí do konce tohoto století nebo zůstanou jen na těch nejvyšších vrcholcích.
VS: Pochybuje se ještě o tom, že prudkou klimatickou změnu na planetě způsobil člověk?
MŠ: O tom už pochybnosti nemáme, způsobil ji člověk.
VS: Ale i v Česku se najdou lidé, kteří o tom stále pochybují…
MŠ: Podle průzkumu jsou to ale i u nás už jenom jednotky procent obyvatel, kteří nevěří, že klimatická změna probíhá a že ji způsobil člověk.
VS: Dane, vy jste tajemství přírody začal odkrývat prostřednictvím poměrně netypického zástupce říše hmyzu – vážky. Kdy tahle vášeň začala? Mluvil jste o svých klukovských dobrodružstvích za humny…
DB: Já jsem jako kluk byl samozřejmě takový neselektivní entomolog. Zajímali mě brouci i motýli, protože v téhle říši jsou určitě nejatraktivnější. Až během mojí druhé vlny zájmu o hmyz – to znamená po pubertě – jsem se rozhodl, že se kromě zpívání budu věnovat i jiné zábavě. Měl jsem na to chuť, čas, prostředky, a tak jsem vyrazil fotit do deštného pralesa, kde se člověk může pohybovat buď po cestě, nebo nějakým vodním tokem. A to je mnohem zajímavější, tam je veškeré bioty mnohem víc. Půjčil jsem si tenkrát foťák, protože jsem rád fotil zvířata, a řekl jsem si, že to zkusím. Podél vodních toků žije samozřejmě spousta vážek, takže na těch mých fotkách byli většinou právě tihle živočichové. A je docela normální, že jsem chtěl vědět, jaké druhy na těch fotkách jsou. Takže jsem se do toho namotal…
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
